Sladký život

Mistr Federico Fellini a jeden z jeho nejznámějších filmů. Marcello se ve své profesi pohybuje se stejnou elegancí jako James Bond ve službě jejího Veličenstva. I on je tak okouzlující ve svém obleku, ve stylovém autě a i on se rád nechává obletovat ženami. Miluje je všechny, stejně jako miluje krásu a přepych. Herečka Sylvie. Tělo vnadné bohyně a duše pubertální dívky. Nechává na sebe stékat vodu z fontány v jedné z nejerotičtějších filmových scén vůbec. Pak také jeho snoubenka, zamilovaná a trpící Ema (…pomatená…). Bohémská Magdalena. I andělská Paola. Ten sladký život… Snobská smetánka. A fotografové „paparazzi“ parazitující na problémech ostatních. Sladký život? Spíše pěkně trpký… Zdánlivě nesouvisející střípky ze života jednoho bulvárního novináře. Občas trochu rozvláčné, ale jako celek vynikající. (10.07.2007)

Po dlouhá staletí žili lidi s představou, že jejich mocenské a majetkové elity jsou jaksi z podstaty lepší, ušlechtilejší, šikovnější než prostý plebs, a na tomhle pohledu nic nezměnily ani příležitostné revolty a revoluce včetně té nejslavnější Velké francouzské s heslem Rovnost, svornost, bratrství. Až do 1. světové války se obvykle řešilo, kolik je potřeba nemajetných služtiček a podomků u soudu, aby vyvážili svědectví jednoho váženého majitele realit, a jestli je vůbec možné lidi bez majetku pouštět k volebním urnám. 1. světová válka a velká hospodářská krize elity natolik blamovaly, že se záhy rozšířilo opačné mínění, které líčí příslušníka bohaté vrstvy automaticky jako parazitujícího zhýralce, a přesně na téhle vlně se veze i Felliniho Sladký život. Jeho filmový hrdina Marcello sice v jádru není špatný člověk, ale opakovaně podléhá svádění dekadentního záhalčivého života popkulturních a majetkových elit poválečné Itálie. Nesouhlasím s Felliniho jednostranným pohledem, ale to ještě není důvod, abych měl k filmu tak odtažitý vztah, že bych ho vyjádřil pouhými 2*. Jak jde ale čas, s Fellinim si obecně rozumím čím dál míň a mám velké výhrady k jeho neschopnosti stříhat a jít na věc. Tam, kde můžeš totéž vyjádřit dvouhodinovým snímkem, není důvod sledovat hodinu materiálu navíc jen proto, že režisér trpí nestřídmostí. Všechny ty kudrlinky, odbočky, všechny ty scény, které tam jsou prostě jen proto, že Fellinimu se to v nějakém hnutí mysli zalíbilo, spolehlivě ničí můj dojem z filmu. Tam, kde vás film nudí, je i ta nejlepší pověst a nadílka festivalových ocenění k ničemu. Celkový dojem: 45 %. (26.12.2014)

Počas Felliniho výpravy do sladkého života vyššej spoločenskej triedy som sa skoro unudila k smrti...predriemala som asi štvrtinu filmu, čo značí skoro 45 minut! Úmyslom určite nebolo upútať dejom, to je jasné, ale tri hodiny točiť o falši a lesku rímskej smotánky, to už je ťažký kaliber na moju pozornosť a trpezlivosť. A nevydržala by som pri tom pozorne sedieť ani počas dlhého zimného najnudnejšieho večera v mojom živote:) Myslím si, že pán Fellini s kľudným svedomím mohol značnú časť hluchých nudných miest prestrihať a skompletizovať do poldruhahodinového filmu. Som si stopercentne istá, že by myšlienka zostala zachovaná a dosiahol by lepší efekt u divákov...Hlavne z tohto dôvodu dávam tak nízke hodnotenie...v roku 1960 možno práve týmto spracovaním očaril, no mňa určite nie. Jeho filmové verzie a väčšina tvorby mi akosi celkovo nesedia, možno výborné diela s nepochybnými kvalitami, no na mňa to bohužial pôsobí skôr utlmujúco ako vzrušivo... (06.05.2006)

