Sherlock

Once you rule out the impossible, only the improbable remains... Zdá se nemožné přijít na poli kriminálních seriálů přijít s něčím novým. Ne v éře mentalistů a anatomů lži, kteří, aby dodrželi zákon a pořádek a nestaly se z nich odložené případy, musí procestovat všechny kouty světa, aby navštívili kriminálku v každé díře a stejně není jisté, zda nebudou jenom sbírat dávno ohlodané kosti. Naštěstí Moffatovi s Gatissem došlo, že originalita za každou cenu se ne vždy vyplácí a že když se osvědčilo navléknout nový kabát starému doktorovi Jekyllovi a panu Hydeovi, proč troškařit a nezkusit totéž s nejslavnějším čmuchalem všech dob. "Není nad původnost. Každý po ní touží. Lidé chodí přes most. To já půjdu louží," napsal svého času o vyhraňování se za každou cenu Karel Havlíček Borovský a tak zatímco nám Ritchie v té louži se svým druhým Sherlockem vymáchal čumák (tím tě nechci nějak shazovat, Guyi, naopak jsem tě v době tvého prvního příběhu o obyvateli Baker Street 221 hájila, když jiní distinguovaně zvraceli do svého čaje o páté), Moffat a Gatiss nad tou louží vystavěli elegantní moderní most na pevných pilířích. Prvním je vědomí, že akcie excentrických géniů s diagnózou potácející se někde mezi autismem, sociopatií, bipolaritou a schizoidní poruchou, IQ mezi Stephanem Hawkingem a Da Vincim a sociální a emoční inteligencí kdesi mezi ploštěnkou potoční a paúhořem elektrickým jsou dlouhodobě na vzestupu ("měla jsem Aspergera dřív, než to bylo cool," zkonstatovala na toto téma moje sestra). Druhým úcta k předloze a zapracování i nejmenších detailů do nového rámu, takže pravověrný holmesovec spokojeně vrní v souzvuku s moderním divákem. Třetím využívání Sherlockova nového habitu v Londýně jednadvacátého století a mobily, Google a taxíky hrají první housle v příběhu spolu s Holmesovými stradivárkami. Čtvrtým bezchybné herecké obsazení a postavy, kde žádná není jednorozměrná a vztah Holmes-Watson je posílen vědomím, že stojí sami proti světu, do kterého obtížně hledají cestu. Pátým dialogy a jazyk celkově. Šestým... ále kašlu na to, nebudu tady rozebírat cihlu po cihle, podívejte se sami. Druhá série hravě přeskakuje nastavenou laťku a obohacuje humor a napětí předchozích tří dílů o emoce v celé jejich ne/kráse. Skandální čtvrté Sherlockovo a Johnovo dobrodružství dokazuje, že rozum a chtíč nemohou zůstat v opozici natrvalo, i když mezi námi, být zrychlený tep a rozšířené zorničky důkazem lásky, tak jsem hluboce zamilovaná do finančního úřadu při jeho pravidelných návštěvách naplněnými děsem, co ti Vogoni zase vymyslí. Psi baskervillští zase nechtěně dokazují, že starého psa novým kouskům nenaučíš a tak je postihlo prokletí prostředních dílů a v Dartmooru protentokrát poněkud chcípl pes. Ale může to být čistě tím, že tenhle případ zná každý do detailů a neobčůrávat tisíckrát označkovaný plot je hodně těžká práce, takže dost možná štěkám na nesprávný strom. Každopádně přeměna Sherlocka z antisociálního magora ve frajírka, kterému všechno projde, protože velký bratr se dívá a v případě potřeba uhladí cestičku, mi nepřijde úplně nejšťastnější. Ale vem čert všechny výhrady, Reichenbach Falls coby londýnská varianta Temného rytíře dělá čest svému titulu a po setkání s Moriartym, unikátním mixem Alexe z Mechanického