Amazing Spider-Man

Žádný výrazný přesah, žádná scéna, u které by divák údivem zvládl jen polknout, lehce vetchý scénář, despekt od nejednoho diváka.. Přesto, světe, div se, za mě lepší, než Raimiho trilogie. Nevím, jestli je to tím, že je tenhle restart vtipnější, romantičtější a celkově víc blížící se mladšímu publiku (do kterého už stejně nepatřím), ale už samotný věrohodně nesmělý Andrew Garfield mi tu sedí líp, než jeho (přiznejme si) v roli divný předchůdce Tobey Maguire. Tvůrce chytlavých 500 dnů se Summer jakoby zužitkoval svůj talent na dialogy a poměrně svěží práci s mladými herci a vytvořil Spider-Mana, který zaujal i člověka, který jinak comicsovou obec docela ve velkém odsuzuje/neuctívá. Právě tokání mezi Peterem Parkerem a šprtkou Gwen funguje na jedničku, oba jsou přirození, rozjívení. Parker pak záhy nabere očekávanou mrštnost a sílu, jeho Spidey je ladný, správně hláškující a i když se tu o nějakou velkolepost zavadí jen poměrně obtížně, tenhle odlehčený kousek uhání i s pomocí oddaných jeřábníků (jsme přeci v Americe!!) směle kupředu. Rhys Ifans mi coby hlavní padouch nevadil, beru ho s ohledem na jiné záporáky jako důstojného soupeře, strýček Ben Martina Sheena v mezích tolerance morálně káže a policejní náčelník Denis Leary tu rozhodně není jen do počtu. Dobré, velmi dobré.. za 75%. (21.01.2013)

Dokud snímek tancuje po vláknech dramatických, pubertálních, traumatických a rodinných, je to příjemná podívaná, kde neruší ani moje neoblíbená permanentně Stoned Emma a kde jsou vztahy mezi postavami dovedně spřadené a uvěřitelné, čemuž herci víc než napomáhají. Jakmile se ovšem z kanálu vynoří přežraná ještěrka, jde nadějný prolog do kelu a výsledek mi nepřišel amazing, ale jako cosi, co bych s dovolením přirovnala k orálu poskytovanému bezhlavým jezdcem. Jako snaha byla, ale kde nic není, ani smrt nebere... (05.10.2012)

Ať už je ten film jakkoliv klišovitý a bez sebemenší známky nějakého režisérského rukopisu, chcete-li gulí, abychom použili slovník Mirka Topolánka, nedá se mu upřít jeden geniální postřeh týkající se akčních scén. V zásadě se nám tu říká poměrně zásadní věc, že ať už je akční scéna stříhaná rychle v krátkých záběrech, anebo pomalu v delších záběrech, působí na diváka zhruba stejně intenzivně a není v tom až takový rozdíl. Konkrétně v tomhle filmu jsou jednak různé rychle střihané rvačky s pobudy, ve škole či s ještěrem, a vedle toho ony slavné POV sekvence bez střihu připomínající videohru Mirror's Edge. A i když jsou ty POV sekvence jistě atraktivnější, fakticky vzato nejsou o moc intenzivnější než rychle stříhaná akce, minimálně pokud se jí zhostí talentovaní lidé stojící kupř. za sérií Bourne. Amazing Spider-Man v sobě tak pojí dva přístupy, jak se dneska dělá exkluzivní akce ve filmu. Na jedné straně je to Greengrassův či Bayův shake & cut styl, na straně druhé dlouhé záběry známé z Potomků lidí či Spielbergovy Války světů. Vtip je ovšem v tom, že oba ty přístupy dosahují vzdor své odlišnosti u diváka velmi podobného vtahujícího účinku. Závěr z toho je ten, že tady prostě není nějaká binární opozice mezi krátkými záběry pro zobrazení duševních stavů hrdinů a dlouhými záběry pro nějaký objektivnější popis situace, ale funguje tady spíš cosi jako trinární model - krátký záběry pro vtahování (Greengrass, Bay), středně dlouhý pro objektivnější popis, a dlouhý záběry opět pro vtahování (Potomci lidí, Válka světů). Krátké záběry jsou se svou snahou podat divákovi na místo prostorového spíše emocionální zprostředkování akce skutečně velmi subjektivní, ovšem i dlouhé záběry se po určitém trvání jaksi překlopí z objektivity do subjektivity. Třeba Sokurova Ruská archa natočená v jednom záběru u mě navodila velmi intenzivní okamžiky, byť to už je velmi speciální případ záběru bez střihu, totéž některé Tarrovy sekvence. Objektivita naopak jako by připadala pouze záběrům o délce kolem 3-10 sekundy někde mezi těmito dvěma případy subjektivnějších záběrů. Úplně tentýž trinární model, kde spolu dva krajní prvky vzdor své odlišnosti souvisí a jen ten prostřední se odlišuje, nacházíme ovšem i v přírodě - kulička na pružině kmitající ve třech polohách (dva kraje a jeden střed), těleso nacházející se ve vodě (kraje, kdy se těleso potápí či stoupá, a střed, kdy se vznáší), nebo tep srdce (malý a velký tep značí potíže, střed klidový stav). Je v tom prostě něco velmi univerzálního, ačkoliv lidé jsou odpradávna přesvědčeni, že náš svět stojí na dualitě (rozumu a citu, života a smrti, černé a bílé…). Tato dualita je ovšem falešná. (30.10.2012)

Když jsem se těsně před projekcí dozvěděl stopáž, kroutil jsem očima.. Zbytečně. Amazing Spider-Man sice není tak amazing, jak by se mohlo po trailerech zdát, ale Raimiho "památku" dozajista nepoplival. Ano, vyskytuje se zde několik typicky (amerických!) heroických hlášek, ze kterých by se někomu mohlo udělat mdlo, ale tak to už u podobných filmů je a jiné nebude. Navíc je Webb, myslím záměrně, tak trochu namířil proti sobě, což bylo určitě ku prospěchu věci. Já se při pokračování další návštěvě kina bránit nebudu. Sympatická kamera a Garfield jsou nejvýraznější plusy - 70%. PS: I přes kladné pocity ze včerejška má Spajdý štěstí, že se s premiérou vecpal ještě do první poloviny července, protože po posledním netopýrovi po něm pravděpodobně nikdo ani nevzdechne. (12.07.2012)

Film jsem poprvé viděl v kině a byl z něj nekriticky nadšený, ale při druhém shlédnutí o 9 let zpátky už to taková sláva není. Příběh je místy roztomile stupidní a místy pouze extrémně otravně stupidní, ale naštěstí hlavní pozitiva leží jinde. Herecké obsazení dost věcí zachraňuje, Andrew je jako Peter Parker sympatickej ňouma, Emma sexy jak sviňa a Rhys je fajn v civilní doktorské poloze i jako agresivní přerostlá digitální ještěrka. Ale největším kladem je vizuální stránka. Kamera kouzlí každou minutou, digitální triky jsou uvěřitelné a některé záběry bych si klidně vytisknul a vylepil na stěnu. Jak by řekl strýček Ben, s velkými očekáváními přichází i velká zklamání, naštěstí první Amazing Spider-man to ustál slušně. (08.12.2021)