Melancholia

Moje první setkání s Larsem von Trierem dopadlo velice dobře. Po dechberoucím úvodu mi bylo líto, že jsem Melancholii nezastihl v kině, po první části jsem byl nadšený a po části následující lehce zmatený, ale pořád nadmíru spokojený. Kombinace ruční "pozemské" kamery, "vesmírných" pohledů (jichž není mnoho), hudby (Wagner!) a perfektních hereckých výkonů (s bezkonkurenčním Kieferem Sutherlandem v čele) se vydařila. Neporozuměl jsem nejspíš úplně všemu, ale právě díky tomu si film v budoucnu rád pustím znovu. (13.05.2012)

Není moc autorů mužů, kteří se vypíší za svých pocitů a pak to nechají zahrát ženami. ´Melancholii´ považuji za jednu z nejupřímnějších autorských výpovědí posledních let a úvodní prolog se zpomalenými záběry a působivou hudbou Richarda Wagnera za estetický orgasmus. Co znamenala 19.jamka, není myslím příliš směrodatné (už vidím Von Triera, jak se směje pod vousy při četbě různých, na hlavu postavených, vysvětlujících teorií). (27.07.2011)

Opus, který nelze popsat slovy ani zobrazit na obrazovém plátně. Melancholia je něco jako hypnotický obraz, který se před námi pohybuje - na začátku pohybu všechno dává smysl a i když víme jaký bude výsledek v polovině se obraz roztříští na malé kousky, které se snažíme dát opět dohromady - nesmírný rozsah. Během celého projektu se v nás otevírá spoustu hlubokých emocí a temných melancholií, které po skončení nejdou zavřít. Ve výsledku bude Melancholie divácky rozdělena jako Kubrickova ODYSSEA - myšlenková meditace během celého projektu. Temný most, 19. jamka, temná postava Justine, nebo audiovizuální orgasmus. Nejlepší scénou pro mě zůstává noc před půlnocí a závěrečný *******. (12.11.2013)

Lars von Trier po komedii, muzikálu a hororu ničí další žánr a já mu to žeru i s navijákem. Nejlepší film první poloviny roku 2011 a ryze pocitová záležitost. O konci dobrých věcí (ne nutně světa), o zbytečných nadějích, o vztazích. Při sledování zaujal především vývoj dvou hlavních postav. Přestože lze film určitě brát jen jako báseň o konci světa, pár momentů (jamka číslo 19; mostek, který nejde lehce přejet; vesmírná tělesa se chovají, jako kdyby neznala základoškolskou fyziku) otevírá i pole nejrůznějších interpretací. Lars von Trier je holt jednička na mém seznamu oblíbených nacistů. To bychom měli koment a teď krátké spoilerové interpretační zamyšlení: V první části filmu je zmíněno, že Johnovo golfové hřiště má 18 jamek. V druhé části snímku vidíme postavy (Claire se synem) u jamky číslo 19. Z toho plyne, že minimálně jedna z částí filmu není reálná, anebo má reálné základy, ale stala se jinak, než máme možnost vidět. Klíč je v tom, že v první části je v rozhovoru dán důraz na to, že hřiště má 18 jamek. To je totiž nesmysl. Osmnáctijamkové hřiště je standard, proč by tedy postavy na počet jamek výslovně upozorňovaly? Upozorňovaly by na to tehdy, kdy by Johnovo hřiště mělo nestandardní počet jamek. Máme tedy důvod domnívat se, že první část filmu se stala jinak, než vidíme - vidíme ji upravenou z pohledu Justine (po níž se kapitola jmenuje), která si tváří v tvář zániku světa transformuje apokalypsu do pouhé nepodařené svatby ve světě, kde je planeta Melancholia pouze tečkou na obloze, která připomíná, že ať se děje cokoli, vždy může být hůř (ať už je ta svatba vzpomínkou, či fikcí). Svět první části filmu je chtěným světem bez té poslední devatenácté jamky / bez konečného a neřešitelného problému. Takže přestože jsem z Melancholie měl přímo po sledování docela nepříjemný pocit, s krátkým odstupem si z ní vezmu cynickou, ale ve své podstatě pozitivní výzvu: Nestresujte se pozemskými starostmi, až začne dělat problémy kosmos, bude hůř. A ono je v podstatě jedno, jak to Lars myslel. Kdo bude chtít, ten si v tom filmu pro sebe něco najde, kdo ne, ten jej lehce odstřelí. To je na postmoderně to krásné. PS: Docela dost Vizigótů průběžně odcházelo ze sálu, hohoho. (28.05.2011)

Dost často jsem si v duchu (a pak i nahlas) říkal, ať si Trier ty svoje vize a filmové postupy strčí do oněch míst, z ještě výraznějšího zklamání mě vyváděla nápaditá až magická kamera, John Hurt, Kirsten Dunst nebo Kiefer Sutherland. Trier je z pochopitelných důvodů oslavován i zavrhován, bohužel tentokrát jsem si s ním ÚPLNÝ konec nechtěl udělat hezký. Naše poslední schůzka v podobě Dogville totiž skončila silným rozčarováním až znechucením, Manderlay ani Antikrista jsem si přes práh pustit nenechal a ani tentokrát se mé artové já (zda-li ještě nějaké vůbec je) nechytalo.. Beru, že Trier nutí přemýšlet a do světa nevypouští vůbec hloupé věci, ale tenhle jeho negativistický koncept jsem si neužil, vlastně jsem si ho po pár desítkách minut ani užít nechtěl!! Nechtěl bych vidět, co se v Trierově hlavě občas odehrává.. (09.12.2011)