pomeranče a Jokera dosvědčujícím, že some men just want to watch world burn, se budete cítit jako po pádu z hodně velké výšky a povzneseně současně - konečně slovy mistra "falling is just like flying, except there's a more permanent destination." A na okamžik zůstane i prostor na pochyby, než si vzpomenete na ďáblův nejpovedenější trik spočívající v tom, že lidi přesvědčil, že neexistuje. Tenhle luxus ale máme jen my, kteří vidíme víc než postavy v Sherlockově univerzu, zatímco tam zůstal Sherlock osamoceně s vědomím, že pavouk i v lidské podobě mívá víc párů očí než jeden. V duchu grimmovského ladění závěrečného dílu tedy rytíř vyráží do boje proti drakovi, kterému nestačí utnout jednu hlavu a my si musíme povzdechnout s vědomím, že dobrého pomálu a počkat si na rozuzlení po konci světa. Vědomí, že než se zase shledám se svým oblíbeným hrdinou, bude můj syn už chodit a mluvit, to moc neusnadňuje, ale snad mi do té doby ještě zůstanou nějaké nehty. (16.04.2012) (menej) (viac)

[SPOILER] Sherlock se mi nelíbí. Ne proto, že Holmesovi více sluší viktoriánská éra (což si tedy skutečně myslím), ale proto, že je to téměř hloupé a hlavně mimořádně podbízivé dílo. Obě mé výtky jsou propojené. Seriál totiž i průměrnému divákovi umožňuje, nejen aby v průběhu vyšetřování držel krok s Holmesem, ale občas byl i o krok před ním, čímž se dává divákovi najevo, že je v podstatě stejně inteligentní jako slavný detektiv, ne-li ještě bystřejší. To je podbízivost. A hloupost? Řetěz je silný jako jeho nejslabší článek, v případě tohoto seriálu bych řekl, že dílo není chytřejší, než hlavní hrdina. A ten bohužel rozumem příliš neoplývá. Protože Holmes sice dokáže odhalit, že jakýsi policejní vyšetřovatel Anderson spí se seržantkou Donovanovou, což je jen jedna z mnoha do očí bijících samoúčelností, které ve své podstatě nemají ve scénáři místo, a kterýchžto zbytečností se díkybohu Doyle vyvaroval, ale například to, že je vrahem taxikář, to Sherlockovi dojde o přesně deset minut seriálu později než divákovi (49. respektive 60. minuta). Divák si tak celou tuto dobu může libovat, že je dokonce před Sherlockem, ergo je sám génius. (Mimochodem, právě jsem dočetl Studii v šarlatové, což je 123 let stará předloha Studie v růžové. Je příznačné, že v této povídce Holmes přijde téměř okamžitě na to, že vrahem je drožkář). Přitom se Sherlockovou domnělou inteligencí souvisí naprosto zásadní problém - jak může tak chytrý člověk dělat tolik chyb atd? Jednoduše - scenárista seriálu není tak inteligentní jako postava Sherlocka, takže se Sherlockova inteligence náhodně mění, podle toho, jak se to zrovna scenáristům hodí, a proto se divák dočká jak toho, že detektiv dlouho nedokáže odhalit taxikáře, tak i scén takových dedukcí, za které by se nemusel stydět ani Robert Langdon v Andělech a Démonech (což uvádím jako příklad těch nejdebilnějších možných dedukcí). Mám na mysli například vše co se týká nápisu RACHE. Jako jakási omluva jeho kolísavé inteligence má možná působit Sherlockova sebe-diagnoza vysoce funkčního sociopata (kterým mimochodem očividně není, vygooglil jsem si to přesně jak chtěl), ale v mých očích je to čistě jen scenáristická berlička. _______ Seriál se prostě tváří jako něco nesmírně inteligentního, díky své nadpozemsky chytré hlavní postavě. Přičemž