Sherlock Holmes: Hra tieňov

Pokračovanie sa nesie presne v duchu prvého dielu, vizuálne nabitý a ukecaný a aj kvalitatívne je na rovnakej úrovni. holmes je stále rovnako rýchly i múdry a niekedy mám pocit, že múdrejšieho detektíva nám ešte boh nezoslal. Na to, že takmer nespí, má rád alkohol a koku, mu to myslí neskutočne. Akčné scény výborné, humor celkom fajn, dobre to poháňa hudba Hanza Zimmera, ale napriek tomu som mal sem tam pocit, že je to tak trochu o ničom. V scéne prechodu cez hranice moje srdce zaplesalo, maestro Zimmer vzdal hold Morriconemu a skladbu Two mules for sister Sara http://youtu.be/Yl6DA1YDGcc nahral a zmodernizoval nanovohttp://youtu.be/Ah-KrvcwJkY Aj vďaka tejto maličkosti som sa nakoniec priklonil k štyrom slabším hviezdam. 70%. (19.07.2012)

Nesdílím převládající názor, že pokračování dobrodružství doyleovského hrdiny je slabší než první díl, protože "dvojka" je co do tempa vyváženější než její předchůdce a zároveň si ji lze užít i jako vyprávění, jelikož jsou mnohem lépe distribuovány informace a poskytovány vodítka pro tvorbu hypotéz. Bohužel mnohem více rozšířenější "teorie" o tom, že ve druhých dílech musí být všeho vic, ale málokdy jsou lepší, převládá. Přitom podle jiného přístupu jsou sequely mainstreamových blockbusterů mnohem pozoruhodnější, pokud jsou natáčeny tvůrci s jasně rozpoznatelným rukopisem, protože ti se už jednou (komerčně, kriticky) osvědčili a nemusí se tolik podřizovat studiovým požadavkům. Bezpochyby to platí i pro Guye Ritchieho, který jednak v holmesovsko-watsonovské bromanci víc zdůrazňuje podvratnost v podobě možného queer čtení (čirá travestie!), jednak v nebývale sebereflexivním vyprávění vytváří nesčetné množství - především prostorových - mezer, aby se zaměřil na čirou potěchu ze samotné podstaty detektivní práce - dedukce jako takové. Zároveň se střet dvou dynamických sil vyprávění - Holmese a Moriartyho - otiskuje i do formální stránky snímku, která staví na pnutí dvou různých poetik (poklidného a dynamického, opodstatňující tak užívání zpomalovaček). Není to efektní, jak by si mnozí přáli, ale naopak maximálně efektivní, když i jednotlivé stylistické prvky, které v předchozí části sloužily k ozvláštnění obrazu jedné éry a její převládající filmové podoby, zde důsledně a důmyslně slouží vyprávění (především střidání velikosti záběrů). Konec? Doufám, že ne - chci další kapitolu. (29.12.2011)

Pistole nabité, mozky v plné polní, dedukce rozvibrovaná na maximum. Když Holmesovy myšlenkově-zápasnické kejkle dobývaly kina poprvé, nadšeně jsem hltal každý Ritchieho nápad a když Robert Downey s jiskrou v očích odkrývá pavučinu intrik podruhé, tleskám znovu. Moriarty je totiž dokonalou nemesis, která může zahrozit z nejvšednější situace a v takových chvílích jeden potřebuje nejen věrného parťáka, ale třeba i exhibicionisticky naladěného bratra s rozklepaným personálem. Tenhle efektní akční přístup mi zkrátka k vadnoucí viktoriánské éře sedí a celý tvůrčí tým se mnou bez problémů mává skrz emoce i lokace. Prosím trilogii, milý Watsone. (16.01.2012)

Druhým dílem mi přijde ještě více než kdykoliv předtím, že Ritchie říká sice na oko divákům "pojďte se bavit semnou", ale za oponou je to pouze brutální kalkul na peněženky diváků, kteří jdou téměř automaticky do kina na garantovanou zábavu. Tedy film, kde je všechno to klišé, na co lidi na jednu stranu nadávají, ale na druhou to stejně sledují tupě dokola. Holmes mne nebavil téměř v ničem. Snad jedině technicky je to film velmi nadprůměrný a některé záběry (ano uchcávací scéna v lese) stojí za to. Jinak nuda, klišé a pár vtípků. Instantní rychlokvaška, která zastará rychlostí zvuku. (15.05.2012)

Ke Hře Stínů můžu s klidem říct, že mě skutečně neskutečně bavila. Sice Ritchieho představa slavného anglického detektiva není jako přes kopírák toho z knížek, ale své kouzlo rozhodně má. Líbí se mi ten vykreslený obrázek staré Anglie, kdy mazaný profesor místního školského ústavu kuje pikle světového formátu a míní si mastit kapsy svého tvídového saka prodejem smrti. Nejlepší scéna byla pro mě ta v lese, zpomalé záběry odletujících třísek, lámajících se stromů, letících střel, výrazů všech zúčastněných nebo Robert a jeho přetěžká zranění. V porovnání s ním se může jít takový neustále zkrvavený Bruce Willis ve svých Pastích zahrabat. Je zde sice hodně scén těžce, ale opravdu těžce nadsazených, ale tohle já neřeším ... bylo to fajn. (25.05.2014)