Naše bláznivá rodina

Taková (ne)normální rodinka. Události všedního dne pohledem dvanáctileté dívky, která si začíná uvědomovat proměnlivost mezilidských vztahů, křehkost lidských bytostí a jejich touhu po lepším, krásnějším životě. Námět i scénář Jana Procházky ovšem nijak nemoralizuje, nevychovává, ale také své postavy neromantizuje a nelakuje narůžovo – silně groteskní nadsázka je zcela zřejmá, což je patrné především v hereckých výkonech. Škoda, že film je to zapomenutý a zcela opomíjený, rozhodně má čím pobavit i dnes, po dvaapadesáti letech. (15.09.2020)

,,Mohu si půjčit ty tvoje bílé boty?   --- ,,Které?'' ---- ,,Ty co mám na nohách ! '' -----Tohle byla velmi příjemná komedie o níž jsem doposud neměl tušení. Třináctiletá Jana, vlastními slovy vypráví příběh o své rodině, což nutně působí samo o sobě komicky. Svět malé dívky, kde lecos ještě nechápe, ale cítí se být už dost stará všechno chápala to prostě nabízí. Starší patnáctiletá sestra, je samozřejmě úplně pitomá, rodiče se hádají a klidnému ovzduší ani moc nepomáhá babička žijící s nimi v bytě. Leckomu z nás čtyřicátníků to už asi ani nepřijde při vyprávění vtipů o tchýních na mysl, ale naši otcové s nimi leckdy netrávili jen vánoční návštěvu. Často s nimi žili v cimrách 2+1 a někdy ani to ne. Šedesátá léta, bytová krize, do masivní stavby panelových sídlišť ještě bylo daleko... Obzvláště v centru velkých měst. Krom celkem vtipného podání celého filmu se mi na něm líbilo i to léto roku 1968 v Praze. Móda, provoz v ulicích, mezi tehdejšími auty se ještě leckdy míhaly předválečné veterány v podobě Aerovek a Tatrovek, polodivoká byla náplavka podél Vltavy, baráky byly podepřené masivním fortelným dřevěným lešením (ne proto, že se opravovaly, ale aby nespadly!) .... Šlo na mne z filmu smutno, když jsem si uvědomil, že po té teplé sluníčkem vyhřáté dlažbě už za chvilku budou ne ve filmu, ale skutečně chrastit pásy ruSSáckých tanků a že po té dlažbě poteče krev našich lidí. Jsou tam vlastně zaznamenány poslední okamžiky svobodnějšího žití v iluzi, že socialismus může mít i lidskou tvář...  A uvědomil jsem si ještě jedno. Celkem často je spousta komedií točena o tom, jak se dítě bojí rozvodu svých rodičů a tak kuje plány jak tomu zamezit. Již ten sám strach je leckde podáván jako to humorné a nejinak je tomu i zde. Jenže vcítíme-li se do toho dětského světa, nenajdeme tam ani píď humoru. Je tam, nejistota, zmatek, hrůza, obzvláště pokud si něčím podobným nějaký spolužák už prošel a pak vyprávěl ve škole kamarádům o rozvodu... A tak ač jsem se celý film usmíval, jsem měl ke konci (a je to moje vina) takové posmutnělé pocity. Kupodivu film skončí překvapivě jinak než Jana čeká, ale divák tuší .-). Takže chroupu 3 kostky cukru bridž i když se po něm tloutne a kazí zuby.  * * * (07.01.2023)

Jména předčasně zesnulých tvůrců tohoto předka bláznivých rodin, z nichž nejproslulejší je seriál podle předlohy Fan Vavřincové, jsou dnes neprávem zapomenuta. Jak Jan Valášek, tak zejména spisovatel a dramatik Jan Procházka patří poprávu k tomu nejlepšímu, co kdy naše kinematografie hraného filmu vytvořila. NAŠE BLÁZNIVÁ RODINA jakoby byla "černobíle" inspirována deníkem jiné skutečné dívky Anny Frankové. Světově proslulý deník tragického židovského dítěte jakoby inspiroval k opačné projekci, k šťastné rodině dojemně obrýlených počínaje babičkou a konče pisatelkou deníku, vlastně vypravěčkou díla. Vysoký nadprůměr přerůstající do vyšší úrovně - byť asi ne ne absolutní špička - dětské filmové tvorby šedesátých, kterým se toto civilismem a topografií pražských zákoutí prosycené dílo vyznačuje, si zaslouží naši pozornost i dnes. Zdánlivá nuda, ve skutečnosti hluboké pochopení psychiky a myšlení dorůstající dívky, propůjčily tomuto dílu mimořádné kouzlo. Kouzlo násobené skvělým obsazením jak dětských, tak dospělých rolí. Zvláštní ocenění zaslouží obě představitelky dívčích rolí: jejich spontánnost a přirozenost, kombinované s ženskou formou jinak spíše klukovské rozpustilosti, diváka RODINOU doslova pronesou. Tento příběh rodinného štěstí, v němž jeden podporuje druhého, je dnes jak vysněný. Ale tehdy - v mnoha případech v míře, kterou nedovedu jako pamětník doby dostatečně posoudit, ale jež v žádném případě nebyla zanedbatelnou - tomu tak opravdu bylo. Slunce poúnorového režimu žhnulo; jeho paprsky však tehdy útěšně hladily, prosyceny něhou a skutečnou láskou bližního k bližnímu. Láskou tak silnou, že k jejímu pochopení se propracovává i dospívající dvanáctiletá holčička. Jakoby dílčí epizoda babiččina zamilování a přivedení nevlastního dědečka do už tak početné rodiny, která se má navíc ještě rozrůst o nového potomka, tomuto citu propůjčuje ještě další rozměr. (Komicky působící tatínkův poněkud bezradný komentář "když se mají rádi" dokresluje jemný laskavý humor a shovívavý nadhled, se kterým je to moudré pučící ženství konfrontováno v celé své bezradnosti nejistých 12 let.) A to nejen na plátně, ale zřejmě i pro mnoho z těch, kteří ten film bezhlese a bezdeše, čas od času se smějíce, sledovali z hledišť tehdejších kin po celé republice od Aše až k Čierné nad Tisou. (08.04.2014)

Tož ta Zuza byla pěkně rostlá socialistická děvčica (a po babičce koketa), zatímco její mladší sestra a protagonistka filmu Jana už byla slabší. Jinak celej ten film je jedna velká dobová a muzejní reálie, ve které dnes už vážně není o co stát. Není divu, že nám na západě za těch několik dekád o tolik utekli, když už po prvních deseti letech to bylo strašný... (31.10.2016)

Film z dob, kdy se u české veselohry zasmál. Dějově to sice nebylo nic výjimečného, ale skvostem jsou hlášky malé Jany, zvláště ty psané v Deníku; škoda, že se je člověk nestačil opsat, Janu Procházkovi se skutečně podařily. Komedie jistě trochu nadsazená, stálé Janiny úrazy, maminčina nešikovnost, ale zároveň suverénní řízení vozidla (tady snad hned na začátku byly nejlepší vtipy), trošku se to ztrácelo ve chvíli, kdy děvčata špehovala rodiče. Ale čtyři hvězdičky si film zaslouží i díky výkonům J. Jiráskové, V. Menšíka a J. Šejbalové. (30.10.2016)