Zanechať Las Vegas

Absolutní spojení chlastu a sexu, tělo na tělo. Deprese a bezvýchodnost doslova sálá z každého okénka filmového materiálu, a to i v místech, která na první pohled vypadají humorně, třeba když Nick Cage veze v samoobsluze vozík plný lahví... A Elizabeth Shue taky nebyla špatná. PROČ JSEM OPILEC? JSI SI OPRAVDU JISTÁ, ŽE TO CHCEŠ VĚDĚT? (20.04.2003)

Drama, které především nabízí spoustu situací k zamyšlení. Ať už v otázkách vztahů a "povolání" obou hlavních protagonistů, Cage a E. Shue. Vynikající herecké výkony stály za věrným zobrazením jejich charakterů a za to zaslouží potlesk. Vývoj pesimistického a pro někoho asi nezáživného děje už je na zvážení.... Zajímavosti: Jelikož Cage i Shue měli "jiné" zájmy (alkohol a prostituce), probíhalo natáčení v období několika let... :-) 70% (20.09.2009)

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Cage v tomto filmu JE alkoholik tělem i duší, a Elisabeth Shue - až nesnesitelně krásná - si zde zahrála svou životní roli (a nikdy později se mi už v jiném filmu tolik nelíbila). Velká srdcovka, kterou bych mohl vidět stokrát, a nikdy by neomrzela. Na opuštěný ostrov bych prosil Natalii Portman a DVD s Leaving Las Vegas a budu zcela spokojen. UPDATE 23.2.2021 - Když jsem si ten film pustil po letech znovu, díval jsem se na něj asi trochu jinýma očima než dřív. Nejsem si třeba jistý, jestli má diváka odrazovat od alkoholu, nebo o to vlastně tvůrcům vůbec nešlo - nepřijde mi to jednoduše jako nějaká laciná agitka, která by omílala stokrát ohrané tvrzení, že pití je špatné, jako třeba Úsměvy smutných mužů - mám spíš tendenci Leaving Las Vegas vnímat jako příběh chlápka, který promarnil svůj život, a kdyby se místo chlastu rozhodl vystřelit si mozek z hlavy, vyšlo by to nastejno. Nechápal jsem také, co vlastně Sera vidí na Benovi - představa, že by si tak atraktivní žena něco začala s takovou alkoholickou troskou, která ji otevřeně přizná, že má v plánu se upít k smrti a která už ani není schopna mít s ní sex, mi prostě přijde nepochopitelná (byť jistou logiku v tom asi přece jen najít lze - Sera může mít coby prostitutka snížené sebevědomí a navíc se jí na Benovi může líbit prostě to, že ji nechce jen opíchat jako všichni ostatní). Vlastně mě přímočarost toho příběhu skoro fascinuje - jednoduchý děj celého filmu by se dal shrnout do jedné věty (neúspěšnému scenáristovi během jeho řízené alkoholické sebedestrukce vstoupí do života krásná prostitutka, ale jeho rozhodnutí vzít si život zvrátit už nedokáže), a tak mi zde skoro důležitější přijde vývoj obou postav (Benova děsivá cesta do záhuby, nahlížená očima Sery, která ho skutečně milovala a která vlastně celý film někomu vypráví - pravděpodobně svému psychologovi) a především pak celková delikátní atmosféra snímku, podpořená krásnou kamerou, světly nočního města a absolutně dokonalým jazzovým soundtrackem, kde zazní mj. výborný Sting. Svým způsobem je to asi dost depresivní film, ale osobně ho tak moc nevnímám, a jsem hlavně okouzlený jeho formální stránkou a feelingem nezávislosti. Pokud jde o samotného Bena, dnes už asi nemám tolik tendenci si to jeho upíjení se k smrti idealizovat jako za mladších let - dnes mám spíš nutkání říct, že v momentě, kdy poznal Seru, měl se na pití vysrat, ale to by pak byl úplně jiný film, kdyby končil happy endem. No co už, tak třeba za pár roků na to budu koukat zase jinak. (18.04.2011)

baví mě tyhle snímečky, kdy zpomínám, že "někdo něco hraje".. baví a bolí mě koukat na bena, na jeho sebedestrukci, na jeho potěšení dostat se na dno láhve čehokoliv, hlavně zapomenout a nebýt sám se sebou.. ano, nicolas cage nehraje, on prostě je.. i když být ani nechce.. být někdy prostě kurevsky bolí.. (13.06.2008)

Myslel jsem, že můj velmi oblíbený Requiem for a Dream co se týče depresivního vyznění a samotné temné náplně dlouho nic nepřekoná. Pak ale přišel Mike Figgis (prvně jmenovaný snímek je sice novější než ten zde hodnocený, ovšem Leaving Las vegas jsem viděl až po něm) se svým neskutečným dílem, a všechny pochyby se mi v hlavě rozplynuly. Po tomto filmu jsem byl z Cageova "hrdiny" tak smutný, že jsem nad základním problémem filmu přemítal ještě další dva dny. Miluji napůl ukrytou filosofii v dramatických snímcích! Ti dva se do sebe šíleně zamilují; oba vidí v tom druhém svůj záchytný bod. Křehké články dlouhého řetězu, který je svázaný s trpkou realitou, a na jehož konci je něco jiného, něco, co ústředním postavám pomáhá přežít, se ale pomalu a jistě zpřetrhávají... Ale počkat: jak pomáhá přežít? ON jí přeci "jasně nastínil", že se rozhodl zemřít - ONA, sledujíc každý den jeho utrpení se sice s faktem smířila (?), ale stejně se k němu jako k zářivému majáku, který je z větší poloviny potopený v alkoholovém moři, neustále vrací. ON vidí každé brzké ráno její mrtvolný příchod domů po práci nejstaršího řemesla na světě... ONA první, co po otevření dveří bytu vidí, je nezvladatelně se třesoucí alkáč... Kdo z nich byl kčertu více zamilovaný? - to je zásadní otázka, která se snímku povedla na jedničku s hvězdičkou. Nejistota diváka. Dvě lidské trosky, které mají jeden druhého, naprosto smíření, a přeci s chutí bojovat. Tak proč, když sebezáchrana nakonec malinko převáží na tu správnou stranu, a dvě šíleně zamilované postavičky si konečně uvědomí svoji sobeckost, proč když je jakési řešení na dosah ruky, proč to nemohlo skončit jinak než... Skvělé drama. (21.08.2009)