Veľká žranica

Pro mne dost šokující film. Celý se motá kolem jídla. Stále se jen: jí - pije - jí - pije - souloží - pije - jí - zvrací - odpočívá - jí - umírá. Nečekal jsem tak naturalistický pohled bez studu. Obžerství = někdy to chápu - je to jako, když přijdete po týdnu z práce a víte, že máte před sebou už jen 2 dny volna, tak se snažíte si ho co nejvíc užít = přežíráme se, ožíráme se, se*eme a pak je nám špatně. A v pondělí zase nanovo ... (04.01.2009)

Asi nejznámější a všeobecně nejuznávanější Ferreriho snímek. Čtyři dlouholetí přátelé se rozhodnou odejít ze světa prostřednictvím jedné z nejstarších lidských neřestí. Na Ferreriho film je děj až překvapivě přímočarý s očekávatelným průběhem. Znovu vystupuje na povrch amorálnost, perverze a zhýralost jako tradiční témata. Trpká ironie je cítit z každého záběru. V hlavních rolích se sešla plejáda nejlepších evropských herců, většinou režisérových oblíbenců, se kterými spolupracoval opakovaně. Postavy, které zde představují, jsou zbaveny tradičních lidských citů. Vystupuje z nich cynismus a pohrdání vším a všemi. Opět se tak setkáváme s karikováním postav i děje. Andréa Ferréol je zase výborná v roli korpulentní učitelky, která se z potencionální oběti promění v dokonalého anděla smrti. Zajímavostí jsou jména Michel, Marcello, Philippe, Ugo, Andrea. Jména hlavních postav jsou shodná se jmény herců. Jde o zjevnou odvolávku na starou školu italského neorealismu. Velká žranice je dalším Ferreriho políčkem zhýralé amorální společnosti. Je to film, který pod svým příznačně pitoreskním zevnějškem skrývá existenciální rozměr. Jde o Ferreriho film asi nejslavnější s významnými oceněními, nikoliv však nejlepší. Alespoň dle mého názoru. 80% (02.11.2011)

Geniální film o neuvěřitelném setkání, které končí strašlivou smrtí....Těžká kritika společnosti se tu odráží spolu se zbídačelou myslí mnohých jejích jedinců..Mimochodem, sešli se zde největší herecké individuality tehdejší Itálie a možná, největší hvězdy současnosti stále ještě nikým nepřekonány.!! (20.07.2008)

Je to docela paradox. Zatímco nedostatek člověka posiluje, nutí ho bojovat o vlastní důstojnost „navzdory“ a tím tříbí jeho charakter (a soucit k druhým, kteří jsou na dně), velký nadbytek má naopak nezřídka za následek znecitlivění a absolutní ztrátu soudnosti o hodnotě věcí a dokonce i o hodnotě druhých lidí. Skoro, jakoby díky neustálé hrabivosti v sobě člověk pod nánosy dalších a dalších věcí pohřbíval základní stavební složky lidství, jakými jsou třeba svědomí či svoboda. Je celkem jedno, na co alegorii Velké žranice vztáhneme – zda to budou peníze, drogy, moc či sex nebo (jak to nejčastěji u všemožných epikurejců bývá) vše dohromady. Čím více se člověk ponořuje do požitků, tím více je svazován, až nakonec dokáže ničit i ty nejpodstatnější věci (včetně sebe sama), výměnou za drobounké kousky toho, či onoho potěšení. Avšak celá tragédie „nenažranosti“ nakonec tkví v mnohem podstatnějším problému. Je jistě samo o sobě smutné, dívat se na někoho, kdo vyplní celý svůj život pouhou honbou za naplněním nenasytnosti, která je už z podstaty nenaplnitelná. Avšak lidé nejsou ostrovy jen pro sebe a jejich konání (v menší, či větší míře) vždy ovlivňuje i zbytek světa. A ti, kdo si „berou vše jen pro sebe“, neberou nikdy ze vzduchoprázdna, ale vždy ze svého okolí. Nejlépe je tento problém viditelný v ekonomickém systému, kdy malá malá část populace rozhazuje peníze za dokonalé zbytečnosti, zatímco další (neskonale větší) část lidstva umírá hlady. Nicméně nerad bych v tomto ohledu šířil nějaké revolucionářské myšlenky (jak je dnes v okruhu „mladých intelektuálů“ v módě, hned v závěsu za opulentními večírky plných alkoholu a jídla) – už z podstaty výše nastíněného problému je posledním rozumným přáním chtít, aby všichni lidé žili v nadbytku. V ten moment by byl konec naší civilizace nejspíš nevyhnutelný. Mnohem lepší (a také mnohem idealističtější) je podle mne přání, aby si všichni lidé dokázali vystačit s málem... (15.10.2017)

čtyři mužští slaboši - Ugo, podpantoflák, který utekl do světa kulinářství (v čechách by to byly pivní tácky či vojenství); Marcello, mechanický svůdce obdivující mechanické věci, Michel, žena uzavřená v mužském těle, Philippe, chlapeček potřebující neustálou péči a laskání. A ženy? Buď se s nimi vyspí jako prostitutky a když zjistí, že chtějí jen žrát, utečou, anebo jsou tu matky- vražednice, které jim poskytují něhu, své ňadro, a vaří do úplného konce - Andrea. Tento film je skvělý test pro ženy - vemte na něj svého vyvoleného, a když se mu bude líbit, nechce ani tak milenku jako maminku. Jen doufám, že člověk není jen kupa ho..., natlakovaných do těla, které dříve či později explodují (jedna z metafor filmu). (14.07.2009)