Zatmenie

Když Vittoria sleduje stožáry chvějící se v nočním vzduchu, souzvuk jejich jemného chvění se zněním, které se kolem nich šíří, uvědomuje si plnost tohoto okamžiku, a hodnotu všeho, co z této – nepraktické, bezúčelné, nepokrokové – chvíle povstává. Její vlastní spojení s těmito nenápadnými bytostmi poměřuje přetržitost chronických nedorozumění s jejím milencem i hlučnost burzy. Intimita odhalená v prostoru natolik neosobním osvětluje možnou cestu, která všechny limity civilizovaného dneška může překročit. Že se – namísto po ní – vydá – jakoby pozpátku – po klikaté dráze existenčního sprintu neposedného makléře, je jen projev síly zvyku, vůle k sebeobelhávání. Z této nevědomé falše se snaží bezděčně povstat nahodilými pokusy srozumět se s prostředím, s věcmi, které nejsou zdaleka tak cizí jako lidé, kteří se nepřestávají připadat v odcizeném světě jako cizinci. Nevyhledává je záměrně – nabízejí se jí při čekání, kdy si může nejcitelněji uvědomit, že zatímco nezaujatý milenec nepřechází, někdo na ni samotnou čeká. Hloubku nových sepětí posiluje spolu s přenádhernou kamerou Gianniho Di Venanzo minimalistická hudba Giovanniho Fusca, která vstupuje vždy po dlouhých minutách reálného znění míst. Ta ovšem mají přirozeně také svou vlastní hudebnost, na níž se svébytně podílejí vyprázdněné dialogy jako popletené árie. Práce se zvukem rovněž zajištuje kontinuitu bezsujetového vyprávění, k jehož soudržnosti přispívají i nejrůznější analogie, leitmotivy a variace. Například hra s tvářemi (a dvojnictvím) v samém závěru nejlogičtěji ukončuje celé to předešlé dění plné masek. Když se odkryje zpoza blond kadeří cizí tvář namísto té očekávané – Vittoriiny –, musí se divák zákonitě ptát po identitě té, jejímž krokům dosud svědčil. Byť právě její výraz patřil k těm nejživějším. (04.03.2024)

Monica Vitti je neskutečně krásná a talentovaná herečka, jejíž osobnost by ještě více vynikla v barvě, ale to se v té době ještě nenosilo. Přesto je tohle jeden z těch Antonioniho filmů, které jsou poměrně snesitelné i pro normálního diváka, i když je to snímek dějově celkem rozbředlý. Scény z burzy jsou skvělé, některé prvky střihu a odjezdu kamery překvapivě novátorské. (17.04.2015)

Prvně k okouzlení, napodruhé k přemítání… A o pochopení se s jistotou nebavme, už jen proto, že vazby jednotlivých filmů (odkazy na Noc) Antonioni velice rád znejistí. S celé trilogie mi vychází právě Zatmění jako nejpodmanivější a divácky nejvstřícnější kousek (byť v relativním měřítku to není až tak snadno stravitelné...). Kupříkladu scény na burze jsou asi nejsilnějším adrenalinem za celou autorovu režijní dráhu (a minuta ticha se zkrátka nezapomíná). Tyto občasné momenty však určitě nezaručují atraktivitu sami o sobě, klíčem k nim je dobová věrohodnost. V jednotlivostech už předtím a plně odtud si může člověk skrz Antoniniho perfektně dokumentovat jednotlivé fáze šedesátých let až k velkolepě „výbušnému“ Zabriskie Point. Neznačí to pouze myšlenkový svět, který nabízí v té době i mnozí další, ale prostřednictvím módních manýr či hudby i vzorce chování. Bez přijetí těchto asociací zůstanou veškeré charaktery jen jako podivíni z uzavřené společnosti, co se „bůhví proč“ nudí. Nedivím se, pokud pak někdo tyto filym odmítne. Zdánlivá výlučnost, která obklopuje Dobrodružství a Noc, není tak markantní. Nepochybně i zásluhou silných herců. Monicca Vitti má konečně plný prostor a nejkrásnější záběry, co Antonioni připravil, jsou skoro výhradně spojené s ní. Vedle figuruje výtečně těkavý Alain Delon, jehož rozhodnost alespoň slovní je oproti jindy apatickým hrdinům vítaná vzpruha. Není to film jedině o nich (když už na prázdných ulicích kdosi vstoupí do cesty, tak si ho divák většinou zapamatuje) a je po okraj naplněný alegorickým vyjádřením. Přesto v oblastech společenských (Afrika, moc peněz) Antonioni zdaleka nepoužívá tak neuchopitelné prostředky jako v těch, co zkoumají duševní rozpoložení jedince. A s vědomím, že i v těchto myšlenkách se skrývá hodnotná argumentace, vidím podle mého hlavní důkaz, že trilogie a následující filmy stvrzují odkaz šedesátých let jako jen máloco. Bez Antonioniho filmů by pro nás byly šedesátky značně ochuzenější. (24.02.2011)

Och, konečně po dlouhé době ČT2 odvysílala nějaký film v původním znění s titulky. A jaký film! Takové už se dnes netočí. Při sledování ZATMĚNÍ jsem se opět ujistil, že Michelangelo Antonioni byl tvůrce mému srdci blízký a jeho filmy jsou něco neuvěřitelného. Ta čistota filmařského výrazu, ta promyšlenost každého záběru! Kontrast hrdinčina nitra s bláznivým moderním světem (scény z burzy patří asi k tomu nejšílenějšímu, co jsem kdy ve filmu viděl) je zde mimořádně působivý, a nechává film vygradovat do fantastického dlouhého závěru beze slov. Příležitostné vysílání podobných skvostů je jediným důvodem, proč má dnes ještě smysl mít doma telku. (13.05.2014)

(1001) V podstatě nevím, jak to slovně vyjádřit, kromě toho, že mě to velmi bolelo. Aniž bych si myslela, že by to byl symptom choroby, jsem v některých situacích silně nonverbální člověk. Antonioni dobře postihuje tu neschopnost jakkoliv to vysvětlit člověku, který to nevycítí sám. V mých očích ho to staví na žebříčku režisérů, kteří rozumí ženám (lidem), na hodně vysokou pozici. Jen pro srovnání, Bergman je na tomto žebříčku hodně nízko. Polanski je někde mezi nimi, ale blíž Antonionimu, nejspíš - respektive hlavně na základě jeho starších filmů. Nad jinými režiséry jsem se v tomto kontextu zatím příliš nezamýšlela. Respektive u některých filmů nemám potřebu zamýšlet se, jak moc tvůrci vlastně rozumí tomu, co ukazují, a jenom mi z toho srdce krvácí. (01.03.2015)