Sladký život

Oscar 1 : Kostýmy ČB + 3 nominace: Režie, Výprava ČB, Scénář... Zlatá Palma (26.03.2004)

Raději se na něj dívat, než si jej žít – to je logický poznatek vyvoditelný ze sledování Sladkého života, který již prvními minutami dává tušit, nakolik ironicky je takový název míněn. Ježíš Kristus opouští Řím, zdánlivě jenom dočasně, ve skutečnosti na věčnost. V helikoptéře jej pronásleduje bulvární novinář Marcello, který se na chvíli zastaví, aby si promluvil s opalujícími se ženami na střeše jednoho domu, jenže nemůže, bariéra vytvořená hlukem motoru je příliš silná. Těmito symboly je prostoupen celý film – víra, zábava, mezilidská komunikace a odcizení. A celý film je uzavřen nádhernou scénou, kdy Marcello stejně jako na začátku neslyší, co mu dívka na druhé straně říká, jenomže rozdíl je v tom, že nyní ani slyšet nechce, zcela podlehl vábení jiného světa. Je to svět známostí na jednu noc, pokrytectví, úplatků, lidského hyenismu a hlavně divokých a nesmyslných orgií, v tomto ohledu je vrcholnou scénou závěrečný striptýz, kdy dochází k nevyhnutelné kulminaci nastřádaného napětí. Scéna je to pozoruhodná bravurní režií, odvázanou kamerou, hereckým nasazením a rovněž hořkým konstatováním, že pro tyhle lidi už není cesty zpět. Ale jim je to jedno, oni si prostě jenom žijí svůj sladký život! Přiznávám, že jsem se ke sledování tohoto filmu musel dlouho přemlouvat a že jsem nevěřil v jeho sílu po tolika letech, ale on nezklamal a vlastně ani nenudil. Nenechte se odradit téměř tříhodinovou délkou, černobílým formátem a dějovou roztříštěností (je to spíše soubor povídek) a zkuste to taky. Jenom na jednu noc. 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Marigold, Dan9K, Eddard, RAPIDUS, MIMIC, AGO, crozet (01.08.2007)

La Dolce Vita není filmem pro každého. Takřka tři hodiny se Vám snaží popsat tehdejší dobu, tehdejší pábitelství a život smetánky. No a to mu jde samozřejmě absolutně bez potíží. Má určité scény a hudební motivy, které určovaly chod filmového průmyslu, a které v podstatě stále prochází desetiletími a stále nezestárly. V určitých momentech je opravdu radost na něj koukat. Jenže u mě to více jak přes tři hvězdy prostě neprotlačím. Chápu, že poselství je už v samotné atmosféře tehdejší doby, ale pro někoho dokonalé filmařské řemeslo je v tomto případě u mě málo, když filmu chybí duše a příběh, který by mě zajímal a bavil sledovat. V podstatě vím, že sleduju lidi, kteří jsou mi lhostejní, protože mrhají životem tím, jací jsou. Oni si to samozřejmě neuvědomují, proto takový název… (14.01.2020)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $19,516,000║Tržby Celosvetovo $20,900,000║ (22.05.2009)

Dostals mě, Federico. Místy zdlouhavé, místy strojené a příliš mentorské, ale zároveň moudré, hluboké a mrazivě přesné. Film je jako blonďatá kráska... první půlhodinu se kolem ní nesměle točíte, ale když si jí pustíte k tělu, sevře vám srdce chladnou dlaní. A pak už je na všechno pozdě... jen čekáte až povolí stisk a vy budete moci přebrat tu armádu emocí a myšlenek. V každém z nás je kus Marcella a na každého někde čeká síť... tak hlavně skočte do té správné, abyste v ní nezemřeli, nýbrž spokojeně rozkvetli. (04.10.2007)

