La Citta delle donne
La Cité des femmes
City of Women
Réžia:
Federico FelliniKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Luis BacalovHrajú:
Marcello Mastroianni, Anna Prucnal, Bernice Stegers, Ettore Manni, Dominique Labourier, Mirella D'Angelo, Malisa Longo, Brigitte Petronio (viac)Obsahy(1)
Po filmech Sladký život a 8 1/2 se opět sešli režisér Federico Fellini a jeho herec, Marcello Mastroianni. Také ženy z titulu nového společného díla patří k Felliniho oblíbeným motivům: ženy všech podob, povah, tvarů, ženy staré i mladé, sebevědomě agresivní i naivně nevinné, mateřské typy i moderní emancipované... I když Město žen je spíš než o ženách o mužích, lépe řečeno o jednom z nich.
Sukničkář Snaporaz koketuje ve vlaku s neznámou kráskou. Při jejím pronásledování se ocitne v hotelu, kde právě probíhá kongres feministek. Snaporaz se stává objektem jejich zájmu a vášní - a najednou toho je moc i na vyhlášeného záletníka. Snaporaz se snaží uprchnout a dostane se do vily doktora Katzoneho, jenž právě oslavuje svou desetitisící milenku - ale ani tady nenajde uprchlík definitivní záchranu.
Mnohem více než dějem však Město žen zaujme způsobem vyprávění. Celý film je obrovským ohňostrojem obrazů a asociací, stejně jako citací z jiných Felliniho snímků. Satira se mísí s fantasknem a Snaporaz alias Fellini alias muž jako takový klopýtá svými bizarními představami a vzpomínkami.
(oficiálny text distribútora)
Recenzie (66)
Vskutku dosť šialený titul, naplnený množstvom všelijakých, surrealistických výjavov, ako pomaly z tých úplne najbizarnejších príspevkov od Davida Lyncha, a ako keby priamo napísanými samotným Charlieom Kaufmanom, z čoho mi následne vychádza La Citta delle donne, alebo ak ešte zároveň chcete, tak podľa mňa vari vôbec ten „najzbytočnejší film” počas celej kariéry tohto, inak naprosto výnimočného autora, pričom jestvuje i potenciálna možnosť, že by bol niekedy prekonaným iným titulom, ktorý som doposiaľ nevidel? • Ak by sa dajme tomu u filmového strihača Ruggeroa Mastroianniho, mimochodom sa jednalo o Marcellovho brata, vystrihlo aspoň nejakých 30-45 minút, a k tomu by sa tiež kompletne vyhodilo i niekoľko zbytočných pasáží, tak vtedy by som pevne uveril tomu, že výsledok by bol minimálne o celý stupeň priaznivejším, než teda zrovna v tomto natiahnutom prípade, ktorý sa bohužiaľ zaobalil do nie práve najlichotivejšieho výsledku, ktorý o to viac zamrzí, že sa v ňom objavil i Ma(e)stroianni, ktorý si tentoraz nevybral najlepšiu chvíľku, rovnako ako i jeho mentor v podaní FEDERICA Felliniho. • Tomuto titulu som sa mal radšej širokým oblúkom vyhnúť, keďže by som vonkoncom o nič svetoborného ani tak neprišiel! ()
Zpočátku zdánlivě poněkud ujetá komedie, která se zdá především tepat feminismus a další "zlořády" dneška, například drogy a rockovou hudbu, se nečekaně změní ve velmi niternou zpověď o ženství a ženách mužskýma očima. Neuvěřitelný film, trochu připomínající Postel, ale hlubší, s retrospektivním odstupem počínajícího stáří, skvělými herci i režií. Celkový dojem: 85% PS: Nenechte se odradit první cca hodinou, byla by to škoda. Zajímavé komentáře: gudaulin, Pohrobek, Pacco ()
Velmi by mě zajímalo, jak by vypadalo Město mužů natočené ženou...a hned si i odpovím - úplně stejně. ()
Tak nějak mi unikl smysl tohoto filmu, ale záběry jsou krásné. ()
