Drak prichádza

Bruce Lee pro mě nikdy nebyl herec, ale mistr bojových umění. Sledovat ho je pro mě víc než koukat na nějakou hvězdu, jak předvádí oscarový výkon. Škoda, že Bruce žil v době, kdy se všechno dělalo trochu jinak než dnes. Některé scény už nejsou tak působivé, boje nejsou tak dech beroucí, jeho chvaty nejsou neznámé a on sám už je tak velkou legendou, že i bez jeho filmů každý ví co uměl. Pravdou také zůstává, že jeho filmy jsou naprosto pitomé a přímočaré, ale to v jeho případě není tolik naškodu, ale je docela hloupé se 20 minut nudit a čekat na první chvaty.Je to ďábel v podobě člověka, co bohužel shořel příliš brzo než, aby vytvořil nějaký nezapomenutelný snímek, na který se budou lidé dívat i po 20ceti letech a nebudou se ani chvíli smát či nudit. (08.07.2007)

15% - Ve světě, kde je největší ctností umět někoho pořadně zmlátit jsem se ocitnul fakt nerad. Snad je to tím, že mám jiné ideály, nebo je to tím že nemusím lidi, co do někoho kopou a hlasitě při tom piští, ale Drak přichází je pro mě pouze příběh několika omezenců, co se mlátí s jinými omezenci. Bruce Lee ve mně vzbuzoval tolik sympatie, že mi bylo úplně jedno, jestli rány dává, nebo dostává. Velmi špatný film, který ztělesňuje populární kult tupého násilí, a který Lalo Schifrin svou dobrou hudbou povýšil aspoň na jednu hvězdu. (05.12.2006)

Film, který vzbuzuje především jednu otázku – je legitimní hodnotit vysoce „umělecké“ dílo, které je sice veskrze špatné, ale má svojí přidanou hodnotu v neplánovaném zábavním efektu na diváka? (Zkrátka a dobře - zaslouží si třeba pět hvězd film, který je natolik příšerný, až se u něj celou dobu smějete?) Samozřejmě, například do díla velmi talentovaných tvůrců se neustále přidávají (jakoby sami od sebe) další a další vrstvy, další významy, možnosti čtení, které nebyly původně plánované. To se potom nezřídka stává, že sám umělec je často překvapen, co vnímavý čtenář/divák objevil mezi řádky (mnohdy s velmi zajímavým efektem – jeden příklad za všechny – když se Yann Martel bavil s jedním čtenářem o své brilantní novele Pí a jeho život, čtenář se ho zeptal „A opravdu je ten tygr, co s ním Pí pluje v loďce, Bůh?“ Martel se zarazil a koukal na něj chvíli s otevřenou pusou a poté řekl: „No vidíte, to mě ani nenapadlo.“ A od té doby prý už nemůže vnímat svou vlastní knihu tak jako dřív). Celkově na tomto principu není nic až tak zarážejícího – umění není přísnou vědou ani matematikou (jak by se to hodilo tolika filmovým teoretikům) – jeho přitažlivost tkví z velké části právě v tajemství, v nevysvětlitelnosti. Velká díla dokáží neustále překvapovat nejen své příjemce, ale také samotné tvůrce. Ne vše je v rukou tvůrce a je to tak dobře - věci jako vášeň a inspirace se naplánovat nedají. Na druhé straně podobného efektu „nechtěného“ jsme často svědky i u opravdu příšerných filmařů, kteří v naší post-postmoderní době (počet „post-“ si můžete libovolně rozmnožit dle vlastního uvážení) získávají pomalu patinu opravdu významných tvůrčích osobností. A tak jsme svědky takových paradoxů, že jsou vedle sebe řazeni Scorsese a Ed Wood či Bresson a Wiseau. Nic Proti Woodovi a nic proti Wiseaovi (jehož Room je ultra zábavný), ale já osobně jsem zastáncem spíše seriózního přístupu, který nebere míru talentu jako jakýsi kruh, ve kterém když dosáhnete ve svých dílech určité nadměrné míry debility, stanete na úrovni géniů. Shrnuto a podtrženo - ačkoliv jsem se u „přicházejícího draka“ vlastně velmi dobře bavil, je neoddiskutovatelné, že se jedná o veskrze příšerný film, v němž nic nedrží pohromadě - od zápletky, přes (neexistující) motivace charakterů, až po hrozivou hudbu, kung-fu moudra typu „přes svůj prst nevidíš měsíc (a proto mě nemůžeš kopnout)“ a špatné vykrádání žánrů, jež jsou příšerné už sami o sobě. Ty dvě hvězdy jsou tak nakonec hlavně za Bruce Leeho a Johna Saxona, kteří jsou jedinou opravdu kvalitní příměsí snímku. (25.10.2017)

„Nepřítel má jen představy a iluze, za kterými skrývá svůj skutečný motiv. Když zničíš představu, zničíš i nepřítele.“ Od zahraniční kinematografie z jednotlivých zemí nechci očekávat pouze variace na témata, styl a příběhy, pro jaké bych klidně mohl zůstat v domácí tvorbě, ale také možnost spatřit filmy doopravdy z jiného světa, pro danou kulturu typické či v rámci ní kultovní. Tohle je moje první filmová cesta do Hongkongu a přestože bojové akční filmy nepatří k mým vyhledávaným, musím říct, že tato „cesta draka“ mě od začátku velice bavila, prostředí i zápletka mě plně vtáhly. Příběh o nekompromisně tvrdé pomstě v podání legendy Bruca Leeho nenese v sobě žádné triky, s jakými by mohli dnešní tvůrci podobný film zahltit, zato přímo autenticky sehrané tvrdé boje vlastním tělem... drsné údery pěstí, bolavé kopance, tradiční asijské zbraně, to vše pro vykonání jedné odplaty, vše vrcholící v naprosto brilantní „zrcadlové“ pasáži. U některých skřeků a výrazů hlavního hrdiny asi nešlo jinak, než občas i pozdvihnout koutky úst směrem nahoru, ale přesto mám k tomuto filmu respekt a za ten zážitek se skvělou atmosférou a fascinujícími souboji dávám silné 4 hvězdičky. Hudba Lalo Schifrina také výborná. 85% (viděno v rámci "Challenge Tour 2021" – 30 dní se světovou kinematografií) (14.03.2021)

Nikdy som nevidel žiaden film s Bruceom Lee. To preto, lebo ázijské bojové umenia sú pre mňa rovnaká zábava, ako sledovanie curlingu na olympiáde. Nakoniec som bol ale veľmi milo prekvapený a to hneď z niekoľkých dôvodov. Očakával som tuctový turnajový film, kde to pri záverečnom súboji natre neohrozený hrdina bezcharakternému silnému súperovi a pred tým si prejde niekoľkými kolami až do finále. Enter the dragon miesi umenie východného boja s takmer až Bondovskou zápletkou a primieša sa sem dokonca aj Drsný Shaft. Je to vrchol ľadovca kung fu filmov, ktorý som chcel vidieť kvôli zaradeniu medzi 1001 filmov, ale ktorý nie som ochotný hlbšie spoznávať. To prenechám fanatikom typu Tarantina, ktorí o nich potom môžu natočiť nejakú poctu pre zainteresovaného diváka. (08.01.2013)