J.F.B.

City of Angels. Lotusville. The Big Orange. Tinseltown. La La Land. Rozličné přezdívky jednoho města jménem Los Angeles. Města, které je už po více než sto let neoddělitelně spjato s filmovým průmyslem. A to nejen jako pouhé místo, kde se v ateliérech, mezi kašírovanými stavbami a v umělých nádržích tvoří rozličné produkty té slavné továrny na sny (aka peníze) zvané Hollywood, ale i jako herec, člen té prapůvodní staré gardy, který za svou dlouhou kariéru vystřídal stovky rolí a nevypadá to, že se v brzké době chystá do důchodu. Někdy bylo dublérem třeba za Chicago nebo Tokio, jindy antiutopickou metropolí budoucnosti, někdy anonymním, možná až mýtickým Městem… no a nejčastěji samozřejmě sebou samým (narozdíl od svého kanadského kolegy). Ovšem pokaždé bylo (i je a bude) trochu jiné. Jinak krásné, jinak ošklivé, jinak temné, jinak zalité sluncem, jinak smutné, jinak veselé. Každý scénárista, režisér a kameraman ho pojal svým vlastním způsobem, nahlížel na něj jiným pohledem a našel v něm něco svého. Los Angeles, podobně jako většina měst, se zároveň neustále a nezadržitelně vyvíjí, mění a přetváří – a jak už to tak bohužel bývá, mnohdy ty změny nejsou zrovna k lepšímu. Příkladem za všechny může být slavný Bunker Hill (x), jehož podoba a duše dnes už přežívá jen na starých fotografiích (x), ve vzpomínkách pamětníků (x) – a ve filmech. Ty se tak stávají i dokumentem jeho proměn, strojem času do doby, kdy se ještě nad městem tyčil nápis Hollywoodland, do obytných domů a veřejných staveb let 50. a 60., architektury konce 20. století a samozřejmě i té toho našeho. Možná ne dokumentem nejpravdivějším, ale o to více fascinujícím, který otevírá prostor vlastním interpretacím a představám o tom, co je vlastně Los Angeles. Slovy článku Briana Bremse (x), na který také odkazuji v komentáři k To Live and Die in L.A.: "I've never been to Los Angeles. My LA is an imagined kaleidoscope of images, flickering by at 24 frames a second. Its freeways, its hills, its sun, its fame-seekers, its pain, its joy—all manufactured by what they used to call The Dream Factory, which cranked out its fair share of nightmares, too. I don’t have the sense memory that comes from living in a place, when you know its character, its people, its feel. That thing that hangs in the air. LA might just be a moving, talking painting for all I know, forever locked in a two-dimensional frame, an image of a thing rather than the thing itself. It is the shimmering night of Michael Mann’s Heat. It is the sin of Roman Polanski’s Chinatown. It is the melancholy nostalgia of Quentin Tarantino’s Jackie Brown. It is the existential malaise of Paul Schrader’s American Gigolo. It is the nightmare alleys of Billy Wilder’s Double Indemnity. It is the collapsing sense of self of David Lynch’s Mulholland Drive. I can’t imagine the reality of the place because I can only conjure up the imagined reality of Los Angeles as it exists on screen. It is a tiny world in a snowless snow globe, all palm trees and earthquakes and screenplays and hotels and the Dodgers and traffic. What is this place that has, through cinema, given me so much?" ║Tip na tento dokument mi dal Real Tom Hardy, kterému tímto děkuji. (oblíbené lokace) (Beverly Hills Celebrity Homes 1930s/40s) (L.A. smog)

