Strom života

Milý Terry, já vím, že my dva jsme přímky, kterým bylo dáno se protnout jen v okamžiku, kdy jsme jeli po jisté Tenké červené linii a jinak si dál uháníme každý svým nekonečnem. Vím, že jsi tím pádem poněkud někde jinde a výš než já a každý můj pokus o výhrady bude zákonitě připomínat rady obyvatele rovníkové Afriky Eskymákovi, jak má efektivněji stavět iglú. Přesto Tě v tomhle otevřeném dopise prosím o shovívavost s mou přízemností. Vždyť víš, že sice miluju poezii a filosovování, ale obojí vždycky zakončuju prohlášením, že smyslem života je ho žít a výhrady a stesky odbývám citací jednoho svého seriálového oblíbence: "You can do anything, you lucky bastard, you're alive!" Proto se na mě nebudeš zlobit, když Tvoje dílko plné krásných obrazů a lidí, co po krylovsku mlčí v šepotu, označím za filmový ekvivalent našich filosofických keců po osmi pivech. Myslím si, že vím, co jsi tím chtěl říct, ale nesedl mi Tvůj způsob a tón - vždyť mě znáš, jakmile mi někdo začne mávat před nosem černou a bílou, začnu se ptát, jestli někdy slyšel o šedi, zlatu a duze. Splácnout všechny bolesti světa a jedné ne tak úplně idylické rodinky do schématu o milosti kontra přírodě a evoluci spolupracující s božským vnuknutím mi přes všechnu dobrou vůli přijde bolestně banální. A smutné. To, co mě na našem světě fascinuje nejvíc, je bezpočet možností, které poskytuje. Můj milý příteli, od doby, kdy jsme se viděli naposledy, se leccos změnilo. Vylezla jsem na další hory, překonala další řeky a pokoušela se do nich vstoupit znovu, vzhlížela jsem k dalším chrámům, znovu a znovu jsem si špinila ruce a pokoušela se očistit svou duši, lámala jsem srdce a slepovala kousky toho svého a viděla jsem zrodit se nový vesmír, když jsem se poprvé podívala do očí svého syna. Změnilo se mnohé, ale v něčem se nezměním nikdy. Vím, že ve své moudrosti se mě nebudeš snažit změnit ani Ty, jen mi ukážeš, jak to vidíš ty sám. A kdyby pro nic jiného, už za tohle si Tě budu vždycky vážit. S láskou Tvá Faidra. (28.12.2011)

Prvních dvacet minut jsou kamera i střih dech beroucí a příběhové střípky příjemně mnohoznačné. Jenže pak se podíváme do vesmíru, do prehistorie a zase zpátky a nic se nemění. To jen hlavní příběh stojí celou dobu na jednom místě s neústupným Pittem v čele. Malickovo osobní pokání nesdílím a jen velmi těžko proto odpouštím spirituální podtext (který vcelku nepokrytě přechází do náboženské agitky). Je to jako sen, jako vzpomínka. Jenže cizí a tím pádem se žádná průvodní emoce nedostaví. (26.01.2012)

po prvním zhlédnutí na MFFKV: Stejně jako při rozhovoru s nefanaticky věřícím člověkem se i při sledování Malickova kreacionistického vyznání dostavují smíšené pocity respektu, úžasu i pochybností a rozčarování z nemožnosti argumentace. Dílo na jedné straně zaujme režijní jistotou z hlediska inscenování sekvencí a celkové vizuální koncepce, ale současně překvapí svou plochostí. Jobovský obdiv k velikosti božího stvoření se mísí s primitivními postoji jak z nedělní školy ("Tam bydlí Bůh" ukazuje matka na bílý mráček na nebi) a kýčovitě odpuzujícími obrazy ala Strážná věž (celé finále o shledání v nebi je jak oživlá ilustrace z nechvalně známého jehovistického plátku). Jestliže Malick v "Tenké červené linii" impresivně odhaloval střet člověka toužícího po harmonii s hororovým chaosem války a v "Novém světě" zase dával publiku pocítit ohromení z lásky a nových světů tentokrát stejným způsobem přináší vhled sám do sebe coby věřícího. Zatímco předchozí snímky pojímaly obecná témata, tentokrát je potíž v omezenosti (ve smyslu ne-univerzálnosti) křesťanského pohledu na svět, jeho stvoření a jeho fungování z hlediska lidského života. Potíž není pouze v úctě k Bohu místo Buddhy, Ganéši či mnohých dalších. Rozmáchlostí, doslovností a znakovostí navíc Malickova vize připomíná barokní katolictví, s čímž se naopak neztotožní lidé preferující spíše vnitřní kontemplaci a víru stojící stranou institucionalizovaných kódů. Ač autorská sebestřednost nedosahuje odpuzujících rozměrů jako u Kima Ki-duka v jeho stominutové honitbě "Arirang", zůstává "Strom života" dílem, k němuž nelze nic říct - stejně jako církev prostě lidi polarizuje na věřící a nevěřící. ----- o dekádu později: Názor zůstává, jen hodnocení se mění. Nikoli z důvodu pokání nebo měknutí mozku, ale protože navzdory všem racionálním výtkám některé výjevy a emoce přetrvávají napříč uplývajícími roky. Filmové kvality a osobitý styl mistrovského režiséra prostě Malickovy nelze upřít. (06.07.2011)

