Pokánie

Atonement je prísľubom toho, že tohtoročná filmová sezóna nám poskytne mnohé prekvapenia. Totiž už aj prďácka Akadémia zistila, že by možno bolo vhodné ustúpiť od formálnej šablónovitosti oceňovaných filmov, i keď možno je to len tým, že Atonement sa hrá naoko práve na takúto šablónku, aby v závere urobil „baf, je to o niečom úplne inom“. A teda ak dôjde k tomu, že bude konečne ocenený film postavený na pointe (i keď nejde o klasický spinpoint) budeme zas nadávať, že filmy s podobným prekvapením akademici často nechali bez povšimnutia. Priznám sa rovno, že predchádzajúci Wrightov Pride and Prejudice považujem za lepší, hoci naračne klasickejšie natočený film, ani tak však nemožno Pokániu uprieť veci, ktorými veľmi zaujme. Či už je to rytmika záberov s klepkaním písacieho stroja, prelínanie scén z pohľadu rôznych postáv, ktoré ich stavajú do často dosť odlišných polôh, alebo záverečné vysvetlenie, ktoré vlastne vysvetlí prečo je „príbeh“ Pokánia tak fádny, až by sme mohli povedať že by sa mohol prihodiť komukoľvek a kdekoľvek. Pokánie je akousi „metanaráciou“ kde je vlastný príbeh nepodstatný a dôležité je práve to „meta“, ktoré odhalí až samotný záver. Byť fabula o niečo lepšia, má u mňa Atonement plný kotol. Takto len pochválim sviežu Wrightovu réžiu, Keiru, z ktorej sa stáva konečne herečka a výbornú kameru a dám 9/10. (18.02.2008)

Tak jako malíř pomalu ale jistě tančí se štětcem po plátně, aby spolu v tichém valčíku vytvořili něco neopakovatelného, tak i Joe Wright zplodil snímek, který se nesmazatelně vryl do mého vědomí i podvědomí. Stejně jako kapka padá za kapkou a lehce dopadá na vodní hladinu, jakoby se jí chtěla dotknout ale jakmile přijde na samotné objetí rozplyne se na hladině a stane se její součástí, tak i já jsem padal. Pocítil jsem tvrdý dopad a pak už jsem nechal vodu, aby prostoupila celým mým tělem až k srdci a dala mi jako jediná pocit naplnění v mém životě. Nemohl jsem dýchat a čekal jsem náhlou smrt, ale ta se nedostavila místo té se voda pomalu rozestoupila a do mých plicních sklípků začal zas proudit čerství kyslík, avšak už nejsem tím kým jsem byl. Tím už nebudu nikdy. Byl to nádherný sen nebo snad noční můra? Ať tak či tak nechtěl jsem se probudit. (19.09.2008)

Jak kdybych sledoval dva filmy. Prvnich 50 minut je absolutne stupidnich, to uz musi mit tvurce talent, aby prakticky celejch tech 50 minut byly na scene hlavni postavy a presto se o nich clovek nic nedozvedel a milostna linie absolutne nefungovala, navic proste ty jednotlivy situace jak kdyby vymyslel nakej idiot, neverohodny, nudny, o nicem. Jenze. Pak pride druha polovina a kdyz pominu fakt, ze to obcas blbe skace mezi mistama a casama a je to tak nekdy zmateny a ze se to rozpada jen na takovy sceny vytrzeny z kontextu, je to cely neskutecne pusobivy. Naprosto uzasna vizualni stranka a skvela hudba, ktera perfektne zvysuje napeti. Jen to tukani na stroji, ktery mi ze zacatku prislo fantasticky, zacne bejt pozdejc lehce otravny. No a to porad jeste neni vsechno, pak se tvurci vytasi se zaverem, kterej jednak vysvetli par scen, ktery sem predtim moc nepochopil, kdy se jakoze odehravaj a zaroven je to proste strasne silnej zaver. A navic se film muze oprit o fantastickyho McAvoye a skvely Garai a Ronan. O Keiru moc ne, jednak mi prisla jeste plossi nez obvykle a proste mi tady nak moc nesedla, tu jeji lasku k Robbiemu sem ji dvakrat neveril a misty lehce prehravala. Prvni pulka je tak na dve hvezdicky a uz sem mel skoro chut to vypnout, ale druha to neskutecne vytahne a spolu se silnym zaverem to da pekny 4*. (15.01.2009)

Len zriedka sa mi stane, že musím svoj názor na niektoré filmy maximálne prehodnotiť. Zrejme som v čase prvého vzhliadnutia tejto snímky nebola dosť ,,zrelá" na všelijaké bizarné podoby lásky alebo mi jednoducho ani teraz nesedí madam Cecilie čoby hollywoodska star Keira Knightley s trošilinku afektovanou odozvou na diváka. Pokánie sa úplne odovzdáva do rúk milovníkov srdcervúcich príbehov, ktorí si budú želať, aby city Cecilie a Robbieho nikdy neboli podriadené machináciám ľudskej nevyspytateľnosti. Nevtieravé retrospektívy do bodky zachytávajúce myšlienkové pochody hlavných hrdinov či ich dokonalá vnútorná charakteristika, dramatické scény lemované melancholickými tónmi maestra Marrianeliho, zranený pár kráčajúci v ústrety krutej vojne, aby zasiahla ešte bolestnejšie, unáhlené detské rozhodnutia podtrhnuté naivnými bezútešnými citmi, výčitky svedomia presahujúce rámec ľudského šťastia a potom tie drobné scénky - rozbitá váza, pohľad na mnou zbožňovaný anglický životný štýl z 20. storočia či len konečné nečakané vyústenie so štipkou tragického intervalu, ktorý pochoval všetky nádeje na šťastný happyend odohrávajúci sa iba v knihách plných ilúzií. Na druhýkrát omnoho silnejší zážitok, ktorý z hlavy len tak nevypustím. (26.03.2010)

Silně intelektuální zážitek, to bych od apriori romantického filmu věru nečekal. Režisér Joe Wright si ovšem postmoderně pohrál s daným žánrem a nabídl syntézu tradičního britského historického kostýmního dramatu a moderně laděného konceptu artového filmu. Z tohoto tvaru se jakoby logicky ve finále vytratil rozměr velké (tragicky překažené) romantické lásky a romantického činu z jejího překažení vzešlého. Vtip je totiž v pointě celého příběhu - pokání ne coby fyzické podřízení běhu svého života účinné lítosti, ale pouhý intelektuální akt, fabulační složka naračního světa. Nechci spoilerovat, ale (dokonale postmoderní) pointa mne přivedla k úvaze, co vlastně bylo v příběhu reálné a co už jen vyfabulované překvapivou hlavní hrdinkou (samozřejmě při vědomí, že vyfabulované je tu kompletně vše už ve fázi románové předlohy Iana McEwana :-)). Kde je ona hranice, kdy končí prezentovaný příběh a začíná jeho fiktivní část... Joe Wright chytře divákovi již od začátku dává několikrát najevo, že tentokráte je tomu trochu jinak, než jak bývá obvyklé (vracení se v ději, konfrontace úhlů pohledu na tutéž skutečnost) a že si s ním tak trochu pohrává... Rozhodně to není na škodu. Velmi osobitý film a důstojná adaptace výjimečného románu Iana McEwana... (01.06.2009)