"You're working for me now." Musím se přiznat, že 80. léta jsem dříve moc nemusel – a to ať už v hudbě, módě nebo designu (zvláště aut), zkrátka to bylo jedno z těch období, která nejsou dost nová a zároveň nejsou dost stará... ale v poslední době tomu začínám pomalu přicházet na chuť – tím spouštěčem byl seriál Stranger Things. Díky němu jsem se více zaobíral tehdejší hudbou a postupně jsem začal brát na milost i to ostatní. I když ne úplně, prostě mnoho věcí se mi nelíbí pořád (třeba ty automobily), ale už k tomu pociťuji nostalgii. A k tomu mi pomáhají rozličné snímky z té doby, např. Miracle Mile, který je přes svou zvláštnost (i když spíš díky ní), skutečně fascinujícím pohledem na osmdesátá léta. Což je i To Live and Die in L. A. – které má naprostou úžasnou atmosféru, skvostnou kameru, poskytující nádherně komponované záběry Los Angeles (+ to jak se pohybuje... třeba ta scéna na mostě na začátku, a pak na mnoha a mnoha dalších místech – o honičce ani nemluvě) a neméně povedenou hudbu. Všechny tyto ingredience (a mnoho dalších) umožňuje doopravdy cítit to všudypřítomné horko městských ulic, pouště... podobně jako Chinatown. A to prostředí, ty domy, ta místa, ulice, skladiště... to všechno je tak výtečně vybráno a nasnímáno – určitě jsou zde jedny z nejkrásnějších pohledů na L.A., jaké se kdy ve filmu nebo seriálu objevily. Příběh (jeho základní osa) není složitý, ale nemá šanci nudit a dojde i na nějaký ten povedený zvrat. Automobilová honička s krabicemi na kolech patří k těm nejlepším, co jsem zatím viděl. Willem Dafoe si roli padělatele střihl skvěle, hlavní hrdinové nebyli nesympatičtí a přítomnost Darlanne Fluegel, Debry Feuer ani černého Ferrari 308 QV GTSi nebyla také na škodu. K tomuto filmu jsem se dostal skoro až po měsíci od té doby, kdy mi byl Real Tomem Hardym doporučen, jelikož až dnes na mne přišla ta správná nálada... ovšem čekání se určitě vyplatilo, Friedkin nezklamal a já mám pěkné filmové zakončení června. (♪♫) ║(9.4.2021) Dnes se mi šťastnou shodou okolností podařilo narazit na tento výtečný článek Briana Bremse, skvělou formou pojednávající o kouzlu Los Angeles, současném směřování kinematografie v digitálním věku a hlavně o tomto snímku, doprovázený krásně atmosférickou ilustrací od Tonyho Stelly (mj. autora mého druhého nejoblíbenějšího plakátu k Once Upon a Time in Hollywood, hned po tom oficiálním, jejž vytvořil Steven Chorney), díky němuž jsem si opět uvědomil, jak moc na mne hned napoprvé zapůsobil. Takže jsem se na něj okamžitě podíval znovu a teď už to vím jistě. Miluji To Live and Die in L.A. – aniž by vlastně pořádně věděl proč... Ale je to zkrátka tak, takže v pořadí třetí Friedkinův film v osmdesátých letech končí v mých oblíbených – i když by si tam své místo stejně dobře zasloužil i výše zmíněný Chinatown. "You're beautiful."

"Where were you in '62?" – Má odpověď na tento propagační slogan filmu sice není (a ani nemůže být) Modesto, California, vždyť patřím ke generaci o několik dekád mladší a z úplně jiného koutu světa, to ale nic nemění na tom, jak je mi tento snímek blízký. Lidé se zas tak moc nemění, takže v mnoha scénách může člověk najít sám sebe nebo situaci, kterou zažil. A tak film vzbuzuje nejen nostalgii po době osobně nepoznané, ale i po té prožité. Což celkem dobře popisuje toto video. Ovšem hlavní kouzlo American Graffiti samozřejmě zůstává v dokonale zachycené atmosféře počátku 60. let a života tehdejších teenagerů na americkém maloměstě. Kdy se celou noc jezdilo nahoru a dolů po hlavní ulici a poslouchal se Wolfman Jack. Tím se dostávám k naprosto perfektnímu soundtracku, bez něhož by to nebylo ono. Stačí si pustit jednu z písniček a hned člověk zatouží tam být. V jednom z těch aut, která míjí hlavní hrdiny, poslouchat rádio, spalovat gallony olovnatého benzínu a projezdit celou noc. Možná se ještě stavit na chvíli v Mel's Drive-in na něco k snědku – a prostě žít ten báječný americký sen. Než se rozplyne kdesi ve vietnamské džungli... nebo někde v nudné kanceláři... (x) (x) (x)