Federica Felliniho se velmi těžko hodnotí. Je to prvotřídní umělec, ale některým jeho filmům prostě nerozumím a nemohu jim přijít na chuť. Slibovala jsem si od tohoto filmu daleko více, zvláště, když tam hrál dvorní herec režiséra - Marcello MASTROIANNI. Marná sláva, znovu jsem si ověřila, jak tohoto herce ženy milovaly, že se na film s ním vydržely dívat, i kdyby to byla sebevětší volovina. Tento film je zmatený sen "muže proutníka" jedoucího ve vlaku a jak už to ve snech bývá, obrazy jsou komické i zmatené i horrorové scény. Nejsem žáden puritán, ale v r.1980 točit některé choulostivé scény byla dosti velká odvaha. No, FELLINI si to zkrátka mohl dovolit. Ale přesto dávám pouze 3*. ()
Na začátku musím poznamenat, že nepatřím ke skalním fanouškům Felliniho a jeho filmy v mém osobním žebříčku nenajdete. Jediný film, který se mi výrazněji líbil jsou "Darmošlapové". "Amarcord", "8 a1/2" i "Sladký život" byly pro mě spíše mírným zklamáním. O to větší překvapení mi uchystal snímek, od kterého jsem pomalu nic neočekával. Ano, "Město žen" považuji (po 1. zhlédnutí) za nejlepší Felliniho film. To, o co se Fellini často pokoušel už dříve (vytvoření dokonalého fantazijního světa), se mu zde povedlo opravdu dokonale. Tak ulítlé postavy a prostředí jsem snad viděl pouze u D. Lynche. Navíc Marcello Mastroianni je zde opět v dokonalé formě, na které se věk skoro nepodepsal. Zkrátka řečeno: bláznivě skvostný sen natočený člověkem, který asi také nebyl úplně normální (a to je dobře). 9/10 ()
Další z filmů velkého Felliniho, který mi moc nesedl. Opět snůška bizarnosti a snad až obsesivní posedlost "macatými" ženami. Tahle role nebyla hodna herce Mastroianniho formátu. ()
ocenenia : MFF Cannes 1980 - nesúťažný výber ()
...tak som si dnes "pošmákol "na tomto filme :) ....už dlho som nič blbšie nevidel :( ...ledva som to dopozeral.O čom to bolo?nejaké snové vízie .....no dobre, ale tak dlhé a tak hlúpe.....hmmm nečakal som zázrak ,ale toto..... :( jednu hviezdičku len za duo F.Fellini + M.Mastroianni. ()
Výprava do životních zkušeností a zážitků s ženami, ať už reálných či jen fantazijních, které se odehrávají v hlavě jednoho muže. A ačkoli je tohle odhalení závěrečnou pointou, mě osobně to docvaklo o dost dřív. Popravdě jsem se obával, jak moc mi Felliniho údajně nejhorší film sedne a jestli bude skutečně takový jako jeho pověst předpovídá, ale nakonec to u mě dopadlo určitě líp než jsem čekal, První třetina se mi navíc líbila hodně, spousta symbolistických scén, z nichž některé byly sice zbytečně doslovné, ale pořád mi to něco dávalo, bylo zajímavé to sledovat a hlavně jsem byl zvědavý, kam to Fellini povede. Doufal jsem v nedoceněný klenot jakým pro mě je Hlas měsíce, ale od té chvíle, kdy se ve světě plném žen objeví první muž (mimo Mastroianniho), stane se z toho sice pořád dobře vypadající, ale nezajímavá nudná nikam plynoucí taškařice A takhle to bohužel vydrží až do konce a i když i v téhle části se objeví pár zajímavých scén, už mě to prostě moc nebavilo. A navíc to ani nemělo takovou hloubku jak jsem doufal, protože to pak vlastně celou dobu bylo už jen o tom samém, pořád dokola. A co mě taktéž zamrzelo bylo to, že Fellini celkem rychle utnul ten mysteriózní začátek, ve kterém Mastroianni chodí po zvláštním světě plném žen a absolutně ničemu okolo sebe nerozumí. To totiž aspoň mělo podmanivou atmosféru. Ta taškařice už moc ne. V rámci Felliniho tvorby bych Město žen určitě řadil do té slabší poloviny jeho filmů, ale v té slabší polovině by to u mě obsadilo vysokou příčku. Přeci jenom, takoví Klauni, Světla varieté, Interview, Satyricon a hlavně A loď pluje mi přijdou o něco slabší. No, a teď už konečně přijde na řadu Sladký život... Lepší 3* ()
