Raňajky u Tiffanyho

Tak jsem konečně měl tu příležitost zhlédnout onu kultovní Snídani u Tiffanyho. Nádherný romantický film, který by bez Audrey Hepburn byl naprosto ničím. Kdyby mi do postele vlezla tak okouzlující slečinka jako byla Audrey, asi bych se do ní taky zamiloval. Jinak nevím co vytknout, ale ani co vyzdvihnout. (10.05.2009)

V biografické knize Audrey jsem četla,že postavu Holly hrát nechtěla,protože jí nebyla ničím blízká..Nijak mě to nepřekvapilo,sice předvedla jako vždy uvěřitelný výkon,ale její postava mi zkrátka něčím nesedla. Příběh se mi celkem líbil,i prostředí a herci,ale cosi tomu zkrátka chybělo.Nejspíš to pohádkové kouzlo jako u Prázdnin v Římě nebo u Sabriny. (10.03.2011)

Excelentní výkon Audrey Hepburn, která hraje snad i očima, originální pojetí a do toho momenty, jako je kocour, dotěrný nápadník, či komický soused přispívaly k velmi poutavému příběhu. Holly byla tajemná, ale zároveň zábavná a krásná a Paul prostě přirozený, který nemusel ani říkat, co cítí, bylo mu to vidět na očích. Nemluvě o dokonalé hlavní znělce, půvabu hlavní herečky a dokonalém konci musím říct, že snídaně u Tiffanyho dopadla prostě skvostně. (13.01.2010)

Další z řady romantických klasik, která mne neoslovala jako třeba Casablanca či Prázdniny v Římě. Audrey Hepburn byla nadpozemsky krásná a patří bezesporu k nejlepším herečkám co kdy běhali po filmovém plátnu. Škoda, že takovéhle herečky už dnes nejsou, ale svým způsobem je to zapříčiněno i dobou. Co jsem postrádal bylo více emocí, které se dostavily až v oném legendárním závěru v dešti. Tři a půl hvězdičky, ale s ohledem na filmy, kterým dávám tři, se přikloním k vyšší variantě. Doporučuji, ale nejsem si zcela jist, jestli bych to musel vidět podruhé, i když se určitě jedná o velmi příjemný snímek........ (24.08.2008)

(1001) Film mě v některých neobvyklých aspektech svého příběhu mile překvapil a zaujal, ale při celkovém pohledu je prostě matoucí a nesourodý ten všudypřítomný souboj klasického hollywoodského narativu a queer podivínského úhlu pohledu Trumana Capoteho. Nejpatrnější je to asi v postavě Paula Varjaka, kterého se George Peppard ze všech sil snaží hrát jako klasického silného tichého typa, a přitom ta postava je asi všechno, jenom to ne. Patricia Neal je oproti němu strašně skvělá, a jelikož se jí daří dodat své postavě nejvíc podtextu, skryté ironie a sebeuvědomění, tak se mi na celém filmu líbila asi nejvíc. Co se týče Audrey Hepburn, tak jestliže jsem měla dojem, že v My Fair Lady šíleně přehrává, tak tady to rozhodně platí taky. Možná (a nejspíš) to byla v civilu opravdu fajn dáma, ale jakmile začne před kamerou rozbíjet věci nebo se vůbec pokoušet o jakoukoliv emoci, přijde mi to přehnané a neuvěřitelné. Samozřejmě kapitola sama pro sebe je ta absurdní a bizarní karikatura japonského umělce v podání Mickeyho Rooneyho - v rámci nastavené úrovně stylizace versus realističnost mi to prostě hlava nebere. Často u filmů, které jsou literárními adaptacemi, vypichuji, jak moc z filmu vyčuhuje nebo nevyčuhuje původní knižní struktura, a jestli je to dobře nebo špatně, a většinou to zmiňuji hlavně u filmů, kde je to špatně, ale zrovna v případě Snídaně mi to přijde to evidentní lešení jako plus, protože pomalé plynutí, nenápadné a zároveň skrytě komplikované zvraty a odbočky do rozsáhlých peripetií poskytují ideální prostor pro zobrazení vztahu mezi postavami a zároveň i jejich konkrétní osobnostní vývoj. Hlavně proto je mi ve výsledku vlastně dost líto, že se to všechno, stejně jako ústřední písnička, nakonec utopí v patosu. (26.12.2018)