keoma26

https://www.youtube.com/watch?v=S7VjsOgDd9M tohle je pro mě best of the best asi proto, že je to tak neučesaný a přitom vrcholně stylizovaný, to není film mistra, to je film obdivovatele všech filmových mistrů (Leone a Peckinpah jsou jen záminky), tady se citují třeba Bergmanovy Lesní jahody, a to ve chvíli, když Keoma vstoupí do svých vzpomínek tak, že vidí sám sebe a své bratry, tady se cituje bible v těch nejsilnějších momentech a samozřejmě se tu cituje esenciální freudovská otázka vztahu mezi otcem a synem, tohle je jako Casablanca westernu, kde kýč překonává a transcenduje sebe sama až k popření, a tedy podle Hegela k syntéze všeho umění...aniž ji ovšem může někdy vůbec dosáhnout, proto ten film působí současně roztříštěně i jednotně, směšně i vážně, pateticky a ironicky...sem Lyotard klade svou rozepři.

Podle mého jde co do ladění vztahu mezi hlavními hrdiny o nepřímý protiklad Jackie Brown. Tady se jedná o naplněnou osudovou mladou lásku (v původním scénáři neměl přijít Slater jen o oko, ale o život, což by bylo adekvátnější žánru "romance", i když název je celý samozřejmě v nadsázce). V Jackie už se díky osudu láska naplňuje pouze jedinou možnou pravdivou formou, a to bolestným rozloučením ústřední dvojice...tarantino byl podle me kazdopadne prvni,ktery v "seriozni" /to znamena ne v parodiich/ produkci priznava nejen to,ze sam sleduje filmy a inspiruje se z nich,ale ze i postavy jeho filmu neziji ve vakuu a sleduji jine filmy a bavi se o nich...kinematografie pred tarantinem striktne oddelovala svuj fiktivni svet a realitu tim,ze jine filmy a obecne kultura v nich slouzily maximalne jako kulisa

Drak přichází je absolutní žánrový kánon mimo jakékoli kategorie hodnocení, dokonalá symbióza asijského myšlení a západního režijního knowhow, východní nekompromisnost v choreografii a vedení příběhu se prolíná s americkým blockbusterovým rukopisem ... To všechno nachází ideální ztělesnění a průnik v jediné osobě, v jediné hvězdě. Boj bez boje na moři se proměnil ve vrcholnou ukázku základního principu Jet Kune Do, které soupeře eliminuje nikoli jeho silou nebo energií, nikoli svou vlastní technikou, ale stejně jako voda zachycuje, pohltí i rozptýlí agresivitu ještě před jejím vyvřením, jednoduše, uvolněně, přirozeně ...Be water, my friend!

jednou si založím takový bar a bude se jmenovat samozřejmě "Keoma" ... a celý to vidím ve stylu perokreseb a maleb Gustava Kruma.

Prave jsem videl budoucnost akcniho filmu ... To dlouho nikdo neprekona,tohle by tocil Bruce Lee,kdyby byl jeste na zivu a o 40 let mladsi

signifikantní pro celý vývoj postav, příběhu i samotného Tarantina (jako "auteura") a jeho filmů je Landova úvaha o přezdívkách, kdy na začátku filmu adoruje svou pověst "Lovce židů" a na konci tuto přezdívku zavrhne jako něco, co ho vlastně nikdy nevystihovalo a co chce svým radikálním gestem definitivně zrušit a překročit směrem k nové perspektivě: podobně i Tarantino překračuje každým svým filmem svou přezdívku šíleného primitiva z vidopůjčovny (i když spousta kritiků i fanoušků si toho nevšímá a dále ho hodnotí tímto jednoduchým až "primitivním" prizmatem, čímž dochází k úsměvným situacím, kdy ho kritizují za to, že jeho film obsahuje dlouhé dialogy a málo násilí, na které ale i přesto jeho filmy nadále redukují, protože všechno ostatní považují jen za vatu, která toto determinující násilí bohapustě obaluje). Už od dob svého debutu (ve scéně, kde pan Oranžový trénuje své krytí a historky, které bude vyprávět kumpánům u stolu) však Tarantino ví, že dobrý věrohodný příběh dělají jemné detaily a nepatrné, byť podstatné rozdíly (přeneseně i ve smyslu Derridovy difference, kdy žádný znak není původní, jelikož vzniká nekonečnou interpretací dalších znaků - z tohoto pohledu je obvinění, že Tarantino napodobuje cizí filmy stejné jako obvinění, že opakujeme slova, která používá někdo jiný, nebo že Shakespeare nikdy nevymyslel originální zápletku a všechny své příběhy převzal z antických vzorů); a že nejvyšším uměním autora je jeho mizení a stávání se jiným (smrt autora v pojetí Foucaulta). Samozřejmě vždy zůstává nějaká značka či důkaz identity, která je chápáná jako podpis, pečeť, stylový prvek. Tímto filmem opět Tarantino dokonale mizí svým divákům a kritikům, i když po sobě zanechal jednoznačné stopy vyryté v partituře filmu stejně jako hákový kříž na čele plukovníka Landy;-)). Po 2. projekci měním svou Top10 a už mám teorii, proč název "Inglourious Basterds" obsahuje 2 gramatické chyby: Aldo Raine (Pitt) si slova vyřezal na pažbu zbraně, jak je vidět v lesní scéně, kde basterdi přepadnou jednotku SS, a protože sebe i rodinu od mládí živil pašováním a do školy moc nechodil, vyřezal ten nápis přesně tak, jak ho "slyšel", i s přízvukem;-) Další nové postřehy: 1) působivost filmu jako média, které vytváří modly i z lidských zrůd, je nádherně zobrazeno ve scéně, kdy Šošana postřelí Zollera a v ten moment zahlédne na plátně jeho hrdiný obraz, a jen díky tomu umírá, protože neodolá pokušení pohlédnout tomu obrazu ještě jednou do očí (asi by se dalo jít i dál: kino dává člověku auru/ televize energii vysává - viz Akumulátir;-)). Kouzelná moc filmové fikce se ukazuje taky ve chvíli, kdy se jeden z basterdů (Žid) "zapomene" při sledováníí "Pýchy národa" a Donny Donowitz se pro něj musí vracet ... 2) kromě úplně zjevných citátů, inspirací a intertextuálních vazeb mě pobavila i citace Popelky (nandavání střevíčku) a Uprchlíků (scéná u veterináře, který ošetřuje zraněnou nohu).