Díky za tu depresi, maestro Fellini... Už dlouho jsem se necítil po shlédnutí filmu tak prachmizerně jako právě teď. Protože Sladký život je film sladký možná polevou, ale pod povrchem je hořký jako chinin. Vizuálno funguje jako maska – všechny ty opulentní večírky, drahé róby, bizarní kabarety, krásné ženy... to je všechno jenom zástěrka vnitřní prázdnoty světa, který Fellini s typickým nadhledem a lehkým sarkrasmem zobrazuje. Což takový portrét "buržoazního" světa hvězd i hvězdiček by jeden snesl, jenže nebyl by to Fellini, aby v tomhle umělém vesmíru umělých lidí nenechal zrcadlit obyčejný život, realitu. Realitu, která prostřednictvím všudypřítomných fotografů a novinářů cizopasí na auře toho "sladkého" světa bohatých a slavných. A kdesi na pomezí obou světů (obyčejného a "sladkého") se potácí Marcello, brilantně ztvárněný M. Mastroinannim. Je to hrdina náležící do tematické rodiny Amarcordu i Romy (ať už je to osoba hlavního představitele u druhého jmenovaného, nebo společný motiv odchodu z harmonického venkova a fascinace velkým světem), na první pohled požitkář, na druhý pohled absolutní zoufalec, jehož vnitřní prázdnotu obráží neutěšený byt a věčně si zoufající přítelkyně. Marcello se pase na pozlátku, svádí jednu ženu za druhou, přičemž stále hlouběji a hlouběji zabředá do prázdnoty, zoufalství. Sladký život není ničím jiným než hrou, v níž aktéři ztrácí sami sebe a stávají se pitvornými maskami bohatství, krásy a úspěchu. A okolní svět je podobný, hltá povrch, hltá médii přežvýkané informace, místy připomíná scénář řízený zlomyslným režisérem (sekvence se shromážděním po údajném zjevením Panny Marie). A Marcello, místo aby si konečně zvolil cestu uprostřed obecného úpadku, kdy všechny hodnoty ztrácejí smysl, zabředá do sladkého bláta hloub a hloub. Nic útěšného Fellini nenabízí, za každým humorným okamžikem je kus tragiky, nefungují ani tradiční záchranná témata jako mateřství apod. (drastická scéna se Steinerem a jeho rodinou). To všechno je nasnímáno sice s velkou porcí filmové stylizace (srovnáme-li to s pozdějším dokumentárním zaujetím Romy) a hnidopišské fascinace vizuálnem, ale přitom jaksi chladně, takřka chirurgicky přesně. Kochat se, ohledávat, analyzovat a přitom nebýt vtažen, asi tak bych popsal Felliniho "taktovku" nad touto symfonií marnosti. Sladký život je zatraceně hořký film. Hořký tím, že vidíte stylizovanou krásu a cítíte zcela prozaickou nicotu s hezkou tvářičkou. Místy snad působí dost rozvláčně, ale v konečném vyznění je naprosto mistrovský. Bravo! (16.03.2004)

Scénář: Federico Fellini .. Fellini asi nebude pro každého Po krásném, kamerově výborném začátku jste seznámeni s novinářem Marcellem a na plátno (ano, měl jsem štěstí vychutnat si film v kině) jsou servírovány jeho každodenní (v tomto případě spíše ty noční) epizody ze života a já si říkám, vždyť to ani nedává smysl, vždyť to nemá příběh. Jenže to byl jen můj počáteční omyl. Scénář je promyšlený, režisérem excelentně podaný a právě ony epizody, kterými Marcello postupně prochází a postavy se kterými se setkává, jsou tím na co se nezapomíná. Jeho samolibé jednání, erotická dobrodružství a většinou hodně hořké vychutnávání si tzv. „sladkého života“ ho pomale sžírají a ničí zbytek jeho dlouhodobě dosti zkažené osobnosti. Sice si onu povrchnost a nesmyslnost uvědomí a také se pokusí proti všemu postavit, jenže... K tomu několik skutečně kultovních scén (fontána,..) a frází (paparrazo,..) - no prostě: Bravurní zážitek! ___ Federico Fellini má můj potlesk a tento mistrovský film absolutní a plné hodnocení. Zvláště pak za ranní závěr na pláži, kdy mladá, krásná, nezkažená Paola volá na Marcella, ale on jí nerozumí, odejde pryč a tím se vrátí ke svému zkaženému, prázdnému životu, mě dostal! Ach ta deprese, že svoji jedinou pořádnou šanci na jiný život zřejmě promarnil. Nám poté už zbude jen nezapomenutelný dlouhý pohled Paoly do kamery a prostor k zamyšlení. Stále mám tu sladkou tvářičku před očima! La Dolce Vita! Anebo krátce: Trpce bezstarostná krásá, náročná, stylizovaná "prázdnota“, která přetéká mistrovským umem.. (27.01.2005)

