Biutiful

Velmi drásající podívaná. Film, po jehož dokoukání se cítím vyloženě fyzicky unavený a zbavený energie. "Biutiful" je rozhodně snímek, který to divákovi nijak neulehčuje - dlouhá stopáž (z níž si mimochodem závěrečné titulky ukousnou nekonečných 10 minut), temná kamera, neutěšená až stísňující atmosféra, a hlavně všechny ty šílené záběry na močení krve, bizarní vidiny mrtvých lidí lezoucích u stropu, malé děti otrávené plynem... ech, ještě že Iñárritu točí tak málo - z každého jeho filmu se vzpamatovávám věčnost. Jsou to bezesporu filmařsky výjimečné počiny, které tenhle chlapík přivádí na svět, ale osobně tento typ filmů nevyhledávám a nemám v nich zálibu. (23.03.2012)

Aneb jak Alejandro González Iñárritu natočil svůj nejzbytečnější film. Předchozí multikulturní trilogii diváci milují proto, že mexický tvůrce nabídl intenzivní mozaikovité příběhy, které umožnovaly objevovat lákavé spojitosti mezi jednotlivými postavami. To, co přináší nyní, je přinejmenším rozpačité. Příběh je maximálně prostý. Otec dvou dětí se dozvídá, že ho pokročilé stadium rakoviny prostaty pomalu zabíjí. A tvůrci teď neví, o čem chtějí vyprávět. Kritizovat západní svět, vyprávět o umírajícím otci, který má hluboce zakořeněné morální zásady nebo chtějí něco úplně jiného? Ať tak či onak, nefunguje ani jedno, i když jsou jednotlivé části působivé a Bardem se úctyhodného prostoru na plátně zmocňuje se vší vervou.. prostě bohužel.. (11.08.2011)

Obyčejný pohled do chudších čtvrtí jednoho španělského velkoměsta (možná proto to na mne tak dolehlo), kde se odehrává surový příběh polovičního ztroskotance Uxbala, který neví, zda se má horko těžko sápat po pomyslném stéblu trávy, či jej ve chvílích osvobozujícího nádechu sám nabízet ostatním, které má rád. Konvenčnost, upřímnost, a strach ze smrti. Nebo ze života? Zeptejte se Javiera. Bylo to silné, bylo to úděsně halucinogenní, a bylo to tak artově neopakovatelné a surealistické, že se mi z toho ještě teď točí hlava. (18.06.2011)

Hmm, jak okomentovat Biutiful? Asi nejzajímavější pro mě byly vztahy v podivně fungující rodině hlavního hrdiny, film měl silnou depresivní atmosféru, ale protože v sobě nemám ani zbla sounáležitosti s celosvětovou migrací, nechávaly mě některé dojemné okamžiky zcela chladným. Po skončení snímku u mě navíc převládl pocit, že mě svědí kůže po celém těle, a že bych se měl co možná nejdříve osprchovat a následně vyluxovat celý byt. (03.03.2018)

Iňárittu počtvrté a opět stejně a nebo spíše hůře. Další hra na příběhy, která potěší skvělým Javierem Bardenem, bezchybným vizuálem, syrovou atmosférou a minimalistickou hudbou. Bohužel divák velice rychle zjistí, že je film vlastně o ničem a při zjištění, že má skoro dvě a půl hodiny se spíše vyděsí než aby ho zajímalo, jak vše dopadne. (16.06.2011)