The War on Democracy

Škoda, téma je super, ale to zpracování je strašně tendenční. John Pilger tlačí na pilu až moc a tváří se u toho, jako by odhaloval nějakou konspiraci, jeho slovy skrytou zamlčovanou historii. Věřím, že je to nebezpečný pohled. Kdejaký liberálně konzervativní pedagog vám v prváku na politologii bez uzardění vyloží o podpoře Pinochetovy diktatury ze strany USA a spoustě dalších krvavých důsledků jejich politických doktrín. No a proč ne? Pokud zastávám nějaký světonázor, přece nemůžu předpokládat, že vše s ním spojené je inherentně dobré? S tímhle přístupem pak debata hloupého konzervativce a hloupého socialisty může probíhat v rámci vzájemného přebíjení úspěchů, počítání mrtvých, vršení zločinů a chyb, spojování nespojitelného s absencí metodologie i měřítka. A pak vznikne jakýsi utopos (to si půjčuju z Order of things), kde vedle sebe stojí na jedné straně Lenin, přídavky na děti, bezplatné školné, Rusko, Pol Pot, snowboard a na druhé straně stojí Kolonialismus, Královská botanická zahrada, iPhone, Havel, Atlasova vzpoura nebo cokoli dalšího. Pokud přemýšlím o institucích je dobré o nich přemýšlet, jako o institucích (hluboké, že? :)) a ne jako o lidech. Na to může pomoct malý myšlenkový experiment, zkuste si představit sebe, jak v různých situacích jednáte za svoji instituci (ať jste technik na stavbě, nebo vš pedagog, pravděpodobně máte po čase působení ve své instituci sadu pravomocí), máte shodné zájmy se svou institucí (de facto se stáváte institucí, když jejím jménem jednáte)? Nebo máte řadu dalších motivů jednání o, kterých jiné části instituce nevědí, jsou v rozporu s cíli apod.? Mezitímco část vedoucích institucí podílejících se na nadinstituci zvané USA, v zahraniční politice skutečně kalkuluje s přírodním bohatstvím, a s tím, co z toho budou mít, tak "smutnou" pravdou o zahraniční politice USA je, že je často vedená idealistickými strategiemi. A když je dnes v roce 2015 někomu jasné, že politika vývozu demokracie v posledních letech nemohla fungovat, ať se zkusí zamyslet nad povalečným hospodářským zázrakem Japonska a Německa. Nevyšla jim tehdy poválečná obnova velmi dobře? Nezůstala tahle zkušenost součástí jejich představ o zahraniční politice? Samozřejmě nepopírám zločiny, kterých se USA dopustily, ale moc dobře vím, že státy páchají zločiny z definice. Mít svůj oblíbený stát, kterému budu bez výhrad věřit a podporovat ho za každých okolností je bezbřehá naivita. Tím nechci nabádat k nějakému cynickému pragmatismu. Vražda je vždycky vražda a je potřeba ji kritizovat, bojovat a chtít lepší svět. Jen je dobré si uvědomit, že žijeme v reálném světě a s institucemi - které ve chvíli, kdy dosáhnou určité komplexity a nemohou nebýt v nějaké míře zločinné - je třeba také spolupracovat. Hugo Chavez a témata s ním spojená si jistě zaslouží kvalitní zpracování, pravděpodobně i revizi převládajícího obrazu. Myslím však, že politika, která by byla realizovaná na půdorysu kolektivního prohlédnutí USA jako zlého zavrženíhodného impéria by byla minimálně kontraproduktivní, když ne vyloženě nebezpečná. Zlo je něco mnohem hlubšího než jeden stát. PS ten rozhovor Pilgera a Chaveze (cca kolem 12 minuty) musel být skutečně udělán, tak že to vypadá, že spolu nejsou v jeden čas na stejném místě? Když Vám tvůrce "lže" v tomhle, proč by vám nelhal v... (12.01.2016) (menej) (viac)