Manželské etudy

Naprosto a doslova dechberoucí sonda do života manželskejch párů, kterejch je sice jenom šest, ale přesto jde o celkem vypovídající vzorek generace, která polovinu svýho života prožila za komoušů a tu druhou žijou teď po revoluci. Třeštíková s nima strávila nějakejch pět, šest let po roce 1980, a pak podobnou dobu okolo roku 2000 - celej dokument je tak o to hodnotnější, že pokrejvá dvě naprosto odlišný společenský zřízení a "doby". Tohle samozřejmě zásluha dokumentaristky tak úplně neni, ale všechno ostatní už jo. Na absolutní hodnocení by pro ryzí dokumentaristiku nejspíš byla i jen ta první sada (z těch osumdesátek), ale celej ten projekt je korunovanej až tim pokračováním po dvaceti letech, kterym dostává naprosto jinej, větší a zásadnější rozměr a punc přímo přelomovýho díla. Proto to z dnešního pohledu beru jako jeden projekt. To, co z toho totiž vzniklo, je doslova úchvatný - tady totiž člověk nesleduje filmový postavy, nesleduje herce schovaný za mejkapem, kostýmama a za scénářem, ale pravý lidi z masa a kostí; sleduje skutečný, obyčejně (ne)zajímavý lidi žijící si svoje obyčejný, lidský životy plný normálních a přízemních problémů, sleduje pravý lidi, na který se často špatně kouká, protože prostě nejsou nijak krásný nebo charismatický, lidi, kterejm by člověk po pár minutách nejradši dal pár facek... Sleduje životy a rozhodnutí lidí, který často ani nejsou moc zajímavý, ale jednoduše jsou pravý a nic než autentický. A v tom je ta největší hodnota a význam Manželskejch etud; Třeštíková to totiž dokázala tak bravurně ukočírovat, že to je skutečně silný, i když jde v zásadě o "nezajímavý" nebo "nevýznamný" lidi nebo záležitosti. Je to silný, aniž by si musela pomáhat ať už hudbou nebo kamerou, návodnejma otázkama nebo já nevim, čim ještě, a je to silný, aniž by se uchylovala k patosu, klišé nebo k nějakejm přiznanejm scénám. To její vedení v tom výslednym vyznění je ale tak upozaděný, že člověk opravdu vnímá pouze ten pár, o němž danej díl je, aniž by byl vyrušovanej nějakou moderací; a pokud někdo o něčem mluví na kameru, je to tak pochopitelný, že neni ani třeba, aby byla slyšet otázka - Třeštíková ty lidi prostě nechá mluvit, nechá je na kameru působit, nechá je vyjádřit se, dává jim prostor. Dění nebo životní situace nijak nekomentuje, nesoudí, neodsuzuje - každej z dílů je tak málo citově zabarvenej nebo tendenční, jak je to jenom u lidskýho díla (podle mě) vůbec možný. A je zajímavý, že Třeštíkový vyšlo natočit šest párů, tzn. "jenom" dvanáct lidí (plus členové rodin a pozdější potomci, samozřejmě), ale že i tak se tam našly nejrůznější vztahový a manželský modely nebo až "archetypy" - manželství, který přežilo, funguje a vzešlo z něj pět dětí (Ivana a Václav Strnadovi), pár, ve kterym se chlap po revoluci začal realizovat ve všem možnym podnikání a matka v koníčku svý dcery, a nakonec spolu nezůstali (Ivana a Pavel Halamkovi - v době natáčení druhýho dílu spolu ještě byli), našel se tam i pár, kterej nefungoval ani předtim, než se vzali (chlap - snílek, mimoň, vědátor; ženská - jednodušší typ bez přesahu, která nakonec zahořklá a obtloustlá skončí u křížovek a telenovel - Zuzana a Stanislav Čeřovský); našel se tam pár bez vzdělání a kvalifikace žijící jen z dávek (Marcela a Jiří Haberlandovi), kterej se taky rozpadl a kde Marcelu navíc postihly rodinný tragédie; našlo se tam manželství, kde si chlap razil kariéru rodině navzdory, a podle toho i tohle nakonec skončilo rozvodem (Zuzana a Vladimír Gdovínovi), a nakonec i pár, kterej se sice nerozvedl, ale kde to skřípalo už od začátku - Mirka a Antonín Kubrovi spolu sice zůstali, ale šťastný podle všeho spolu za celou dobu jejich manželství nikdy nebyli; takže by se dalo řict, že spíš přežívaj v odumřelym vztahu. Najít se tam dá skoro všechno - amatérskej herec, podnikatel, fotograf, programátor, nábytkář, mamánek, snílek, workoholik; rodiče zodpovědní i nezodpovědní a nepřipravení; děti, který jsou hodný, ale i rebelující a vymezující se... Prostě navzdory tomu, že se jedná o zdánlivě malej vzorek, tak je to mimořádně hodnotná záležitost, která má co říct možná ještě víc, než se může zdát. Mimochodem, poznámka pod čarou - ten dokument je i celkem názorná odpověď na otázku, proč asi je u nás 50% rozvodovost. To, že se za soc lidi brali brzo a všichni, to rozhodně nesvědčilo o větších vztahovejch kvalitách nebo ničem jednoznačně pozitivnim - lidi očividně jsou stejný mamlasové, sobci, omezenci a pro vztah (ne)vhodný dneska stejně jako před 30 lety; tehdy jen byla doba, kdy bylo normální se brát, dnes je naopak doba, kdy je normální se nebrat. Ani jeden extrém neni správně, ale vzpomínkovej optimismus týkající se dob minulejch očividně neni na místě. Ono to asi v zásadě neni nic moc novýho, ale tady to je krásně vidět černý na bílym. Lidi to dřív možná hnalo k větší zodpovědnosti, ale i za cenu toho, že do manželství vstupovali často v absolutně nefunkčních vtazích, který prostě přežít nemohly (viz Zuzanu a Stanislava Čeřovský)... - a přežily-li, pak zase za cenu toho, že jeden s druhym prostě za celej ten svůj partnerskej život nejsou šťastní a jen to prostě nějak přežívaj a doklepávaj; o nic pozitivního teda v žádnym ohledu rozhodně nešlo (viz Mirku a Antonína Kubrovy). A spousta z tadytěch párů, který se braly v sedumdesátejch až osumdesátejch letech, se pak po revoluci rozvedly, nebo spolu sice papírově zůstaly, ale v naprosto mrtvym a nefunkčním svazku. Zvýšenou rozvodovost pro roce 89 bych rozhodně neviděl jako bezvýhradní ovoce nový společnosti a novejch hodnot, ale i jako důsledek shnilejch manželství uzavřenejch v druhý polovině komunistický éry právě těmahle typickejma a výhradníma odkojencema komunismu. Je to sice trochu OT, ale často se to dnes řeší, a tenhle projekt v podobnejch diskusích celkem má co říct. WTF moments: Jak může táta říct, že je zklamanej, že má dceru, že chtěl kluka - jak si to může nejenom myslet, ale dokonce i nahlas říct, a ještě k tomu na kameru - to je něco, co fakt v životě nepochopim. A tady to byla záležitost každýho druhýho (pravda, někdy nepřímo - "mám kluka, tak to je dobrej pocit, to je dobře...", ale stejně). (08.04.2016) (menej) (viac)