Průvodce

V této zemi, kde se pohřbívá stále častěji bez obřadu a pokud s obřadem, pak většinou v podobě několika oddeklamovaných básniček kdesi v kremační síni, by si film jako Okuribito zasloužil zvláštní pozornosti. Leccos v ději je předvídatelné a japonský humor(?), který snímkem tu a tam probleskne, taky nemusí být našinci blízký (alespoň mě tedy spíš uváděl do rozpaků), ale dokonalá katarze na závěr tyto drobné nedostatky dostatečně vykoupí. Vedle posledního momentu, mě ještě jeden okamžik zvláště zasáhl: když se uřícení zřízenci pokoušejí hodit tělo do rakve jako pytel brambor (poté, co je už divák důvěrně seznámen s krásou tradičního „vrakvovacího“ rituálu). Říkal jsem si pak ve vztahu ke své vlasti: tam, kde se takovou pohřebáckou ležérnosti zachází s mrtvými, bude se bez úcty zacházet i s živými. Nejdřív se starými a s těmi v mateřském lůně čekajícími, ale nejen. Když vzpomenu, jak se v nemocnicích a DD často jedná s pacienty, kteří už se nemohou postavit na nohy, je mi těžko. A přitom třeba takové sprchování stařenek a stařečků nemusí být mechanický, rutinní úkon připomínající umývání nádobí, nýbrž - svým způsobem posvátný - akt služby. Už jsem byl svědkem obojího přístupu. Každopádně díky za tento film a za to, že člověku vrací téma v Čechách i Japonsku tabuizované před oči. Jinak pro kontrast je možno si přečíst Waughovu jedovatou grotesku o pohřbívání v Hollywoodu „Drazí zesnulí“ (The Loved One). Zajímavé by mohlo být i srovnání s – u nás žel málo známým - filmem Barmská harfa od Kona Ichikawy, kde se též, byť v úplně jiném kontextu, představují témata povolání a pohřbívání. [Více v "deníčku" na profilu.] (04.02.2011)

Mladý muž menom Daigo Kobajaši, sa čochvíľa vydáva na osudovú 「vandrovku」, a to konkrétne z Tokia do Jamagaty, keďže mu všetko nevyšlo podľa jeho najideálnejších predstáv, ako si vlastne sprvoti naplánoval... • Totižto, práve na tomto mieste sa snažil preraziť k tomu umeleckému zameraniu, ku ktorému má naprosto vrúcny vzťah snáď úplne odjakživa, ale ako sa tradične hovorí, že nie každý deň je nedeľa, tak zrovna toto pomenovanie momentálne zažíva - ústredný protagonista, ktorý aspoň následne vyskúša konečne niečo nové, k čomu pravdepodobne nikdy predtým nepričuchol. • A to je v podstate i samotný motív tohto mimoriadne decentného snímku, na ktorý budem ešte veľmi dlho spomínať, pretože ma veľmi zasiahol, a to ani nie kvôli samotnému spracovaniu, čiže povedzme, predovšetkým, nejakým, okázalým, režisérskym štýlom s množstvom všelijakých technických zlepšovákov, s nasledujúcimi odbornými postupmi od výmyslu sveta, ako napríklad v nedávno uvedenom samoúčelnom počine s titulom 1917, kedy by proste zbytočne strhával na seba pozornosť presne takýmto nevhodným spôsobom, ale najskôr len tou citlivejšou témou, ktorú mi režisér Jódžiró Takita, predostieral s extrémne pôsobivou symbolikou, kde kládol čo najväčší dôraz na absolútnu autenticitu, vďaka ktorej som asi nielen iba ja prechádzal, obzvlášť zaťažkávajúcou skúškou, či ju predsa napokon zdolám, no musím sa skromne priznať, že mi miestami robila väčšie problémy... • Samozrejme, že čo sa týkalo celkovej réžie, tak tá si neustále udržiavala svoju nadštandardne vysokú úroveň, lebo ponúkala 『reálny život 』 , ktorý sa nás všetkých bezprostredne dotýka. Mimochodom, predstaviteľ - hlavnej postavy D.K. , Masahiro Motoki, podal dosť zaujímavý, herecký výkon v stvárnení istého 「povolania 」, na ktoré by som si síce vonkoncom netrúfol, no možno jemu pomôže odbúravať stres najmä vtedy, keď si potom ♫ zahrá ♫ na čelo ♫ , v čom je inak vynikajúci. • Áno, ♪ hudba ♪ , tvorila neoddeliteľný základ k tomuto excelentnému filmu, keď si dovolím tvrdiť, že bola rovnocenným partnerom - k tejto myšlienke, na ktorú som dlho čakal... • Tentoraz som sa po časovej osi vydal až do prvej dekády - 21. storočia, a to je už na mňa čo povedať, nakoľko som stálym návštevníkom toho minulého, no nemôžem povedať, že by som teraz túto 「zástavku」, zvlášť oľutoval, ako môžete vidieť v súlade s hodnotením, nie je tomu vôbec tak, aj keď sa vskutku azda jedná len o slabších päť hviezdičiek, no dokážem si ich obhájiť, a to i napriek tomu, že som pôvodne uvažoval nad silnými štyrmi, pričom aj Kobajaši postupne (z)mení svoj názor na bytie, ako také... (08.02.2023)