Ve své vznešenosti osamělý rejnok, jenž je přes nespoutanost, svobodu a sílu nakonec stejně lapen do sítě trpké, avšak opravdové reality. Rejnok, který se na nás na všechny pozorně dívá - a přesto je již tři dny mrtvý. Co tři dny! Třicet let - ne-li celý život. Zvonice, v níž nebyl zcela nepochopitelně nainstalován výtah. Omítka, která již 300 let čeká jen na autogram plavovlasé živelné bohyně. Dvě krásné malé děti, pro něž náš svět není dělaný. Bohémská omrzelost a nutnost prázdnoty ve svých nejlepších letech. (31.10.2005)

Felliniho moc rád nemám, ale tohle se mi kupodivu i přes nevkusnou délku líbilo. Dost má na tom podíl fakt, že jsem se dokázal ztotožnit s Mastroianniho postavou. Opět to vizuálně dobře vypadá, opět je tam skvělá hudba a opět hafo zbytečné vaty a další Felliniho trademarky. Potěšila mě i role Lexe Barkera, kterého já dost můžu. (02.05.2006)

Unikum Felliniho spočívá v tom, že na rozdíl od ostatních auteurů 60. let (Tarkovskij, Bergman, Antonioni) netíhl k zádumčivosti. Naopak coby vzorný exemplář italského temperamentu oslavoval život a široce se u toho usmíval. Navzdory této bujarosti nikdy nevybočil z ryzího umění. Dokonce se zdá, že Fellini našel zlatou lajnu mezi příběhem, estrádou, artem a modernou a provedl reprezentativní, málo viděnou syntézu. ____ Vazba filmu s neméně emblematickým 8 ½ je zřetelná. Jestliže ve Sladkém životu sledujeme oslavu, v 8 ½ přichází krize, či spíše kocovina, která po oslavě zpravidla následuje. (14.10.2008)

Snobské večírky římské smetánky; prázdnota života těch, kteří mají zdánlivě vše a přitom vlastně méně než nic; žena, která mě na pár chvil vážně dokázala přesvědčit o tom, že je tou úplně nejkrásnější a zároveň nejhloupější na světě; muž, zmítaný mezi soudností a lákadlem sladkého života v nevědomosti - tak bezstarostného a zároveň tak prázdného a falešného. . . . . Řekla bych, že snímek lze opravdu plně docenit až při některém z dalších zhlédnutí, a tudíž se možná příště té páté hvězdě už neubráním - kdo ví... (11.04.2007)

Sladký, ale neproniknutelný. Jak umí Fellini v některých dialozích zaujmout a téměř až strhnout, tak dokáže v divácky náročné tříhodinovce stejně důkladně nudit. Mastroianni se bohémsky rozehrává na plné obrátky, ale jeho Marcello nemá dostatečnou charakterovou váhu, která by si zasloužila takový prostor. Nejvíc mě ale mrzí změna intimního dramatu do těžké kritiky, která celý film rozmělňuje do několika částí, které spolu víceméně přestanou jakkoli souviset. Zůstávám tak v hodnocení viset trochu bezradně. Cítím z tohoto snímku sílu, jakou může nabídnout jen dobrý film, ale mě naplno zasáhnout nedokázala. (01.05.2006)

Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. (17.02.2009)

"Víte, kde je Váš problém? Máte moc peněz!" Tak konečně mi někdo otevřel oči. Mám moc peněz. Ale já nemám moc peněz, takže nemám ani žádný problém? Sláva, jsem vyléčený. Takovou moc má tohle jedno z nejvýznamnějších děl světové filmové produkce, které jsem moc nepobral, ale to se v případě mého čelního střetu s Felliniho mravním rozkladem vyšších společenských kruhů kapitalistické Itálie tak nějak dalo očekávat. Dovolím si tedy pouze konstatovat, že dámy vypadaly skvěle, Old Shatterhand uměl rozdávat facky již v černobílé podobě a paparazzi byli před půl stoletím snad ještě otravnější než dnes. Víc jsem si toho neodnesl. (18.04.2016)

