Drak prichádza

Prvý hollywoodsky film legendárneho karatistu Bruce Leeho je súčasne posledný, ktorý dokončil. Film samotný má jednoduchý scenár, čo je v prípade akčných kung-fu snímok bežné. Príhoda o smrti Leeho sestry je do celkového príbehu zasadená dosť umelo, ale napomáha rozdeliť aktérov na „dobrých“ a „zlých“. Dej je rozvíjaný dosť pomalým tempom plným zdĺhavých opisných záberov, čo umocňuje dojem, že ide len o „vatu“ dopĺňajúcu bojové scény. Bleskurýchly Bruce Lee, ako sme u neho zvyknutý, ukazuje čistú techniku. Úplne opačne sa javí komparz, ktorý predvádza otrasný výkon a pri drilových cvičeniach na ostrove vidno, že sa s karate stretli len pred chvíľou. A ako to už v bojových scénach všetkých filmov býva, v popredí bojujú dve až tri dvojice a v pozadí pobehujú študenti. Prípadne sa držia okolo krku a s úsmevom na perách poskakujú a pobehujú, aby robili „bojový“ virvar. Viem o čom hovorím. Sám som v podobnej scéne „hral“. ;o) (03.01.2004)

Říkal jsem si, zda po letech budu schopen legendárního Bruce přijmout lépe. Hongkongské bojové filmy mám ve velké oblibě a zcela bez problémů snáším i jejich velmi naivní  pojetí se scénářem, který vždy nese prvky nechtěného dadaismu. Ale nejde to, navíc mi do jeho legendy nedávno zarazil poslední hřebíček Tarantino ve svém Tenkrát v Hollywoodu, kdo viděl, tak tuší. Bez pochyby to byl jeden z největších propagátorů bojového umění a možná skutečně i jeden z nejlepších bojovníků vůbec, ale jeho filmy jsou prostě jedna velká bída. Drak přichází  je  lepší než kultovní Cesta draka., už jen proto, že má i mírně smysluplný děj a Bruce tu  "hraje" jakéhosi podivného tajného agenta, jemuž alespoň trochu lidskou tvář dodá flashback se smrtí jeho sestry. O choreografii soubojů, kterou si myslím dělal zásadně sám, pak raději snad asi ani moc nemluvě. Svěřil-li se by do rukou odborníků, možná by v těch jeho filmových průserech mohly být alespoň ukázky bojového umění ozdobou. Ale zahopsání, zavřísknutí, kopnutí  a někdy i nějaké to přišlápnutí, no to už mám raději nenáviděné dráty v Tygru a Drakovi, ty alespoň působí uměleckým dojmem. Akce je tu pak zoufale málo a většina se odehrává podle výše zmíněného scénáře, čili  bída a zmar.  Finální sekvence se zrcadly je ale povedená, stejně jako vystoupení Skvělého Bolo Yeunga a  Bruceova pomsta na vrahu své sestry byla sladká. Velmi vratká, ale trojka. (04.12.2022)

Film, který vzbuzuje především jednu otázku – je legitimní hodnotit vysoce „umělecké“ dílo, které je sice veskrze špatné, ale má svojí přidanou hodnotu v neplánovaném zábavním efektu na diváka? (Zkrátka a dobře - zaslouží si třeba pět hvězd film, který je natolik příšerný, až se u něj celou dobu smějete?) Samozřejmě, například do díla velmi talentovaných tvůrců se neustále přidávají (jakoby sami od sebe) další a další vrstvy, další významy, možnosti čtení, které nebyly původně plánované. To se potom nezřídka stává, že sám umělec je často překvapen, co vnímavý čtenář/divák objevil mezi řádky (mnohdy s velmi zajímavým efektem – jeden příklad za všechny – když se Yann Martel bavil s jedním čtenářem o své brilantní novele Pí a jeho život, čtenář se ho zeptal „A opravdu je ten tygr, co s ním Pí pluje v loďce, Bůh?“ Martel se zarazil a koukal na něj chvíli s otevřenou pusou a poté řekl: „No vidíte, to mě ani nenapadlo.“ A od té doby prý už nemůže vnímat svou vlastní knihu tak jako dřív). Celkově na tomto principu není nic až tak zarážejícího – umění není přísnou vědou ani matematikou (jak by se to hodilo tolika filmovým teoretikům) – jeho přitažlivost tkví z velké části právě v tajemství, v nevysvětlitelnosti. Velká díla dokáží neustále překvapovat nejen své příjemce, ale také samotné tvůrce. Ne vše je v rukou tvůrce a je to tak dobře - věci jako vášeň a inspirace se naplánovat nedají. Na druhé straně podobného efektu „nechtěného“ jsme často svědky i u opravdu příšerných filmařů, kteří v naší post-postmoderní době (počet „post-“ si můžete libovolně rozmnožit dle vlastního uvážení) získávají pomalu patinu opravdu významných tvůrčích osobností. A tak jsme svědky takových paradoxů, že jsou vedle sebe řazeni Scorsese a Ed Wood či Bresson a Wiseau. Nic Proti Woodovi a nic proti Wiseaovi (jehož Room je ultra zábavný), ale já osobně jsem zastáncem spíše seriózního přístupu, který nebere míru talentu jako jakýsi kruh, ve kterém když dosáhnete ve svých dílech určité nadměrné míry debility, stanete na úrovni géniů. Shrnuto a podtrženo - ačkoliv jsem se u „přicházejícího draka“ vlastně velmi dobře bavil, je neoddiskutovatelné, že se jedná o veskrze příšerný film, v němž nic nedrží pohromadě - od zápletky, přes (neexistující) motivace charakterů, až po hrozivou hudbu, kung-fu moudra typu „přes svůj prst nevidíš měsíc (a proto mě nemůžeš kopnout)“ a špatné vykrádání žánrů, jež jsou příšerné už sami o sobě. Ty dvě hvězdy jsou tak nakonec hlavně za Bruce Leeho a Johna Saxona, kteří jsou jedinou opravdu kvalitní příměsí snímku. (25.10.2017)

Pod ochrannými křídly Raymonda Chowa natáčí americký herec čínského původu Bruce Lee úspěšný snímek Drak přichází. Divácké odezvy se ale již nedočkal. Jeho smrt roku 1973 vyvolala davovou hysterii. Šlo o první film v historii, kdy figuruje na plakátech čínské jméno před americkým. Lee tak jako osamělý hrdina (s touhou po pomstě) počátkem sedmdesátých let rozpoutává vlnu easternů do Evropy a Spojených států. (08.10.2006)

Pokud bych měla hodnotit osobnost a um Bruce Lee, tak bych rozhodně neváhala s hodnocením nejvyšším. Drak přichází je prvním filmem, který jsem s tímto legendárním člověkem zhlédla. Vysoké hodnocení však nemohu udělit příběhu. Ten mi přišel místy nezáživný až plytký, a zde, hodně diskutovatelná závěrečná scéna v zrcadlové místnosti, mi také nepřišla natolik úchvatná, aby si vysloužila mou vysokou pozornost. Bruce má na svém kontě slušný počet filmů, v nichž předváděl své mistrovské kousky, a já věřím, že si mezi nimi jednou najdu ten, na který nikdy nezapomenu. (10.05.2010)