Dobrodružství
L'avventura
L'Avventura
The Adventure
The Adventure
Réžia:
Michelangelo AntonioniKamera:
Aldo ScavardaHudba:
Giovanni FuscoHrajú:
Gabriele Ferzetti, Monica Vitti, Lea Massari, Dominique Blanchar, Renzo Ricci, Esmeralda Ruspoli, Lelio Luttazzi, Renato Pinciroli, Giovanni PetrucciObsahy(1)
Sandro a Anna s sebou na výlet jachtou vezmou Anninu přítelkyni. Anna náhle záhadně zmizí – snad se nudila a odešla nebo se stalo neštěstí. Sandro s Claudií ji hledají a cestou se z nich stanou milenci. Už nevědí, co a jestli vůbec něco hledají. V dodnes fascinujícím černobílém snímku položil tehdy už zkušený Antonioni základ moderního filmového jazyka. Jeho záměrem bylo upozadit děj a soustředit se na vnitřní napětí. Pomalý a meditativní film o vzájemné nepoznatelnosti a odcizení byl ve své době zatracován i zahrnován cenami a své kvality si podržel dodnes. Banální příběh znuděného milostného trojúhelníku se díky režisérově mistrovství proměnil v sondu do intimních vztahů ve společnosti, kde i svoboda tíží. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (80)
Vrcholné Antonioniho dílo, jež pokládám za stěžejní bod jeho legendární tetralogie citů a v mnoha ohledech také za jeho nejzásadnější a nejvíce strhující film (přesto, že status kultovní a rovněž nejpřístupnější si většinově vydobyla a dodnes úspěšně drží - zaslouženě - jeho pozdější Zvětšenina), a to i navzdory pomalému tempu, narativní nesoudržnosti i iracionálním proměnám charakterů postav (Sandro se znenadání začne ve vztahu k Anně chovat jako svině - Claudia přebírá úlohu Anny - hledají ještě vůbec Annu?). Antonioni v paralele k Felliniho Sladkému životu vypráví de facto o identických věcech (vnitřní vyprahlost a amorální počínání vyšší společnosti a úloha jedince v jejich budování), jen s tím rozdílem, že na rozdíl od Felliniho se nebojí ponořit se z pozice komentátora do aktivního pohledu přímého účastníka citového dění, jež se pro Antonioniho napříč celou jeho tvorbou stává jakýmsi poznávacím znakem specifickým pro poetiku jeho vyprávění. Monica Vitti a Gabrielle Ferzetti v Dobrodružství hrají nejvyšší ligu svých kariér. Jestli nějaké snímky položily základy modernistického přístupu k filmové řeči, pak je Dobrodružství rozhodně mezi nimi. ()
Je to zvláštní, ale existuje země, jejíž filmy se mi ani trochu nelíbí. Ano, je to Itálie. Samozřejmě, že občas se najde výjimka (Život je krásný, Cabiriiny noci), ale jinak nemám rád Felliniho, Rosselliniho, Viscontiho. A ani Antonioniho. Jeho filmy s Dobrodružstvím v čele představují opak toho, co mám rád. Jsou rozvleklé, pomalé, o ničem. Nechápu je. Nebaví mě. Neumím se vžít do postav. Nechápu proč říkají to, co říkají a proč se chovají tak nepřirozeně. Kam zmizela Anna? Nevím a nezajímá mě to. Považuju se za náročného diváka a mám rád art filmy. Například u Bergmana slintám blahem. Tohle mě ale úplně minulo. ()
Když jsem ještě mlád viděl L'Avventuru poprvé, mrzelo mě, že ta hezká dívka, které jsem myslel že bude patřit hlavní role, znenadání z filmu zmizí a už se neobjeví. Když se na ni dívám dneska, vůbec nechápu svůj tehdejší vkus - nehezká, zmalovaná husa s výraznými negroidně-mongoloidními rysy. Jsem rád, že je rychle pryč. To je asi to nejpodstatnější, čím se mi tenhle film zapsal do paměti, vzhledem ke své dobové proslulosti mi přijde hodně slabý. Oproti o rok mladšímu La notte mě vůbec ničím neoslovil, necítím z něj žádnou krásnou melancholii, žádnou existenciální hloubku, jen užvaněnou nudu. Může za to jak podivný scénář, tak i slabí nebo nezajímaví herci, třeba chlap, který hraje Sandra, je naprosto otřesný. A nenadchla mě ani afektovaná Monica Vitti. No a na Sicílii i Liparech už jsem byl několikrát a všechny filmové lokace viděl barevně a naživo, takže fakt nevidím důvod, proč bych si měl L'avventuru ještě někdy v životě pustit. ()
Výjevy ze zpustlých životů v úmorné avantýře těžce exaltované pipiny a unylého donchuána, za nesourodých blábolů k netušeným hnutím mysli v přeexponovaných pózách, jsem navzdory pečlivě promyšleným obrazovým kompozicím (až na lajdácký skript) byla dohnána k syndromu neklidných nohou, což se mi stává tak u jednoho filmu z tisíce a nikomu, krom poroty v Cannes 60´ a redakci časopisu Empire, to nepřeju. ()
Galéria (35)
Zaujímavosti (18)
- V roce 2009 si filmový festival v Cannes vybral snímek z filmu na oficiální plakát 62. ročníku. (classic)
- V roce 2010 se umístil na 40. místě v žebříčku „100 nejlepších filmů světové kinematografie“ časopisu Empire. (classic)