Zcela výjimečně snižuji hodnocení z 5* na 3*. Před 15 lety jsem byl nadšen a dnes nechápu z čeho. Takřka 3hodinová nuda. Ani ta Anita Ekberg ve fontáně Di Trevi mi nepřijde tak úchvatná. Buď zestárl film nebo já. (23.03.2024)

Vtahující film, který mě sice nebavil v klasickém slova smyslu, ale rozhodně mě zajímal a při každém novém zhlédnutí je ono zaujetí silnější. Felliniho vrchol, o tom není sporu. (10.08.2012)

Exkurze mezi smetánku, její dekadentní a povrchní zábavu a problémy, a také o její neschopnosti (neochotě?) naslouchat obyčejným lidem. Moc pěkné, avšak zárověˇvelice drsné, a Marcello Mastrioanni je naprosto famózní.. potěší i Lex Barker v nenápadné roličce a i ostatní herci jsou typově naprosto přesní... Pouhé lepší 4 hvězdičky dávám za pomalejší tempo, a místy až nepřirozeně pitoreskní postavičky, především ty homosexuálně zaměřené. Přišly mi jako až moc velké karikatury.. Spousta scén ovšem zůstane v pamětii nesmazatelně vryta. Felini je výborným pozorovatelem, a velice šikovným Picollo Creatura (02.05.2006)

Fellini konečně odhodil potřebu vyprávět jakýkoli soudržný příběh a všechny pro něj tak typické prvky (kabaretní představení, vnadné ženy, noční ulice, večírky) tady spojil v jeden rozmáchlý a nekompromisní celek. Opojné širokoúhlé kompozice, Marcello Mastroianni, Anita Ekberg. Oslava filmu. (08.11.2011)

(1001) „Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“ -Aldous Huxley, Konec civilizace (01.04.2017)

Po dlouhá staletí žili lidi s představou, že jejich mocenské a majetkové elity jsou jaksi z podstaty lepší, ušlechtilejší, šikovnější než prostý plebs, a na tomhle pohledu nic nezměnily ani příležitostné revolty a revoluce včetně té nejslavnější Velké francouzské s heslem Rovnost, svornost, bratrství. Až do 1. světové války se obvykle řešilo, kolik je potřeba nemajetných služtiček a podomků u soudu, aby vyvážili svědectví jednoho váženého majitele realit, a jestli je vůbec možné lidi bez majetku pouštět k volebním urnám. 1. světová válka a velká hospodářská krize elity natolik blamovaly, že se záhy rozšířilo opačné mínění, které líčí příslušníka bohaté vrstvy automaticky jako parazitujícího zhýralce, a přesně na téhle vlně se veze i Felliniho Sladký život. Jeho filmový hrdina Marcello sice v jádru není špatný člověk, ale opakovaně podléhá svádění dekadentního záhalčivého života popkulturních a majetkových elit poválečné Itálie. Nesouhlasím s Felliniho jednostranným pohledem, ale to ještě není důvod, abych měl k filmu tak odtažitý vztah, že bych ho vyjádřil pouhými 2*. Jak jde ale čas, s Fellinim si obecně rozumím čím dál míň a mám velké výhrady k jeho neschopnosti stříhat a jít na věc. Tam, kde můžeš totéž vyjádřit dvouhodinovým snímkem, není důvod sledovat hodinu materiálu navíc jen proto, že režisér trpí nestřídmostí. Všechny ty kudrlinky, odbočky, všechny ty scény, které tam jsou prostě jen proto, že Fellinimu se to v nějakém hnutí mysli zalíbilo, spolehlivě ničí můj dojem z filmu. Tam, kde vás film nudí, je i ta nejlepší pověst a nadílka festivalových ocenění k ničemu. Celkový dojem: 45 %. (26.12.2014)