Príbeh môjho syna

Příběh je sice dosti přitažený za vlasy, ale konečně život píše i neuvěřitelnější scénáře. Pénelope Cruz je herečka, která je výbornou představitelkou žen, které jsou - jak říkala Helena Růžičková v seriálu Vlak dětství a naděje - na tragickej život pes. Ale tady se mi líbili spíše mužští představitelé. Válka v pozadí osobního příběhu dodala filmu na naléhavosti. (21.05.2018)

V určitých momentech (a není jich málo) krásný film, jímž zpracovávaná témata jsou mému srdci velmi blízká, stejně jako ústřední herecká dvojice + zajímaví, méně známí herci ve vedlejších rolích. Po okouzlující asi první půlhodině ale začne film více a více upadat do vod monotónnosti, postavy se plácají od ničeho k ničemu a samotná válka hraje oproti osobním životům protagonistů podružnou roli. Což je škoda, protože právě scény, ve kterých jim válka zásadním způsobem ovlivní život, patří mezi ty nejlepší. Jinak by filmu neuškodilo trochu víc špíny na úkor přehnané estetizovanosti, která se s příběhem trochu tluče. Přes řadu výtek jsem si ale film oblíbil. Chvílemi mě iritoval, trochu i nudil, ale jakmile začala hrát Nirvana, odněkud vykouknul optimistický Emilův kukuč či byl na plátně charismatický medvěd Gojko, vyloženě se mě Příběh mého syna dotýkal. Za to ty slabší čtyři hvězdy dát musím. 75 % (25.05.2013)

To poslední, co bych z toho snímku cítila, je poznání síly lásky (měl si pravdu, normálně mi uniklo 10 minut filmu). Nicméně, ačkoli námět je srdcervoucí a na pozadí bosenko-srbské války se vás snaží přesvědčit, že má co nabídnout, obávám se, že se někde mezi plátnem a divákem stala chyba. Film obsahuje spoustu silných momentů, které v zásadě najdou svůj smysl až na konci, ale ani konec vlastně nenabídne tu správnou sondu do odpuštění, vysvětlení a celožitovního utrpení, o kterém se vás snaží přesvědčit. A tím vlastně ztrácí body. (15.05.2014)

Extrémní šovinistickej blábol, který svoji veskrze strašlivě debilní Almodovarovskou zápletku bahní dvě hodiny a vsouvá ji do trojobalu jugoslávské války, aby jí přiřkl nějakou hodnotu. I formálně to bolí, protože scény na sebe nenavazují, očividně se víc stříhalo než točilo, postavy jsem do jedné přál naložení do sudu z kyselinou a ke konci čím více film hrál na city, tím víc jsem přemýšlel co budu zítra snídat. Nejvíc mě asi povbavilo, že kdykoli se film necítil svůj, tak vytáhnul kozy některé z postav, aby se divák nad dalším vývojem příliš nezastavoval. (10.07.2013)

Příběh složený z klišé a kýče vyústil v perfektní drama. Jižani jdou na dno, na dřeň, pod kůži, jakákoli emoce musí být vyhrocená. Děj Venuto al mondo je kolekce osvědčených pravd a osvědčených motivů, mohl z toho tedy být standardní příběh o tom, jak těžké je prožít válku, vidět lidi umírat a jak se z toho ve finále zvencnout. Jenže tenhle film dává naději, že jakkoli bude váš život ušpiněný marastem, do kterého se máčíte sami, můžete nakonec najít štěstí, přičemž touha po něm stála na úplném začátku vašeho martyria. Touha po štěstí plodí hnus a hnus zase plodí štěstí, nejen touhu po něm. Venuto al mondo spojuje ukřičenou Itálii s nekompromisním Balkánem a snílkovskou Amerikou, a proč ne? Tenhle film je skvělým dramatem, které není historickou učebnicí, ale příběhem zoufalství, ve kterém lze hledat naději. (07.05.2013)