V jenom mém oblíbeném songu se zpívá "přijela k nám avatngarda...." A tato slova mi často tanula na mysli při sledování filmu. Město žen je zatím jednoznačně nejšílenějším filmem Federica Felliniho, který jsem mohl shlédnout. Po první části jsem byl vyloženě nadšený, protože celá pasáž z onoho kongresu byla vyloženě geniální a taková scénka ženy v domácnosti neměla chybičku. V druhé půlce je to ale opravdu pořádné psycho, občas se vyskytla nějaká jasnější a opravdu parádní scéna v duchu první poloviny, ale jinak se nese ona druhá půlka v hodně surrealistickém duchu a přestože odmalička až dodnes jsem pod silným vlivem dvou žen, ne všechno jsem pobíral:-)) ()
Fellini a Mastroianni se na stará kolena nevídaně odvázali a já si tohle nemohl neužít s nimi... Poslední dobou se mnou asi nejvíce hýbou tři věci: jinotaje, smích a děvčata. Tento snímek všechny tři prvky kombinuje vskutku nevídaným způsobem - mnohem více protkané milostnými touhami než Satyricon (jestli tam jsem chválil jednu scénu, zde jich musím velebit minimálně deset až patnáct, navíc krásnými ženami se tento film jen hemží), mnohem více satirické než Zkouška orchestru (jakožto člověka, který vyjadřuje poměrně často nespokojenost s propagandami všeho druhu, mě hodně potěšilo zesměšnění femistinek a jejich nadsazené připodobnění k teroristům) a surrealistická vize v závěru filmu je tak originální, že ji nemohu k jinému filmu z Federicovy tvorby připodobnit, možná i to je důvod, proč se mi tak líbila a proč se budu k "Městu žen" vždy rád vracet. To stejné lze říct o konci, který mě zprvu moc nenadchl, jelikož mě přišel až příliš otřepaný, nicméně vzápětí byl tenhle zvrat využit asi nejnápaditěji. Ač bohémskému životu neholduji (i když - takový podzim života by nemusel být na škodu :-)), plně jsem si téměř dvě a půl hodiny užil a nikoho nepřekvapím svým již několikrát opakovaným míněním, že mi i tento Felliniho celek nepřišel až tak zmatený či podivný, ne nadarmo také Felliniho považuji spolu s Allenem za svého filmového terapeuta... 100% ()
Upřímně míněno, ale je to tak povrchní a nudné. Fellini bez ladu a skladu vytváří koláž ženských emancipacnich snah sedmdesátých let, a sleduje je z pohledu svého Alter ega - Mastroianniho, který se snaží ten ženský svět pochopit. Jenže je to jen zmatená koláž bez začátku, bez konce, dvě hodiny umelcovy bezradnosti, protože vše je tak prvoplanovite a průhledné.To už raději divadelní Monology vagíny, ()
"Women .. can't live with them .. end of sentence." (Jack McFarland, W&G) ()
Felliniho štětcem, rozpustilá imaginace srdcem. Ozdobný to sen, hýřivá estráda ve městě žen. On a ony, muž a ženy, vhozeny do bizarně (p)oblouzněné arény. Jak ctěná libost ve felliniovských vodách plout, v dámském klubu žhnout. "Nepoznat ženy, byl by hřích. Nepoznat ženy, nebyl bych." Doznání pánů tvorstva leč prosté je: "Velím úprk od fraucimoru, už je den, už je den, bláznivá to cesta v mysli jen?" Muž v "nadšení," z fantazie probuzení. V kupé akt chtěný plane, neubrání se, netroškaří, vábně ševelí, sám sebe vyzývá k neutišení. ()
V podstatě stejný model jako Amarcord, jenže je tu minimum toho s odpuštěním zaprděného človíčkovského postneorealismu a o to víc psychoanalýzy, fantazie a ironického odstupu, aniž by se vytratila laskavost a pochopení. Takhle je mi Fellini opravdu mnohem, mnohem sympatičtější. ()
