Rytíř pohárů

Už jsem to psal dříve u jeho filmů a musím to napsat znovu a znovu. Malick není pro každého. Jeho prezentace myšlenek, úvah a i vnitřního tápání věřícího člověka převedena na plátno nemusí být každému jasně srozumitelná. Já si bohudíky každý jeho film nesmírně užívám. Nemohu říci sám, že vždy vše zcela chápu, přesto tak nějak vnitřně cítím, že ta jím vysílaná energie je mému nitru srozumitelná a že je na téměř podobné frekvenci. A jsem za to nesmírně rád. Zdaleka jsem neviděl od Malicka vše a každý jeho film mám uchován jako láhve starodávného koňaku, které se otevírají jen při významných příležitostech či situacích, či kdy zkrátka je na ně už konečně chuť. Tenhle film si suším v archívu už dlouho, ale dneska se den nějak nepovedl. Nálada pod psa, venku létá do rozkvetlých stromů cosi jako sníh a tak jsem měl chuť něco vidět. Hned od prvních sekund zase poznáte Malickův rukopis. A ač u filmů kameramany mění docela často, nějak se mu daří ten rukopis přenášet do každého dalšího snímku. Já ty rotující kamery kolem postav či neskutečně nápadité záběry prostě zbožňuji! Jeho vituální pojetí života a světa je divákovi předkládáno tak, že často musí jen žasnout nad těmi čarokrásnými obrazy. I zde si Malick klade stále tu stejnou starodávnou otázku. Quo vadis ...  ? Kdo jsme, kam vlastně kráčíme...? Proč tu jsme?  Christian Bale se skvěle zhostil role chlapíka, kterému po materiální stránce vlastně nic nechybí. Žije si v blahobytu, v luxusních moderních domech o nichž my můžeme jen snít, čas tráví s nádhernými ženami, ale snad právě proto je v tom konzumním stereotypním odžívání svých dní ve zlaté kleci pomalu ale jistě znechucen a trochu udiveně si klade otázku zda to je skutečně ten důvod proč tu jsme? Krize středního věku někoho uvede do deprese při ohlédnutí zpět, ale jiného může naopak nakopnout, protože ještě není konec a cílová rovinka je ještě relativně daleko. Malick se navíc snaží laskavě připomenout, že i v krušných chvílích na těžké chvíle nikdo není sám, že je tu vždy někdo kdo je tu neustále s námi. Pro věřící je to možná útěcha, ale nevěřícím stejně nezbyde nic jiného, než se z toho všeho nějak vysekat sám. Vždycky se dá ale začít znovu. Vždycky, jen se nebát udělat ten krok vpřed. Terrence Malick film tentokráte prolnul nádhernou hudbou Hanan Townshenda a nebál se sáhnout ani k Edvardu Griegovi (jehož miluju). Fascovalo mně, že Suita No. 2 z Peer Gynta do filmu padla jako ulitá ač jindy klasika ve filmech obzvláště takto vážných a moderních může mírně rušit. Jestli mohu doporučit, pusťte si dle rady uvodních titulků film hodně nahlas a na velké obrazovce. Pak už se nechte jen vtáhnout hluboko do vašich vnitřních úvah až kamsi do mlžných krajin své duše. Pane Malicku, tohle byl další filmový skvost! Dávám za 5 a kdo nepochopil, nechť prosím nekomentuje...  ! * * * * * (02.04.2022)