- Po dokončení ostrovní sekvence pokračovalo natáčení na Sicílii a v Itálii. Sekvence ve vlaku z Castroreale do Cefalù se natáčela dva dny místo plánovaných tří hodin. Scéna v Messině, kde se Sandro (Gabriele Ferzetti) setkává s Glorií (Dorothy De Poliolo), se natáčela dva dny; Antonioni pro ni původně chtěl 400 komparzistů. Přišlo jich jen 100, a tak členové štábu verbovali kolemjdoucí na ulici, aby se ve scéně objevili. Sekvence, v níž Sandro a Claudia navštěvují opuštěné město, se natáčela v Santa Panagia nedaleko sicilské Catanie; tamní budovy byly postaveny na objednávku Benita Mussoliniho a byly ukázkou fašistické architektury Mezzogiorna. Scéna, v níž se Sandro a Claudia poprvé milují, se natáčela deset dní, protože štáb musel každé ráno čekat na průjezd vlaku. (classic)
Súvisiace novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (viac)
Vskutku jedinečné dílo. Základní příběh filmu by se dal sice shrnout do dvou řádků, ale děj zde není nosné téma. Jde především o lidi a jejich myšlení, které nám je tak nevšedně odhalováno. Jde o formu obrazu, kterou k nám režisér prostřednictvím filmu hovoří. První, čeho jsem si všiml, je dlouhá stopáž nevšedně hlubokých a dlouhých záběrů všedních věcí. Tyto záběry na mě působí ohromě příjemným uklidňujícím dojmem. V dnešních Hollywoodských filmech, zejména akčních, se stříhá skoro po vteřinách. Divák tak stěží může sledovat, kdo co dělá, natož si všímat okolí. V zájmu adrenalinové akce je tak divákova pozornost prvoplánově strhávána jedním směrem ke konkrétním prvkům. V tomto filmu je přístup přesně opačný. Divák je ve svém sledování naprosto svobodný a nic mu není prvoplánově podsouváno. Má dost času prohlížet si okolní krajiny (velmi pěkné) i sebemenší mimickou grimasu herců. Je právě na divákovi, aby v jednotlivých záběrech hledal něco konkrétnějšího. Já se o to snažil. Film začíná seznámením diváka s ústřední trojicí a pokračuje sekvencí společné vyjížďky italské smetánky na moři. V krátkém čase tu poznáváme většinu hlavních i vedlejších postav. Jako hlavní hrdinka se v tuto chvíli jeví dívka jménem Anna. Tato má za přítele Sandra. Doprovází je i Annina velmi dobrá kamarádka Claudia (Monica Vitti). Ostatní postavy jsou v ději méně významné. Claudia, která se má v pozdější fázi vyprofilovat jako ústřední postava, je v této době jen jednou z davu. Pouze nestranná pozorovatelka. Dalo by se říci stejně jako divák. Ještě dříve než dojde k postupnému přerodu ústřední postavy, má divák dost času na to, aby vypozoroval základní poznatky o jednotlivých lidech. Tento čas divák skutečně potřebuje, protože jednotlivé indicie mu nejsou předávány nijak plánovaně naráz, ale spíš z náznaků běžného chování. Zlom nastává v momentě, kdy Anna při návštěvě opuštěného ostrova beze stopy zmizí svojí skupině. Claudia vyvíjí asi největší a nejupřímnější snahu o nalezení Anny a začíná na sebe v ději strhávat stále větší pozornost. Postupně nahrazuje roli Anniny ústřední postavy, až se stane naprosto dominantní osobou veškerého dění. Tento přerod je dokonán v momentě, kdy Annin přítel Sandro, začne Claudii nepokrytě bez ostychu svádět. Ta těmto tlakům se statečností a velkým sebezapřením vzdoruje. Stále není jasné, co se Anně stalo, zda to byla sebevražda, útěk nebo únos. Claudia s velkým nasazením pátrá i na pevnině. Sandro, jí pomáhá. Jeho jednání je ale neupřímné. Dávno mu nejde o Annu, ale již pouze o Claudii. Ta tuto přetvářku nevidí nebo ani vidět nechce. Vnitřně již je totiž do Sandra zamilovaná, ačkoli se snaží tento cit k němu z logických důvodů potlačovat. Postupně se ale střetává se dvěma páry. Šťastně zamilovaným (pár ve vlaku) a spontánně se milujícím (dáma a malíř). Sama tak více zatouží po lásce a osobním štěstí. Zároveň na ní Sandro trvale naléhá, což již nevydrží a cit lásky k němu jí definitivně pohltí. Již přestává hledat Annu. Naopak. Chtěla by ji vymazat ze svého života. Byla by nejraději, kdyby nikdy neexistovala. Už to vypadá, že Claudia našla svou radost ze života. Ve chvílích největšího štěstí a úplného opojení láskou je ale její láska zrazena nevěrou Sandra. Claudia utíká, ale ne dost daleko. Brzy jí Sandro dostihne. Cítí své provinění a je sklíčený. Nemluví. Kouká do prázdna. Claudia stojí k němu zády. Svádí vnitřní boj. Znovu se k ní v myšlenkách vrací Anna. Tentokrát jí poprvé chápe. Už ví, proč musela zmizet. To ona ale nedokáže. Její láska je příliš silná. Sandro začíná plakat. Ona se otáčí. Cítí soucit. Rozum jí říká, že ve vztahu s povrchním Sandrem nemá naději na šťastnou budoucnost. Není jí hoden, přesto ho nedokáže opustit. Anna to dokázala. Ale musela popřít vlastní existenci. Musela vystoupit z obrazu, který nám Antonioni ukázal. ….......Jistě. Nepoznal jsem vše, co chtěl režisér sdělit. Ale kdo to může s klidným svědomím říci? I tak byla má snaha odměněna měrou vrchovatou. 95% () (menej) (viac)