je zde zásadní rozdíl oproti například současně uvedenému filmu Inception - Počátek, který také získal jakousi auru inteligentního díla. Ten rozdíl spočívá v tom, že image Počátku coby inteligentního filmu vytvořili fanoušci a kritici, zatímco (seriál respektive postava) Sherlock sám dává neustále (!) najevo, jak je ohromně chytrý. Nejen, že je dokonalý génius (a všichni ostatní děsně hloupí), ale ještě o tom musí diváka pořád ubezpečovat, přičemž běžný policajt by se k Holmesovi při vyšetřování neměl radši ani přiblížit. 24. minuta, Sherlock: "Sklapněte!" Polda: "Nic jsem neřekl." Sherlock: "Přemýšlel jste. Je to otravné." Nebo 60. minuta: "Andersone nemluv nahlas, snižuješ IQ celé ulice." Nebo ještě 70. minuta: "Proč prostě lidi nepřemýšlí?" _______ Skutečně inteligentní člověk o svých rozumových schopnostech mlčí, pokud se jimi vychloubá, asi zas tak chytrý nebude. Filmové postavy, které se vychloubají a tedy přeceňují své schopnosti, na to obvykle dojedou. Taxikář, který se sám považuje za nesmírně inteligentního génia (ačkoliv je odkázán k drožkaření), to samozřejmě schytá, Sherlock poněkud nepochopitelně ještě žije. Sherlock je seriál, jehož hrdina občas působí jako Holmes na speedu, Holmes na druhou, holmesovštější než Holmes. Což někomu sedne, mně ale ne. Ještě mě napadá, že bych mohl zmínit klady Sherlocka a věci, co se mi na něm líbily. Takže převedení do současnosti je povedené a bavilo mě v novodobých proprietách odhalovat jejich původní "klasické" předlohy. Stejně tak zvládnuté je zakomponování některých drobnosti, jako třeba Watsonovo ne-kulhání (které ale po první epizodě jaksi nenápadně zmizí). Dost maličkostí mě potěšilo, a vůbec mi kupříkladu nevadilo, že se z Sherlocka dělá ještě větší magor než obvykle, zaujalo mě, jak když umíral zločinec, tak ho zajímalo jen to, jestli si vybral správnou ampulku. To ale nemění nic na faktu, že jako celek je zápletka ubohá a strašně nepřesvědčivá, tím myslím vše, co se týká vraha, jeho motivace, jeho postavy, jeho vražd a hlavně provedení těchto vražd. _____ [DRUHÝ DÍL] "Celý svět je závislý na šifrách a kódech." Ne, to necituji Brownův poslední "opus" Ztracený symbol, ale Slepého bankéře. Je naprosto příznačné, že tato kniha je v seriálu vidět - a to na 72. minutě. Je jasné, jak kvalitní literaturu si tvůrci seriálu berou za vzor... Tato druhá epizoda je dost zaměnitelná právě s dějem nějaké Brownovy knihy, a je zde dost patrné, jak moc je hrdina/příběh zaměnitelný a neosobitý a jak by mu prospělo (alespoň z mého pohledu), kdyby se seriál vůbec nejmenoval Sherlock, protože titulní postava má s Doylovým charakterem společného pramálo. Děj je neuvěřitelně "šestákový", působil by lehce podezřele i v nějaké Doylově knize, o to více v seriálu odehrávajícím se v současnosti. Když si člověk epizodu důkladne promyslí, tak si uvědomí, že vůbec nedává smysl. _____ [TŘETÍ DÍL] Třetí epizoda přímo navazuje na první, přičemž se opět jedná o přehlídku Sherlockových super-schopností, ale naštěstí to není tak nesmyslné. Konec má evokovat atmosféru expresionismu, ale plešatý obr s přezdívkou Golem je opět něco naprosto brakového, co by se hodilo lépe do konce 19. století, než do současnosti. 1. epizoda - 50%. 2. epizoda - 40%, 3. epizoda - 55%. (06.08.2010) (menej) (viac)