Přestože jsem Felliniho minulý týden vychvaloval u Amarcorda, nyní musím přidat špetku kritiky. Stejně jako v jiných Felliniho filmech i zde mi ušel smysl děje. Ovšem to by tak nevadilo, protože u ostatních snímků mi děj postupem času došel, avšak zde se výsledek jaksi nedostavil...:-/.____Navzdory pro mě nepochopitelnému ději se mi Město žen strašně líbilo. Už jen začátek ve vlaku, kdy okouzlený sukničkář Snaporaz vyjde omámen za kráskou z vlaku, který (ehm) náhle pomalu ujíždí....ach romantika nade vše...Ačkoliv mě Fellini poslední dobou stále a stále překvapoval, ačkoliv ztvárnil Mastroianni hlavní postavu sukničkáře a ačkoliv šlo o snímek s jemným nádechem erotiky (kterou nikdy nepohrdnu), musel bych si ruku useknout, kdybych dal více jak 4 hvězdy...bohužel, italština s českými tiulky má na mě uspávající účinky... ()
Když se to vezme kolem a kolem, je to vlastně úplně zbytečné, protože muži ženám stejně nikdy rozumět nebudou... Na druhou stranu jsem se moc dobře bavil a snad jsem i sem tam něco pochopil - tedy řadím se k těm, kteří tento "počin" dua Fellini-Mastroianni hodnotí spíše kladně. ()
Magická a dekadentní záležitost. Mírně uječená, ale vtipná ...a pěkně mrazivá. Tolik feministek, prosazujících svůj názor na muže, vesmír, atd. (většinou všechny najednou), v jednom filmu téměř až těžko snést. Celkově však celá tahle "fraška" vyznívá jako zajímavý trip :). ()
U Města žen bývá často vytýkána Federicu Fellinimu redundance témat, které již použil (a pro některé i vyčerpal) ve svých dřívějších filmech. Přesto se právě v tomto filmu Fellini nejvíce (více režisérsky než autobiograficky) „obnažuje“ a reflektuje své dřívější filmy a mužské postavy. Marcello Mastroianni byl Fellinim mnohonásobně obsazovaný do hlavních rolí nositelů tradičního patriarchálního světa a spíše než jeho filmovým protějškem byl vždy objektem, skrz který mohl režisér filtrovat do světa filmu svět svých názorů. Mastroianni tak nikdy nebyl filmovým ztělesněním samotného Felliniho, ale jen místem pro pojem „typický falokratický muž“, do nějž se povětšinou vešly všechny hercovy role od 50. do 70. let., vyjma filmů, kde naopak byl tento jeho sociální status znemožněn impotencí (Krásný Antonio, 1960) či homosexualitou (Zvláštní den, 1977), který definitivně narušil Mastroianniho linii typických maskulinních mužů – svůdců. Město žen však nepatří mezi Mastroianniho reflexivní filmy, ale Felliniho nebo spíše ještě přesněji, Město žen je reflexivním filmem postavy, kterou společně vytvořili Fellini a Mastroianni – a to postavy patriarchálního muže, pro něhož ženy vždy byly jen vzrušující, nedosažitelné ale obsahově prázdné obrazy. Ve Městě žen se Mastroianni neocitá v dekadentním víru společnosti, ale jako věčný prostopášník se ke konci středního věku vydává na více osobní odyseu, která nabízí imaginární cíl – dokonalou ženu. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o film o zmoudření muže, kdy chtěl autor kritizovat a odhalit svou druhou tvář, to vše je jen zdáním. Samotný Snaporaz pokračuje v Mastroianniho linii (sebe)parodických, ale patriarchálních mužských postav, navíc zapřísáhle dogmatických názorů („Prasák zůstane prasákem, proč bych se měnil?