Cár

Ruská variace na téma „despota a arcibiskup“. Tady na Západě ten příběh známe ze dvou výborných snímků – Becketa (1964) a Člověka pro každé počasí (1966). Ve východní verzi však panovníkovu anglickou uhlazenost nahrazuje rozmáchlé apokalyptické běsnění. Ostatně carem tu není žádný z požitkářských Jindřichů, ale fanatický Ivan, ne nadarmo nazývaný Hrozný. Snímek konfrontuje dva typy zbožnosti: v té carově se mísí vize blížícího se posledního soudu s pověrou a adorací vlastní moci, zbožností metropolity Filipa naopak prosvítá evangelium a stále zřetelněji i příběh samotného Krista. Po pomalu již kultovním „Ostrovu“ natočil Pavel Lungin další zajímavý kus, byť výhrad by tu bylo vícero než u předchozího počinu. Obsazení „otce Anatolije“ z výše zmíněného filmu do role Ivana vede k dočasnému prolnutí obou jurodivých postav, z nichž jedna je světcem a druhá šílencem (Možná je to však záměr. Snad se tu režisér zamýšlí nad tím, co může udělat s duchovním potenciálem špatné vedení a moc). Pro našince pak není lehce stravitelný ani ruský mesianismus, který snímkem tu a tam prosvitne – zejména ve scéně, kdy ikona Matky Boží v rukou dítěte pomůže Rusům zvítězit v bitvě proti polské (katolické) přesile. Politizované pravoslaví v lásce nechovám, ale skousl-li jsem je u Dostojevského, skousnu je i zde - druhá půle snímku naštěstí ukazuje, že to s tím poklonkováním samoděržaví a césaropapismu nebude tak zlé. Na závěr tohoto už beztak příliš dlouhého komentáře nelze nezmínit i podobnost s Andrejem Rublevem: středověká scenérie se téměř shoduje. Tarkovského film není tak explicitně křesťanský, zároveň však ve své náznakovosti není ani tak podbízivý. Lungin se po umělecké stránce nemůže kolegovi rovnat a jeho obrazy někdy hraničí s kýčem. I tak jsem za jeho filmy vděčný, protože se – poutavě a nepitomě - dotýkají témat, o nichž se v současné kinematografii obvykle mlčívá. (10.03.2011)

Ivan Hrozný by si "zaslúžil" aj celý seriál. A kľudne aj hororový a stále by bol podľa skutočných udalostí. Pretože vtedy sa dalo povedať: Čím bližšie k cárovi, tým bližšie k smrti. Lenže tento film neukázal zhola nič, ani z jeho vlády, ani z jeho krutosti, ktorá bola založená až na fantázii, natočila sa len bigotnosť. No je pravda, že samotní Rusi na tohto panovníka nikdy nezabudli. Od októbra 2016 má Ivan IV. svoj prvý pamätník v Ruskej federácii v meste Orloj, ktoré on sám založil v roku 1566. Stojí hneď pri pravoslávnej katedrále. Podľa ruského ministra kultúry Medinskija je nutné jeho osobu rehabilitovať, pretože za svojho života nechal odpraviť len pár tisíc ľudí, čo vraj nie je až taký zločin... (20.04.2021)

