Expendables: Nezničiteľní

Naivně přímočaré, a tudíž také účinné béčko za áčkové peníze u kterého nejvíce zamrzí, že s ohledem na stáří aktérů a s ním spojenou potřebu co nejkratší akce a co nejdelších odpočinků na place byl zvolen styl intenzifikující hollywoodské impresivní pojetí akce. Vše se odehrává v enormně krátkých blízkých záběrech, které sice skladbou dávají dojem řežby, ale popírají základní atrakci akčních filmů, tedy možnost vidět lidské tělo v akci. Nicméně je třeba ocenit, že film každému ze slovutných aktérů dává scény, kde může potencionálně rozehrát své přednosti (Arnold charisma, Rourke herectví, Statham mrštnost, Lundgren výšku a sílu atd.). Slůvko "potenciálně" je ovšem zásadní, neboť film se soustředí pouze na povrchní fetišizaci svých objektů. Vedle přemíry detailů tváří, kde obličeje cele vyplňují rám záběru, se to projevuje v hloupoučké plochosti figur - nejvíce na to doplatil Jet Li, kde jediná charakterizace jeho postavy spočívá na rasistickém konstatování, že je coby Asiat malý. Postavy de facto nemají žádnou osobnost, pouze tváře. V čem lze "Expendables" označit za sofistikované, je snaha o to, aby zdejší mastodontí hrátky a male bonding nevyznívaly gay. (02.09.2010)

Mám pocit, že jakmile někde hraje Jasoň Statham, tak by se v žánru mělo uvádět "frikulínský". Když vynechám Stathamovy začátky ve filmech Guye Ritchieho, tak ten člověk hraje ve strašnejch hovadinách. Nutno dodat, že to přináší i jakousi lacinou zábavu. Tohle na mě dělalo dojem, jak kdyby člověk někde nakoupil ty nejlepší suroviny a pak to odnesl Láďovi Hruškovi, ať z toho uvaří eintopf v mikrovlnce. Asi to přežije, asi mu to i zažene hlad, ale moc si na tom nepochutná. Akční scény se mi celkem líbily, líbil se mi taky po dlouhý době záporák Dolph Lundgren. Podruhý bych se na to ale asi nedíval. 50% (13.06.2021)

Nejlepší letošní nakopnutí zpět do osmdesátek, kdy šel z akčních hrdinů přirozený respekt, protože pro svaly neprošli dveřma, kdy jednočlenné armády rozpoutávaly své soukromé války, a kdy se vykostění padoucha pointovalo ultrasuchou hláškou. Od úvodního nočního záběru se siluetou komanda v gumovém člunu (který jste mohli v kině vidět naposledy snad ve dvojce ŽHAVÝCH VÝSTŘELů před sedmnácti lety) a Lundgrenova následujícího "varovného výstřelu", je to všechno zpátky. Celá moje puberta strávená přepínáním mezi SMRTONOSNOU PASTÍ na Nově a soubežně běžící SMRTONOSNOU ZBRANÍ na jedničce, ve snaze vychytat z obou ty nejlepší scény. To vše se vrací díky téhle nesmírně pohodové variaci na čtvrtého RAMBA, v níž si Sly podává ruku s novou generací a symbolicky jí přenechává největší a nejhlučnější kanón. A kde nejlepší přestřelka je paradoxně ta verbální v kostele, kterou Sly a Arnie završují léta vzájemného pošťuchování ve svých filmech tváří v tvář. Stejně jako když se přepíná mezi jednotlivými bitkami a člověk v každé nadšeně poznává nějakou z akčních hvězd. To pak člověk odpustí i tu Slyovu nešťastnou snahu jít v nápaditých akčních scénách s dobou a kamerově a střihově je kurvit. Takže ještě jednou - ženské se nebijí (a už vůbec neznásilňují), chlapské přátelství nade vše a nikdy není pozdě udělat (aspoň jednu) správnou věc. Nálet smrti! (21.08.2010)

John Matrix x 5, aneb jeden život zachráníme a 238 při tom vezmeme.. Fosílie Stallone pokračuje ve velkém návratu a představil tak silný Dream Team, že možnost zklamání byla předem minimalizována. Paradoxně nevadí, že jediný, kdo tu umí hrát, je kostelník Willis, ale koho to zajímá? Zeptejte se sami sebe, co očekáváte od akčního filmu. Příběh? Uplatnění Stanislavského metody? Kdepak. Ti hoši s vytetovanou lebkou a černým kuřetem jsou razantní odpověď. A vůbec nevadí, že když se poprvé objeví společně na plátně Sly a Rourke, tak vypadají jako dvě vyčiněné bůvolí kůže oblečené do hadrů. Stáří vpřed! „I promised myself, I´m gonna die for something that counts.“ (28.10.2010)

Stallone ako režisér nie je od Stalloneho ako herca o nič horší. Ak mi je pri ňom niečo sympatické, tak že presne vie, čomu rozumie najlepšie a nesnaží sa točiť na čo nemá. Preto netreba od Expendables čakať zázraky na poli príbehu ci charakterov, ale nekompromisný akčný nášup plný nostalgického spomínania na 80te roky. A hoci nepatrím k zarytým fanúšikom tohoto obdobia, túto poctu plnú bývalých i súčasných akčných hviezd som si dokázal vychutnať. Aj napriek tomu, že na tímovej chémii nie je kladený až taký dôraz ako by mohol. Ale ani toto, ani fakt, že 80tky úplne takto nevyzerali, čo je najviac badať na modernejšie snímanej hoci zároveň príjemne staromilskej akcii, mi nedokázali dojem výraznejšie skaziť. Aj keď som očakával viac, váhanie ohľadom pokračovania nie je vôbec nutné, verím, že táto téma má potenciál ísť ešte nahor. (31.08.2010)