Polnoc v Paríži

Velmi milý film. Není dokonalý a atmosférou podobné Purpurové růži z Káhiry se rovnat nemůže, ale sledoval jsem ho hodinu a půl s permanentním úsměvem, a to je třeba ocenit. Woody Allen ve scénáři jako by spojil kouzlo dvou svých krátkých povídek - Vzpomínek na dvacátá léta, v nichž líčí, co zažil s Hemmingwayem, Steinovou, Picassem, Toklasovou a dalšími, a excelentní Postavy Kugelmasse, jejíž hlavní hrdina začne díky iluzionistovi zahýbat manželce s paní Bovaryovou. Půlnoc v Paříži je příjemné pokoukání, které sice mohlo být propracovanější (hlavně pokud jde o onu knihu, kterou si Gil koupí a v níž si o sobě čte), jenže jeho myšlenka o touze žití v jiných dobách na úkor přítomnosti a hlavně jeho závěr je tak krásný, že skoro všechny výtky nakonec musely stranou. (10.08.2014)

Rozhodně ne lepší než některá slavná díla Woodyho Allena, jenže pořád mnohem vtipnější než 90% toho, co se normálně pod označením komedie dostane do kin. Ze subjektivního úhlu pohledu mi navíc velmi sedělo i zasazení do 20. let, ke kterým chovám podobně vřelý vztah jako hlavní hrdina. A tato úměra 'čím více máte rádi dobu Cola Portera či Ernesta Hemingwaye, tím bližší vám bude Půlnoc v Paříži' platí nejspíše i obráceně; vtipy jsou totiž většinou postaveny na charakterech, díle nebo názorech historických osobností, které filmem projdou, a pokud člověk slyší slovo 'surrealismus' poprvé v životě, velký úspěch se očekávat nedá. Shrnuto, podtrženo: Woody Allen natočil v některých momentech možná scénáristicky lehce nedotažený film (především cestování časem by u š'touravého diváka vyvolalo množství otázek, protože ať už Gil v minulosti udělá cokoliv, přítomnost je neustále stejná), pořád je ale Půlnoc v Paříži jedna z nejpříjemnějších komedií, co jsem v kině za poslední rok viděla. A to rozhodně není málo. [MFF Karlovy Vary 2011] (12.07.2011)

Moc rád bych se nechal naplno unést Woodyho nezaměnitelnou hravou střídmostí a emoční nepřepáleností. Jenže to by v hlavní roli nesměl být iritující Owen Wilson s jeho ušišlanou huhňavou angličtinou a gesty pitomečka. Když ale člověk přistoupí na to, že Allen tvorbou už asi nepřekvapí, sezná, že na druhou stranu většinou nezklame. Nestalo se ani tentokrát. (29.02.2012)

"Minulost není mrtvá. Vlastně to ani není minulost." Také si dovedu představit dobu minulou, ve které bych chtěl žít raději, ale pouze za předpokladu, že by mi někdo tajně dodával zemní plyn do mého plynového kotle, Natural 95 do nádrže mého vozu a internet do mého počítače. Na rozdíl od Gila si však myslím, že na chození v dešti není nic zábavného a nabídku na box s Hemingwayem o titul nejlepšího spisovatele bych si rozhodně nenechal ujít. Jinak však Gilovi rozumím a to společné potloukání po Paříži v různých časových obdobích jsem si rozhodně užil. Přesto Paříž nehodlám navštívit, neboť mám jisté podezření na to, že kolega verbal má pravdu a místo nejpoetičtějšího místa na světě bych poznal i tu méně hygienickou tvář města. (31.03.2014)

Woodyho pocta době, kdy Absinth tekl proudem a užvaněná dekadence se šířila jako syfylis Montmártrem. Všichni ti, co v přepatlané modré krychli s okem na prdeli nadšeně poznávají ony ladné křivky Piccasovy souložnice, co nechcípli nudou, když se vydali (už po několikáté!!) s Hemingwayovým dědkem unyle rybařit nebo se rozplývají nad pažvásty babochlapské, lesbické feministky s bobrem po pupek jménem Gertruda, romanticky jásají v pozadí s molovou harmonikou a chrchláním Edit Piaff. My, co nemáme v kapse ani ten jeden Frank a realisticky vidíme za tím vším ve své omezenosti i ty žluté hleny alkoholiků na Bulváru Saint-Michel, smrdící splašky a zvratky v Seině, Vítězný oblouk posraný holuby, psí hovna v Bouloňském lesíku, a co víme, že Marie Claire má minimálně kapavku, jsme od takových rádoby romantických, kýčovitých blafů naštěstí oproštěni. (08.10.2012)