Napokon prekvapivo slušné. Po technickej stránke bola sklamaním bitka o most pri Polocku, inak však kostýmy, hudba, výprava boli svojské, niečím medzi slušnou československou televíznou inscenáciou a nenabubralým hollywoodskym veľkofilmom. Uznávam, že to neznie príliš lichotivo, ale inak to popísať momentálne neviem... V každom prípade: takmer počiatočná scéna vystupovania cára z modlitebnej miestnosti cez palác na "verejnosť", pri ktorej sa za zdatnej asistencie hudby mení odením a správaním z kajúcnika na vládcu, stála za to, hoci sa po nej nedokážem zbaviť pocitu, že snaha o "formu" tu zohrala možno až prehnanú rolu (formu ja ale niekedy rád!). Miestami človek síce pochybuje o tom, či sa príliš netlačí na pílu (niektoré scény mučenia či tej či onej hystérie), súhrnný dojem mám ale pozitívny. Celkový obraz Ivana IV. je tu pravdaže nepochybne schematický (vládca veľmi sebaistý a neistý, zbožný a nekresťanský zároveň), ale hľadať historické poučenie vo filmoch by bolo problematické (ak to je vôbec relevantné v "odborných" textoch, obzvlášť v prípade takýchto niečím výrazných a tzv. kontroverzných postáv) a nejakých schém sa z nás ostatne nevyvaruje napokon nikto. - Predsa len jedna poznámka: cár mal v dobe, o ktorej sa odohráva film, na krku iba necelú štyridsiatku, ale herec je navidomoči podstatne starší. Napriek tomu je, myslím, vybraný dobre (bez toho, aby som zdieľal Verbalovo odôvodnenie hodnotenia castingu ako výborného). - Sujetovo ide do značnej miery o akúsi becketiádu v ruskom prostredí (konflikt "zlého" vládcu a "dobrého" cirkevného predstaviteľa) a z pozícií počínajúceho 21. storočia traktovanú fresku autokratického niečím "inšpirovaného" násilia. Hlbšie psychologické analýzy som tu síce bohužiaľ nenašiel (možno to ale bolo napokon rozumné), no obe základné témy boli podané bez prehnanej naliehavosti a väčšinou tiež komerčného balastu. A tiež bez "akcií" a akosi rozjímavo, čo v konečnom dôsledku asi napomáha tunajšiemu nie príliš nadšenému celkovému hodnoteniu filmu. Všeobecne to odporúčať asi nemožno, ortodoxným milovníkom historických filmov, ku ktorým sa radím, však áno. (03.03.2013)

Hned na začátku mě vyděsila krutost při zabíjení slepic, to si opravdu nemohl režisér odpustit, bylo to nutné? Zvířata strašně trpí v celém filmu, to je jistě zbytečné. Ani pro vykreslení ruské krutosti není něco takového nezbytně třeba. Jinak se jedná o sice relativně účelový a lidový pohled, vystihující ovšem zároveň to podstatné nejen z období panování jednoho šílence, ale i ruského vnímání a prožívání, kde velikost a její projevy jsou legitimitou in se. Atmosféra dobrovolného strachu, tyranie, megalomanského požitkářství, krutosti i kolektivního myšlení je v Rusku jako doma snad na doživotí. Ano, je to spíš vykreslení psychické poruchy než historická freska, myslím že film není hlubokou analýzou, ale takové prostě není Rusko. Přímočarost a viditelnost první linie vítězí v Rusku i ve sdělení tohoto díla. Je to film o nemožnosti žít v přímém stínu zla šílené moci, film o nejsvrchovanější bezmocnosti, která je prokletím krajiny, respektive ruského lidu. Mamonov a Jakonvskij podávají dokonalý výkon. (17.11.2014)

Pokud se z nějakého důvodu zajímáte o ruskou historii a chcete se něco dozvědět o životě prvního ruského cara, tak tento snímek vřele nedoporučuji. Autoři se zde totiž orientují na velmi krátké časové období vlády. Navíc se zcela (a pouze) zaměřili na tolik známé krutosti tyranského vladaře. Ivan IV jako reformátor zůstal zapomenut, stejně jako vítězství nad Tatary a územní expanze na Sibiř. Ani Pyotr Mamonov v titulní roli mě moc nepřesvědčil. Naopak Oleg Jankovskij v roli metropolity, nositele duchovních hodnot, byl vynikající. Film je pro mě zajímavý hlavně díky němu, jeho vztahu k carovi a mučednictví. On totiž nabízí humánní alternativu v atmosféře plné kruté despocie, paranoie a nelidské brutality. Díky této konfrontaci a dobovým reáliím má film atmosféru. Některé scény na mě zapůsobily opravdu silně. Třeba ta s „božím“ soudem, kdy car předhodí šlechtice medvědovi, načež se malá holčička rozeběhne s obrázkem Panny Marie do arény za křiku „Míšo, Míšo, nedělej to!“ Zvrácená krutost nechává vzpomenout některé nechvalně proslulé římské císaře. Moskva jako 3. Řím a car jako nástupce starověkých císařů. Autoři ale tímto svým pojetím vyobrazili Ivana IV spíš jako Nerona nebo Caligulu než jako Augusta nebo Trajána. Pravda bude asi někde mezi. 61% (08.08.2011)