Kvôli celkovo lepšiemu pochopeniu a následnému uchopeniu tejto, naprosto geniálnej, čiernobielej snímky, som sa následne rozhodol, že si ju rovno pozriem dva krát po sebe v rozpätí dvoch po sebe idúcich dní, pričom zreteľne neostanem iba pritom, aby som proste lepšie nasal celú jeho prenikavú, zväčša skazenú atmosféru, počas čoho som si ihneď uvedomil, aký Sladký život v skutočnosti „sladkým” je, ktorý skrátka nemohol vytvoriť nikto iný, než zrovna Federico Fellini, keďže "autorizmus", doslova sálal z každého jedného záberu, čo by som trebárs prirovnal, ako keď Ingmar Bergman nakrúcal legendárny počin Siedma pečať, pod ktorým si vonkoncom nedokážem predstaviť iného autora, alebo tiež niečo na spôsob Dreyerovho Utrpenia Panny Orleánskej, teda ak by som mal zájsť po časovej osi ešte hlbšie do dejín kinematografie. • Myslím si, že tvrdenie, spočívajúce v tom, že od začiatku sledujem len akéhosi bulvárneho novinára, či reportéra, ktorý sa volá Marcello Rubini, je nakoniec trochu mierne zavádzajúce, i keď sa pohybuje medzi samými paparazzmi nielen na ulici Via Veneto, kde sa to nimi vskutku len tak hemží, jednoducho povedané, že na tomto mieste je enormne vysoký výskyt týchto mimoriadne dobiedzajúcich, senzáciechtivých fotoreportérov na metri štvorcovom! Najskôr má bližšie k akémusi intelektuálovi-žurnalistovi, či povedzme koketuje i so spisovateľskou ambíciou, najmä keď sa rozpráva so svojim dobrým priateľom Steinerom, no nie je úplne jasné, čomu dá neskôr prednosť? Väčšinou ho pozorujem v obkolesení neobyčajne krásnych žien, a to menovite Maddalenou, Emmou, Sylviou, ale aj Fanny predvedie svoje nadštandardné, koketné číslo, pritom dokonca s jednou z nich (tou krásavicou s bujným poprsím) absolvuje i ikonickú scénu vo fontáne Di Trevi, súčasne snáď podčiarknuté v tom zmysle, že predtým sa najprv o tom na vlastné oči sám presvedčí, alebo taktiež dôjde i na (ne)menovaný „zázrak” alebo záverečný, Nadiin „striptíz”, ale to už by som príliš zachádzal do detailov, v podstate vtedy sa už naplno odkryl protagonistov charakter... • Totižto som si ani raz nevšimol, že by v ruke držal fotoaparát, a síce si občas niečo konkrétne zapisoval, no zvyčajne iba navštevoval dekadentnú a aristokratickú, rímsku spoločnosť, na ktorej spoznával kopec zaujímavých celebrít, čím jeho celkový "naturel", prešiel počas jedného týždňa, obzvlášť zaťažkávajúcim testom, kedy aspoň zistí, ako na tom vlastne je, čo by de-facto nevedel posúdiť ani jeho otec, keď ho bol raz navštíviť? • Pre Marcella Mastroianniho išlo o extrémne dôležitý film, vďaka ktorému sa posunul do kategórie áčkových produkcií, za čo sa mimochodom môže poďakovať jedine Fellinimu, a byť mu za to do smrti vďačným. PS: A samozrejme, že na malú chvíľu dorazí i Lex Barker. Ak sa sami seba teraz opýtate, o koho sa to jedná, tak v tomto prípade tu nemáte vôbec čo pohľadávať! Ináč rovnako ide o „ťažko stráviteľný” film, ktorý pre každého diváka určený nie je. Toľko na záver.  (22.10.2022)

Raději se na něj dívat, než si jej žít – to je logický poznatek vyvoditelný ze sledování Sladkého života, který již prvními minutami dává tušit, nakolik ironicky je takový název míněn. Ježíš Kristus opouští Řím, zdánlivě jenom dočasně, ve skutečnosti na věčnost. V helikoptéře jej pronásleduje bulvární novinář Marcello, který se na chvíli zastaví, aby si promluvil s opalujícími se ženami na střeše jednoho domu, jenže nemůže, bariéra vytvořená hlukem motoru je příliš silná. Těmito symboly je prostoupen celý film – víra, zábava, mezilidská komunikace a odcizení. A celý film je uzavřen nádhernou scénou, kdy Marcello stejně jako na začátku neslyší, co mu dívka na druhé straně říká, jenomže rozdíl je v tom, že nyní ani slyšet nechce, zcela podlehl vábení jiného světa. Je to svět známostí na jednu noc, pokrytectví, úplatků, lidského hyenismu a hlavně divokých a nesmyslných orgií, v tomto ohledu je vrcholnou scénou závěrečný striptýz, kdy dochází k nevyhnutelné kulminaci nastřádaného napětí. Scéna je to pozoruhodná bravurní režií, odvázanou kamerou, hereckým nasazením a rovněž hořkým konstatováním, že pro tyhle lidi už není cesty zpět. Ale jim je to jedno, oni si prostě jenom žijí svůj sladký život! Přiznávám, že jsem se ke sledování tohoto filmu musel dlouho přemlouvat a že jsem nevěřil v jeho sílu po tolika letech, ale on nezklamal a vlastně ani nenudil. Nenechte se odradit téměř tříhodinovou délkou, černobílým formátem a dějovou roztříštěností (je to spíše soubor povídek) a zkuste to taky. Jenom na jednu noc. 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Marigold, Dan9K, Eddard, RAPIDUS, MIMIC, AGO, crozet (01.08.2007)