Na život a na smrť

Dynamický úvod bez sebemenšího zdržování zmapuje situaci a vrhne vás přímo na úpatí afghánských hor, kde Petr Hora ukáže, jak perfektně umí budovat napětí a vzbuzovat očekávání. Od momentu, kdy se mise začne odchylovat od původního plánu až do prvního výstřelu zažijete nejlepší okamžiky filmu. Problém akční stopáže spočívá v tom, že film se mimoslovně zavázal k hyperrealismu, a proto když z toho pak sejde, vadí to více než u jiných typů filmu. Lehce třesavá kamera je sice výborná, akce je sama o sobě perfektně natočená, ale jinak by na smazání rozdílů mezi Peterem Bergem a Kathryn Bigelow amputace penisu asi nestačila. Stateční američtí hrdinové absorbují jeden zásah za druhým, přičemž jejich čas na smrt může přijít pouze tehdy, až Petr Berg zavelí slow motion! Nejspíš nejen kočky, ale i námořní tuleňové mají 9 životů. Podobně z patetických hlášek o milujících rodinách a bratrských poutech se nejednomu může udělat blivno. Naštěstí černobílé vyobrazení bojujících stran zdařile napravuje zvrat v poslední čtvrtině. 6/10 (01.01.2014)

Tuším v tom agitační objednávku ministerstva obrany, která prodává jeden ze svých příběhů z ranečku „based on true story“. Neupírám sílu ději, ani ochotu smeknout před padlými a salutování pozůstalým. Jen mě od půlky hrozně drala Bergova režie, která tlačí z plátna patos hlava nehlava (ve slow-mo tak dlouhém, až je na hraně parodie), přičemž postupně ztrácí kontakt s hrdiny, ze kterých se stávají jenom krvavými šrámy posetá těla padající ze skal. První kontakt, bez hudby a s „predátoří“ kamerou, je bezchybný, jen si nemyslím, že neustálé subjektivní záběry detailů tváří uvaří to správné akční vojenské drama. V závěrečném aktu už mi bylo za tvůrce vyloženě stydno. Funkční leda jako hrané intermezzo pro Medal of Honor. (01.11.2014)

Keby šlo o fiktívny príbeh, ohrniem nos. Lenže zhruba takto sa to stalo a handrové hlavy ich museli naozaj tak dokaličiť, aby ich konečne zastavili. Do obstojne realistického príbehu začne v druhej polovici presakovať spomalený bayovský pátos na digitálnom pozadí, ale inak je to pekná režijná prácička. (10.01.2014)

Jsem příliš malá vtěrka na to, abych chodil někam, kam mě nikdo nepozval. V tom je tedy velký rozdíl mezi mnou a mírumilovnou US Army. Tento snímek se mi navíc pokusil propagandisticky namluvit, jak moc si její přítomnost afgánští pastevci koz přejí, ale u mne s tím tedy moc nepochodil. Stejné je to se "skutečným a zaručeně pravým" příběhem o lehce průstřelných, ale přesto takřka nezničitelných vojácích, kteří by určitě vyhráli s penisem v hlavni, kdyby na ně šlo jen o několik tisícovek méně Talibanců. Přes všechen svůj nesouhlas a výhrady jsem si však tohle zběsilé padání z hor užil víc, než svůj poslední ostrý hod útočným granátem RG 4 a to byla velká taškařice pro všechny přítomné (ohrožené) spolubojovníky v zákopech. (09.08.2014)

Nevzdává se snaha o silný účin na diváka, nicméně z roviny narativní zvědavosti a napětí se film přesouvá do rovin emočního napojování se na tísnivou představu podobné situace či fyzického napojování se na tísnivou představu podobné bolesti. Na život a na smrt přitom popírá klasicistní postupy, aby mohl skrze nenápadně podvratné variování žánrových vzorců nabídnout překvapivě komplexní vějíř významových her. A to navzdory tomu, že poměrně snadno lze tentýž film interpretovat jako rytmicky nezvládnutou střílečku o partě hrdinných vojáků jednoznačně reprezentujících status quo americké protiteroristické politiky. Více moje analytická kritika tady. (08.02.2014)