Polnoc v Paríži

Woody Allen je sice rodilý Američan, ale vždycky se tak trochu vymykal z představy o typickém Američanovi, protože patří do okruhu newyorkských liberálů, kteří vždycky byli kulturně blíž Evropě než americkému jihu nebo středozápadu. A v Evropě taky jeho intelektuálně laděnější tvorbu brali diváci mnohem spíš než v Americe. Woody si z toho dělá srandu ve svém snímku Hollywood Ending, kde slepý režisér natočí film, který z pochopitelných důvodů nemá ani hlavu ani patu a když ho americké studio hodí přes palubu, snímek získá ocenění na evropském filmovém festivalu a taky uznání evropských diváků. V pozdější fázi své tvorby se Woody vyloženě zamiloval do Paříže a když se rozhodl opustit svůj oblíbený New York, začal tvořit právě tam. Tenhle snímek není nic jiného než pocta Paříži coby centru kultury a městu s úžasnou historií a celá hříčka se vlastně snaží prodat divákovi co nejvíc slavných postav evropské kultury, které se kdy mihly Paříží ve 20. letech minulého století. A tohle období si vybral proto, aby tam mohl dát své nejoblíbenější hudební melodie. Bohužel jednou to muselo přijít a můj oblíbený Woody, kterému obvykle dávám 4*, ale i v těch slabších filmech, na které za pár dní zapomenu, mě spolehlivě pobaví na tři, mě jednou musel zákonitě zklamat. S Woodym se nemíjím tématicky nebo volbou herců, ale tak nějak mě tohle panoptikum postaviček nebavilo a v první půlce jsem se vyloženě nudil. Ta druhá to trochu zachránila, ale ani tady těch pár funkčních vtípků nebylo nijak originálních a při allenovské nadprodukci jsem si je zapamatoval z jiných kousků. Ale jo, je to celkem milý film, jenže tentokrát šel tak nějak kolem mě. Celkový dojem: 45 %. (04.05.2014)

Řekla bych, ne, jsem si jistá, že tohle je můj první film od Woody Allena. Tudíž jsem nevěděla, co mám čekat, ale to, co jsem dostala, bylo zkonzumováno a vyšlo z toho docela spokojené a najezené bříško. Paříž, město, kde mi bylo krásně, Ztracená generace a poselství, které nese film - to všechno udělalo chutný celek. Navíc Owen nebyl špatný, i když v některých kecacích částech bych prostě raději viděla někoho jiného, nevím, jestli "erudovaného" je to správné slovo. Film plný umění a myšlenek na minulost. Zřejmě není nad to žít v přítomnosti. (26.02.2012)

Skvelý Woody. Jeho parížsky bedeker divákovi navodí neodolateľnú túžbu si hneď po skončení filmu bookovať letenky do mesta módy. Film je totiž nápaditý, svieži, komediálne na slušnej úrovni, romanticky stále štandardne pri zemi a cit pre výber lokácií ma dostal. Jednoducho asi najjemnejší a najelegantnejší Allenov počin za posledné roky. Mám ale pocit, že keby tento námet zúžitkoval dvadsať rokov dozadu, bola by to nápaditejšia a hlavne vtipnejšia jazda. Nápad je totiž absolútne brilantný, fantasy línia absolútne nenarúša dej, naopak mu dáva skvelú príležitosť zobraziť niektoré ľudské vlastnosti prostredníctvom veľmi vtipných situácií. Až na ten pomerne zbrklý záver nemám voči príbehu žiadne námietky. Herci fajn, ale do absolútnej dokonalosti ich teda Allen nevybičoval. Viac ako hlavný predstavitelia sa mi rátali a podstatnejšiu časť vtipných momentov patrilo na stranu cameo roličiek, najmä Brodyho Dalí bol skvostný! Celé je to taký sladký, ľahký parížsky dezert, ktorému chýba akurát tá čerešnička, ktorou by ma dorazil. 85%. (02.02.2012)

Je to trošku patetický kýč, v němž se ve srovnání s předchozí Allenovou tvorbou nic nového neobjeví. Naopak, vše staré je zde banálně, povrchně a ne příliš vtipně aplikováno na nový vizuál. Chatrnost scénáře, v němž se zázrakem objevivší intelektuální a umělecké osobnosti dvacátých let setkávají odbíjením půlnoci s hlavním hrdinou - romanticky smýšlejícím románovým debutantem - jen podporují špatně napsané dialogy, v níž se Hemingway, Fitzgerald, Steinová, Dalí, Bunuel, Picasso, Man Ray a spol. omezují buď na neustálé hlasité proklamace svých jmen nebo na čítankové floskule co kdo o kom řekl/napsal. Pokud je to součástí konceptu, napadá mě snad jen ta interpretace, že hlavní hrdina má v hlavě skutečně nádor, jak mu dvakrát naznačuje jeho přihlouplá snoubenka, a ten v souladu s jeho romantickou povahou rozjíždí poněkud "literární" psychózu s pravidelnými výlety do jiného světa (dvacátých let v Paříži) á la Popelka (k ránu pěkně zase šup domů). V případě, že je konstrukce onoho "zlatého věku" pouze výplodem hrdinovy počínající schizofrenie, bylo by nasnadě, že repliky oněch slavných umělců se omezují jen na klišé, která si o nich kdy přečetl a na výčet děl, které stvořili (k tomu špetka romantické zápletky podnícená frustrací z nenaplněné lásky). Bohužel ani tak není příběh příliš konzistentní, neboť se v něm nikdo "neprobudí" ani nezůstane zaklet navždy (až na jednoho detektiva). Banálnost pointy ohledně neustálého otáčení se zpět v čase a idealizace minulosti je útrpná. Woody Allen se v posledních filmech buď skrytě věnuje tématice mentálního vyšinutí ("Užívej si co to jde" lze nahlížet jako případovou studii patologické mýtomanie a sociopatie - viz recenzi na indiefilm.cz), nebo se z něj postupně stává banální kýčař. Za každou špetku podvratnosti jsem u něj rád, ale bojím se, že si ji tam poslední dobou musím vkládat sám. (30.09.2011)

Reklama na Paříž. Tu vybájenou snílky a nenapravitelnými romantiky; tedy pravý opak skutečné Paříže. Což vem čert, když Woody dokáže opojit právě touto skoro až melancholickou atmosférou "města lásky" tak, že máte chuť se tam z fleku vypravit... K tomu si přičtěte výtečného Owena Wilsona (který hraje Woodyho lépe než Woody sám), opětovně roztomilou (a opětovně zcela jiným způsobem) Marion Cotillard, veškeré scény se smetánkou surrealismu "nosorožec-Buñuel-Dálí-Man Ray-nosorožec", hravost (ano, Allen vykrádá sebe sama; a co?) a celkově zdařilou uvolněnou atmosféru "všichni jsme se bavili", kterou se navíc daří přenést i na diváka. Což zdaleka ne vždy jde nutně ruku v ruce. (27.09.2011)