“), nejen ohledně žen. Ani jeho putování není odyseou v pravém slova smyslu. Nedá se říct, že by se během ní nějak viditelně měnil nebo zmoudřel. Není přece už z nejmladších a některá přesvědčení jsou mu železnými košilemi. Přesto se naivně (z této slepé naivity pramení většina komických situací filmu) nechá zlákat snem (a to nejen obrazně, ale i doslova ve filmové fabuli) o „dokonalé ženě“. Jeho prvotní setkání s ženami - feministkami je proto vedeno v duchu nechápajícího mužského pokrytectví a i samy feministky jsou jako postavy dovedeny do extrému. Felliniho feministky představují ze řetězu utržené stádo žen, ječících, spílajících mužům a provolávajících feministická hesla („Všechny ženy jsou krásné!“). Jak je Snaporaz parodií na sebe sama, nenasytného, ale již stárnoucího šovinisty, jsou ženy v Městu žen také parodovanou verzí ženství, které se bez maskulinního vůdce vzbouřilo, ba jím přímo pohrdá a vysmívá se mu. Fellini se však snažil zbavit feminismus jeho legitimity pro výsledný efekt celkového odlehčení „zlého“ mužského snu. Jeho feministky nejsou o nic méně lidmi než samotný Snaporaz – jsou jen nositelkami vzbouřených „ženských“ vlastností, vystupujících hromadně jako rozlícený dav. Přesto ač parodovány, setkávají se zde dvě protikladné roviny – typický felliniovský muž a netypicky felliniovské ženy, které sice nedrží v šachu felliniovský muž, ale sama neviditelná ruka Felliniho - režiséra. Pokud se tedy ve filmu Fellini odvolává ke spontánním seancím italských feministek v 70. letech, pak to činí způsobem zobrazení v konvexním zrcadle mužské imaginace, které o několik desetiletí později dekonstruoval ve svých filmech Peter Greenaway. Po sérií šoků se Snaporazovi stává útočištěm dům, jehož majitel je extrémním opakem „terorizujících“ feministek. Dr. Katzone je sexistickým ideálem patriarchálního řádu světa - po feministkách střílí, zrovna si bere svoji 10 000. ženu a archivuje si audio nahrávky orgasmů svých žen. Ani tento dům však není pro Snaporaze rájem, netouží totiž po ženách – fetiši, nižší formě života, v případě poslední ženy - zvířete Dr. Katzona vybavenou jen schopnostmi „vaginálního magnetismu“ (což ještě umocňuje její podřadnou pozici vůči jejímu muži). Snaporaz touží po romantickém ideálu ženy, nereálném, naivně pubertálním snu, když se proto i jeho frigidní partnerka promění v ložnici na poživačnou, po rozkoši lačnící ženu, zjišťuje Snaporaz, že i do tohoto „světa“ nepatří. Halucinogenní klimax filmu a revuální rekapitulace žen v Snaporazově životě není ničím jiným než přepočítáním zboží v kupeckém krámě, které musí být po zásluze potrestáno. Závěrečný anarchistický ženský soud nad Snaporazem je ale opět změkčován sebevědomou narací, kdy si Snaporaz uvědomuje „snovost“ děje, jak i sám několikrát prohlásí. Pokud bychom mohli Město žen označit za sebereflexivní „snový“ film, pak však vyvstávají mnohé otázky – Jestli jsou po probuzení ženy ve vlaku opravdovými, reálnými ženami, jaké pak jsou? Jsou stejné jako jejich snové protějšky nebo byly ony snové ženy jen výplody mužského kastračního snu? A hlavní a nejsžíravější otázka – Jaká je tedy povaha samotného Snaporaze? Na tyto otázky film neodpovídá a ponechává si právě touto diváckou nevědomostí zadní vrátka pro všechna svá spektakulární, komická a kvazi-feministická tvrzení. Film Město žen se na svém konci ptá: „Co je s tebou? Už dvě hodiny si tu něco mumláš, sténáš. Co je ti?“ A opět se paradoxně ptá Fellini sám sebe, skrz své alter ego a ústa ženy, jejíž pravé vlastnosti ve filmu nikdy nepoznáme. Z feministického pohledu 3*, z pohledu milovnice Felliniho 4*. () (menej) (viac)