Knight of Empty Cups. Terrence Malick si evidentne začal robiť čo sa mu zachce, bez toho aby to s kýmkoľvek konzultoval alebo by niekto mal kontrolu nad tým čo vlastne točí. A to píšem ako niekto kto má jeho filmy a ten meditačný, takmer až hypnotický spôsob natáčania rád. Uznávam, že The Tree of Life už bol odklon v jeho tvorbe, ktorý ma až tak nezaujal, ale stále som ho rešpektoval, pretože som vedel čo presne ním chce povedať. To the Wonder bol následne príliš jednoduchým filmom, ktorý nemal žiaden presah, ale ešte išlo badať, že Malick vie čo točí. Nič z toho neplatí o Knight of Cups. Toto tu je iba forma bez skutočného presahu alebo akejkoľvek emócie. Prázdne filozofovanie nad ničím, ktoré akoby si Malick natočil sám pre seba, nie pre divákov. Artsy fartsy je výraz ktorý ma pritom ako prvý napadne. Nejaký vynútený zmysel sa tu dá nájsť (asi ako v obraze na ktorom nič nie je, iba uprostred jedna čierna bodka), ale to neznamená, že to má skutočne nejaký prínos. Úpadok, znudenie moderného človeka, prázdnosť jeho života a malichernosť problémov sa dá zobraziť aj inak ako na jednom hollywoodskom hercovi, s ktorým sa snáď nikto nestotožní. Vyprázdnený film až beda, ktorá sa chce hrať na nejakú vyššiu formu umenia. Sorry, Malick, na toto ti neskočím. Udivuje ma jedine to ako sa do toho film podarilo dostať snáď najlepšie obsadenie za tento rok (Christian Bale, Cate Blanchett, Natalie Portman, Antonia Banderas, Wes Bentley, Imogen Poots ...), ktoré však aj tak nemá absolútne čo hrať. Za kameru a hudbu pár bodov, inak však takmer neznesiteľný snímok. CELKOVO: 1* (2/10) (15.01.2016)

Nevím na čem Terrence Malick jede, ale měl by s tím přestat, protože na rozdíl od Gaspara Noého nebo v blahých časech Alejandra Jodorowského mu drogy nesvědčí. Knight of Cups je o něco málo horší než Strom života a o něco málo lepší než K zázraku. Nicméně všechny tři filmy jsou podobně špatné a slévají se mi v něco jako: „My son…“ What is the meaning of life?“ Krásné ženy. Funkcionalistické chladné prostory. Vybroušený vizuál. Podmanivé kamerové jízdy. Dinosauři. „Love.“ „Life is like a swamp.“„There is no meaning.“ ___ Pořád se mi vkrádá srovnání s Houellebecqovými Elementárními částicemi, které možná není úplně na místě. Ale v obou dílech, Malickově filmovém a Houellebecqkově literárním, vidím určité společné rysy. Snaží se býti filozofickými, v určitém smyslu transcendentálními, ale v konečném důsledku jsou „prázdnými“. (16.04.2016)

"My son... you are just like I am. Can’t figure your life out? Can’t put the pieces together? Just like me. A pilgrim on this earth. A stranger. Fragments... pieces... of a man." Žalozpěv za duši moderního člověka. Člověka bloudícího, neúplného, roztříštěného. Člověka odloučeného od světa, Boha, přírody, odcizeného sobě samému. Žádný Malickův film v sobě nenese tolik bolesti a smutku, žádný toho neříká tolik o duchovní krizi dneška a mrákotě, která nás obklopuje. A byť se na první pohled může opak zdát pravdou, žádný v sobě zároveň nechová tolik naděje na procitnutí, nový začátek... (14.09.2015)

Opravdu velice hutné, zároveň však těžce stravitelné sousto. Bale, Blanchett, Portman a další v jiném světě, který plyne pomalu, aby ukázal, že není kam spěchat, že čas je stejně svým pánem. Příjemná kamera, hudba a filozofično - prvotřídní herci, ale nedokážu se ubránit pocitu, že Malick není Sorrentino. Ten totiž vychází z přirozené potřeby takto tvořit, ale Malick (zdá se mi) docela tlačí na pilu. Jakoby se do toho malinko zamotal a zapomněl, co chtěl vytvořit. Příběh muže, jenž se snaží uchopit smysl života a zjístil, že v jeho užívání si plnými doušky to není. Anebo se pletu, Malickovi se to povedlo podle jeho představ, a ztratil jsem se já, jako vnímatel. Bezesporu je to však jistě pozoruhodný film, pokud tedy pozorovat umíme. Přeju vám to. (25.01.2016)