Oblivion: Nevedomí

Docela Kosinskiho a Oblivion lituji. Přichází po tolika filmech, které se při sledování plátna divákovi vybaví v mysli (Den nezávislosti, Mad Max, Priest, ...), že o svůj punc originality musí bojovat. Pro mě však má své kouzlo a nehledám v něm zbytečné samoúčelné vykrádání, spíše jen vybírání toho opravdu ikonického, z tohoto žánru. Režisérův cit pro design-architekturu je vidět v každém okamžiku a rozhodně tvorbou obrazů nedokáže zklamat, stejně jako navázáním vizuální stránku (nešlape to, jako v Tron: Legacy, ale spolupráce s m83 funguje, hlavně dominují tři skladby - Starwaves, Temples Of Our Gods a Oblivion, zbytek jen dotváří atmosféru). Oblivion však občas trochu lže. Nejen, že využívá určitě symboly USA pro ten správný "post-apokalyptický" efekt (kolik toho ten Cruise za minutu stihne projet:)), ale také se tváří jako sci-fi z budoucnosti, přitom jde spíše o romantiku a odkrývání pravdy na pozadí zničeného světa. Je zajímavé jemně zahlédnout prvky, které tu v historii byly (důležitost zvědavosti, knihy=vědomí=uvědomění) a budou (komu věřit, vlastní důležitost, láska:)). Nutnost vytvořit film efektní a působivý ve spojení s jednoduchým (a přístupným) příběhem je cítit, ale výtvarná stránka vám nedostatky určitě minimálně na první shlédnutí na velkém plátně zakryje, jako ten nejkvalitnější make-up. A kromě toho, Cruise jede jako za mlada... (spoiler) PS: v které části lodě teda byla ta černá skříňka?;-) Těch několik působivých okamžiků v jinak dobře šlapajícím stroji rozhodně stojí za vidění. PPS: závěrečné FY... čekal jsem tam lepší hlášku, doufám, že na Blurayi bude pár desítek verzí této scény:) (18.04.2013)

Tahle stále spolehlivá star z Top Gunu a hollywoodský dříč, který zas a znovu cení zuby a mhouří oči, si zase jednou narcistně krade celý film pro sebe. A pořád na to bezpečně má. Nevědomí nechce být jen popcornovou jednohubkou, chce se svézt na aktuální vlně komplikovaných sci-fi příběhů á la Počátek, Zdrojový kód, Moon, Prometheus (každý s rozličnou kvalitou). Částečně se mu to daří, jindy mu jde důrazně po krku vlastní scénář. Země to má spočítané, lidstvo se přesunulo na stanici Titan. Vetřelci nejprve rozsekali Měsíc a pak následovala jejich invaze na modrou planetu. Na zdevastované Zemi přesto zůstává několik Homo sapiens (samozřejmě tu nejsou sami), mezi nimi jsou dva technici Jack a Victoria. Přes den mu ona vaří kafe, u počítače mu pak coby svému poslání oddaná profesionálka kryje záda, zatímco on rozdává široké úsměvy a v terénu dá víc na instinkt než na předpisy, aby si večer mohli vyměnit pár dojmů a skončit nazí v bazénu. Zbývá jim čtrnáct dní služby, a je jasné, že se něco musí přihodit – do cesty chladné Victorie se postaví něžná Julia, kterou zná Jack ze svých snů. A samozřejmě přibude efektních explozí a rozmáchlých záběrů poletující kamery. Výsledek sebou přináší několik snaživých dějových zvratů, takřka žádný ale nedokáže ohromit nebo strhnout. Navíc se tvůrci bojí osobitějších variací. Vypadne tak z toho poměrně chladná látka s opravdu výbornou výpravou a kamerou. A strhující hudbou podobně jako u režisérovy prvotiny Tron: Legacy. Znovu elektronický doprovod (tentokrát od uskupení M83) sice na samostatný poslech nevidím, ale do filmu zapadá náramně. Stejně jako předchozí „přelomové“ použití elektronického techno doprovodu od Daft Punk. Škoda, že se režisér Joseph Kosinski bojí emocí. Pevně věřím, že by sice dokázal jen s pomocí obyčejného plechu, kusu dřeva a skleněných střepů vyhrát nějakou prestižní designérskou soutěž, ale jeho vyhlazené obrazy bohužel nemyslí na postavy z masa a kostí. Dál točí podivně sterilním způsobem, kdy je fascinovaný audiovizuálním pojetím své látky až zapomíná na podporu příběhu a jednotlivých vztahů mezi postavami. Zvlášť když má na plátně nejen Cruise nebo Morgana Freemana, ale i duo Andrea Riseborough se sexy britským přízvukem a Olga Kurylenko se sexy ukrajinským výrazem. Naleštěné a nedotažené, přesto pořád slušné. (20.04.2013)

Nevědomí navazuje na tradice science fiction motivů či motivických trsů, na tradice fikčních světů s jedním hrdinou i na tradice postapokalyptických příběhů. Tato trojice zdrojů poměrně racionálně vysvětluje různé třecí plochy v jeho uspořádání, a dává jim současně logický rámec. Detailněji tady. (23.07.2013)

Potvrdila jsem si svou dávnou teorii, že co se týče trailerů, je nejlépe zůstat v blaženém nevědomí a když už, tak se na ně podívat až po filmu, protože trailery se dělí na dvě skupiny: na ty, co kecají, a ty, které všechno vykecají. Nuže, obdobou rčení o nošení dříví do lesa by mohlo být úsloví o chvále audiovizuální nádhery Kosinského filmů a poukazování na to, že první polovina Nevědomí je lepší té druhé, ale celek je víc než součást částí a po dni, kdy jsem se cítila pod jezevčíka, a letech, kdy jsem se smutně smiřovala s faktem, že sci-fi nad úrovní debility zemřela spolu s pány Lemem a Clarkem, mi celek přišel k chuti bez ohledu na kvalitativní rozdíly a fakt, že Olča s Koljou jsou tam jen na ozdobu (a jemu se to dařilo o poznání lépe než jí). (24.05.2013)

Audiovizuálny námrd aký sa v hollywoodskej produkcii objaví raz za pár rokov. Mimoriadne nedocenený film, ktorý nie je vôbec tak hlúpy ako sa tu zase raz snaží naznačiť naša elita. Samozrejme, že sme všetky zložky už niekde videli a v jednotlivostiach môžme vymenovať kde, ide tu ale o to ako chutí výsledný koktail, no a mne teda Kosinskeho výtvarné a dizajnové cítenie a bez preháňania geniálny OST dua Gonzalez (M83) + Trapanese a v princípe tragický (!) horkosladký záver sadli ako málo čo za poslednú dobu. 10/10 Fuck you, Sally, best electronic music is french. (28.09.2017)