Verejní nepriatelia

VEŘEJNÍ NEPŘÁTELÉ jsou OBČANEM KANEM gangsterského filmu, a to píšu bez jakýchkoliv přehánění (až uvidíte, pochopíte, klíčová slova: "Bye Bye Blackbird/Rosebud"). Pokud s filmem má někdo problém (viz okolní podpůrměrná a průměrná hodnocení s pseudoargumenty jako "nuda", "Depp přehrává Balea" či "Mann neumí s digitální kamerou pracovat"), není schopen přistoupit na koncept a rozpoznat ústřední téma.____________________________________________________ Koncept spočívá v tom, že jednotlivé scény jsou přesně tak dlouhé, jak je zrovna vnímá postava, jejíž optikou je nám vše podáváno, přičemž nesledujeme celou dobu dění subjektivně vnímané jednou postavou či dvěma hlavními (jako tomu bylo v předešlých Mannových filmech), ale hned několika. Proto může pro vyprávění zdánlivě nepodstatný přechod z místa A do místa B, který ale vytváří určité napětí a očekávání, být ukázán celý, i z toho důvodu převážně diegetická hudba glosuje emoce či myšlenky postav v jinak chlapsky chladné podívané. Téma spočívá ve vztahu film - skutečnost/skutečnost - film, jak se vzájemně utvářejí a ovlivňují. Na to snímek několikrát zpětně upozorní, když z natáčení vyznamenání mladých chlapců přejdeme do již natočeného materiálu promítaného v kině, popř. když Dillinger v onom kině sedí a přitom je na plátno promítnuta jeho podobizna jakožto "veřejného nepřítele č. 1" a jsou osloveni diváci v sále, v kterém se najednou rozsvíti, aby se rozhlédli kolem sebe. Proto je film natočen na digitální kameru, která mu dodává realistický look, čímž se zároveň tento retro příběh podle skutečné události vymezuje jednak vůči protonoirům 30. let, jednak běžným biografiím. (Na rozdíl od takové AUSTRÁLIE, INDIANA JONESE 4 či PODIVUHODNÉHO PŘÍPADU BENJAMINA BUTTONA, kteří jsou formální nápodobou filmů klasického Hollywoodu, přičemž poslední zmíněný má s VEŘEJNÝMI NEPŘÁTELI společné to, že oba vypovídají něco o tom, jak v tomto kinematografickém období byly utvářeny hvězdy.)____________________________________________________________________________ Vztah film-skutečnost/skutečnost-film se ještě problematizuje, když si uvědomíme, že se natáčelo na místech, na kterých se před desetiletími odehrála onen "opravdový případ", že jakékoliv akční scény sází na zvukové efekty, jejich razanci a údernost, co největší uvěřitelnost, a úvodního titulku s názvem se dočkáme až v závěru; o paralelách s dnešní dobou (Krize, mučící prostředky při výsleších...) ani nemluvě. A douška na závěr: nejedná se o vyprávění o dvou lidech stojících na opačných stranách zákona (HEAT, COLLATERAL) či na těch stejných (MIAMI VICE), ale o jednom gansgterovi, který dojel - obdobně jako Denzel Washington v AMERICKÉM GANGSTEROVI - na to, že byl až příliš žánrový/filmový (viz Depp a jeho podoba s Clarkem Gablem). I proto ve vyprávění precizně dávkujícím informace se vše podřizuje postavě Dillingera. (A psát, že Bale, který hraje očima a hlasem - jížanským přízvukem, je stejný jako předtím a Depp ho přehrává, není argumentem sloužícím jako výtka.) 10/10 (09.07.2009) (menej) (viac)

Základními parametry Veřejní nepřátelé sice naplňují žánr gangsterského filmu (najdeme zde zločince, dobové oblečení, rekvizity, osudovost, vzestup a pád), ale formou zpracování se film od klasických postupů značně odklání. Na různých úrovních je možné vystopovat narušenou kauzalitu, časovou diskontinuitu a neurčitost, kdy se vyprávění zaměřuje na subjektivní vnímání postavy. Scény jsou tak buď velmi krátké, dlouhé nebo časově neidentifikovatelné. Realita může působit v daný okamžik částečně zdeformovaně, a ačkoli kompozice obrazu, barevnost či vztahy mezi objekty mohou vést naši narativní aktivitu určitým směrem, skončí naše snaha identifikovat pocity postav spíše na úrovni spekulací. Do myšlenek postav se totiž příliš nenoříme (percepční subjektivita). Speciálním příkladem subjektivně vnímané situace jsou segmenty záběrů ve zpomaleném pohybu. Zde v určitém smyslu můžeme hovořit o subjektivitě mentální. Michael Mann těmito (a mnoha dalšími) ozvláštňujícími prvky netradičním způsobem naboural zažité konvence o dobovém snímku. [==] Filmovou formou a způsobem prezentace je divák pobízen k určité mentální aktivitě. V rámci rekonstruování fabule ale obvykle chápe i hlubší smysl obrazů, klade jim určité významy. Na úrovni významů implicitních, kdy je divák nucen interpretovat, můžeme Veřejné nepřátele chápat jako určitou paralelu boje proti institucionalizaci a establishmentu, kterému vládnou výhradně muži (ve filmu nefiguruje jediná ženská postava nabývající nějakého vyššího společenského postavení). Můžeme jít v této tezi ještě odvážněji dál a vztáhnout postavu Dillingera k postavě samotného režiséra Michaela Manna stojícího se svojí určitou „vizí“ proti všem hollywoodským studiím, stejně jako Dillinger stojící proti policejním či zločineckým složkám. Mann i Dillinger jsou pak vnímáni jako anachronismus. Oba ale v opačném významu – Dillinger je zastaralý a nepřizpůsobivý jako darwinistická odchylka, která v průběhu změn doby a institucí zastarala. Je ale natolik dobrý ve své činnosti, že i tak dokáže nějakou dobu přežít. Mann naopak Veřejnými nepřáteli a obecně svým dílem značně inovoval klasický hollywoodský styl. Na jeho filmovou vizi tematizující zdeformovanou mediální zkušenost vnímání světa společnost pravděpodobně ještě není úplně připravena. [==] V rámci symptomatických významů můžeme film interpretovat jako paralelu hospodářské deprese (let třicátých a té současné, respektive z let 2008 a 2009). Obecně byla třicátá léta doba velké nejistoty, život byl krátký, lidé byli bez práce a neviděli stejně jako gangsteři před sebou žádnou budoucnost. Podobným, i když ne tak drastickým způsobem, tomu tak bylo i v době vzniku filmu. V obou případech ale můžeme hovořit o ještě více se prohlubující třídní diverzitě. [==] Tématem pokračují Veřejní nepřátelé v duchu hollywoodských konvencí, svým zpracováním ale zcela proti nim. Pravděpodobně ještě nějakou dobu po natočení této mužské podívané z mužského světa nebude zaznívat spojení digitální kamery a dobového filmu příliš často, ne-li vůbec. Jenom čas ukáže, zda tato Mannem navrhnutá cesta je jen slepou uličkou, nebo směr, kterým lze dál postupovat a nalézat další inovativní způsoby vyjádření. (12.07.2009) (menej) (viac)