Pozn.1: Strom života jinak. Thérèse, mladičká karmelitánka v pravé části obrazu, umírá na tuberkulózu. Krátce před smrtí jí jedna z řádových sester přinese ukázat maličkou žabku. Co všechno se v ten krátký okamžik odehraje. Proč k ukázání zázraku stvoření potřebuje jeden tak málo a druhý tak mnoho? Ale není právě tohle umění? (Thérèse, Alain Cavalier) - - - Pozn. 2: Lze stvoření prezentovat sledem záběrů, které ve své stroze technické dokonalosti zbavují předmět své bytostnosti? Je lístek stromu v Malickových záběrech stále ještě listem nebo jen abstrahovanou a tudíž pouhou reklamou na krásu? Malick selhává proto, neboť ukazuje estetično, o kterém se (snad i jaksi morálně) nepochybuje: drobná dětská nožička v rukou dospělého. Obdoba tohoto. Ze stejného důvodu volí z vážné hudby to nejtypičtější. Vybírá pouze prověřené pasáže Goreckého, Holsta, Smetany, Bacha a dalších známých jmen. Toť ona uznávaná krása, která se v této leporelovosti stává nudnou fasádou. Záběr na žabku jako synekdochu života na jeptiščině prstě Cavalierova filmu je překvapivý ve své milé komičnosti, ale právě proto a v kontrastu k umírající Thérèse dětsky čistý. Největší paradox Stromu života je, že skutečný život v jeho záběrech chybí. Vše je uhlazené a příliš usazené na patřičném místě. Zlo je zlem, dobro je dobrem, krása je krásou. Označující odkazuje opět na označují, nikoli na označované, o kterém bychom ve chvíli, kdy se nám umělecky ukazuje, neměli ještě nic vědět. Díky tomu se nacházíme v říši vyprázdněných simulaker. Malickův film je krotce loyální, nikoli otřásající a pouze nás utvrzuje v tom, o čem předpokládá, že již máme předem jasnou představu. Jen je nám to předkládáno v extrémní formě rozvolněné spirituální atrakce, která je pak jaksi omluvou pro onen zhusta nekritický přístup. Je v tom snad i jakýsi narcisismus nás samých podléhat již ověřené hezkosti. Diváka uklidňuje, když může jít po již vyšlapaných stezkách a bez obav se rozhlížet po skanzenu mrtvé krásy, kterou mu Malick ukazuje. Jeho kamera však klouže po povrchu, nikde se nazastaví, nehledí. Nejde jí o dinosaury, mlhoviny, stromy či o prastaré jakožto mýtické. Místo toho se snaží zkonstruovat jakýsi vlastní hymnický übermýtus pokřesťanštělé Gaii/rajské zahrady (mýtus v Barthesově smyslu: "Nedefinuje se [mýtus] předmětem svého sdělení, ale tím, jakým způsobem toto sdělení vyslovuje") a všechno je pak pouze účelově předvedeno kvůli měřítku, aby takříkajíc srazilo na kolena a diváka manipulativně vykolejilo z jeho kritického uvažování (a jak píše trefně MarJel z opačného horizontu "v televizi nebo na počítači by Strom života nefungoval"). Malickovu filmu, byť to tak na první pohled nemusí vypadat, schází pokora. Pokora před věcmi světa, o které mu jde, které však v jeho podání vystupují zbavené svojí duše. (28.12.2011)

Když skončila 2001: Vesmírná odysea začíná Strom života? Myšlenkově a obrazově propojené s Aronofskym a Carruthem, obsahově s Kubrickem. Přes 30 let práce s 300 hodinovým materiálem je neuvěřitelné. Terrence Malick je jeden z nejinspirativnějších tvůrců Hollywoodu. Monumentální zážitek. (11.04.2014)