Oskar za nejlepší cizojazyčný film mne upozornil na tenhle melancholický snímek zkušeného japonského režiséra Yojiro Takita. Okuribito = Odchody... Krásný, pozvolna plynoucí děj, sofistikovaná filmová řeč, vhled do starobylých rituálů tradiční japonské společnosti, v první půli překvapivě komický, v druhé pak nekýčovitě sentimentální. Nejsem znalcem japonské kinematografie, ale otevřenost filmu západnímu divákovi byla dle mého nebývalá - Beethoven znějící na zkoušce symfonického orchestru, ,,západní" filmová hudba, časté odkazy ke křesťanství...Oskar jistě nebyl udělen jen náhodou... Vrcholně zajímavé je pak porovnání obou tak odlišných kultur - pracovní pozice (ale spíše poslání) ,,ukladač do rakví" hodně napoví o odlišnosti kultury, která své mrtvé v kruhu rodinném doprovází na onen svět, v té naší kultuře již byl fenomén smrti z osobního, rodinného i veřejného prostoru zcela vytlačen... A tradiční japonský rituál přípravy k rozloučení s nebožtíkem byl pak vrcholně estetickým zážitkem... (22.06.2009)

"Smrť je veľká tragédia, ale omnoho väčšia tragédia je zabúdať na smrť" (Abu Hind). Moderní ľudia vo svojej pohodlnosti a pôžitkárstve absolútne vytlačili smrť kdesi mimo rámec svojich myšlienok, akoby úplne prestala tvoriť súčasť kolobehu života. A práve filmy ako tento sú dôležité na pripomenutie toho, aby sme si to až tak neuľahčovali. (22.01.2017)

Skoro každý dotyk s japonským filmom zaručuje nevšedný filmový zážitok. Nie je tomu inak ani pri snímke Yojira Takitu. Rozprávanie o svojom živote, hudobnom talente či nevšednej práci, ktorú získal hlavný hrdina na základe inzerátu a netušil do čoho ide, je veľmi citlivou sondou do duše mladého muža, ktorý musel začať odznovu. Divák je konfrontovaný s kultúrnymi i rodinnými zvyklosťami súčasného japonského vidieka, ale najväčší zážitok prináša pohľad pod povrch. Núti nás premýšľať o mnohých veciach a robí to jedinečným sofistikovaným spôsobom. Režisér vniesol do deja až pietnu melanchóliu a treba podotknúť, že niektoré scény zaváňajú citovým vydieraním, ale takto sa na film nesmie pozerať. Bolo by to nepochopenie celej myšlienky. Lebo tento film je hlavne o premýšľaní. A o tom ako mnoho mŕtvych dokáže naučiť živých žiť. Musím sa pozastaviť pri hudbe Džó Hisaišiho, ktorý s pomocou Bramsovej Wiegenlied, Bachovej a Gounodovej Ave Marie či Beethovenovej 9. symfónie pomohol vytvoriť aj po hudobnej stránke výnimočné dielo. (21.10.2010)