Protektor

Po druhém zhlédnutí s klidem prohlašuji, že se jedná nejen o nejlepší český polistopadový film, ale pro mě osobně i jeden z nejopojnějších kinozážitků letoška, který je - stejně jako VEŘEJNÍ NEPŘÁTELÉ - o vztahu skutečnosti a fikce a - stejně jako HANEBNÝ PANCHARTI - o kinematografii (tj. i produkci a promítání) dané doby. Nejedná se o další chcípáčkovský český film a na nedávnou minulost a jedince v ní se nenahlíží smířlivě, s porozumění: hrdinové mění role a nosí masky (oproti AMERICKÉM GANGSTEROVI ale nikdo nedojede na svou žánrovost, nýbrž na svou neochotu či neschopnost hrát různé role a vydávat se za někoho jiného), historie je zde traktována skrze média - film a rozhlas. Na rozdíl od (výborného) NORMALu, u kterého je styl taktéž nositelem různých významů, není PROTEKTOR formální nápodobou filmů či trendů dané doby: přestože typologie písma i způsob záběrování (většinou velké celky, polocelky a detaily, figurativní střihová metoda záběr-protizáběr při dialozích) by tomu nasvědčoval, film se vůči prvorepublikovým a protektorátním snímkům vymezuje. Děla to prostřednictvím řeči - jak té filmové (nespolehlivý flashforward v úvodu, paralelní střihová skladba dominující vyprávění, svícení, kdy se postavy ztrácejí v pološeru, ahistorická elektronická hudba, důmyslné užití diegetických zvukových efektů, na jejichž podnět reaguje kamera, popř. dialogy či monology předznamenávající následující scénu), tak jazykem postav (viz stylizované promluvy postav filmu ve filmu a autentická řeč ve filmu samotném). Nečekejte ale slast z podlehnutí iluze (VEŘEJNÍ NEPŘÁTELÉ) či potěchu ze síly filmu schopného přepsat historii (HANEBNÝ PANCHARTI), protože tohle cinefilní vyznání, zahalené kouřem drog, je zničující: plátno reflektující počínání protagonistů je exploatováno a obraz vybělen, z mrtvých jsou jen stíny a hudba (rytmizující dění) a zvuk utichnou. 10/10 (21.09.2009)

Protektor nedisponuje nějakým úžasně silným příběhem, ale spíš slušivou atmosférou a sympatickou snahou natočit český film, který se za sebe nemusí za hranicemi stydět. On je rozhlasový reportér, ona herečka zřejmě se slibnou budoucností. Jenže ona je židovka a on dostává nabídku, kterou není radno odmítat. A oba žijí v nepříliš lehké době. Hezky se na to dívá, zvlášť, když Jana Plodková a spol. dokazují, že české civilní herectví není mrtvé, ale je nutno přiznat, že zejména v druhé polovině se Protektor začíná nepěkně otřásat v základech a chybí mu to hlavní – emoce. Chtěl bych jásat, ale nějak mi to nejde.. leda z dokonalé vizuální stránky.. *** až **** (12.05.2011)

Podívaná světových parametrů. Opravdu. Úspěšný tým znovu přetavil relativní ekonomickou nouzi v nejednu ctnost - dobovce pedantsky vnutil originální styl, jako účelný se vybarvuje i zkratkovitý způsob vyprávění. Jediným problémem Najbrtových filmů je určitá mrtvolnost a prázdnost líčeného světa (jak kdyby za zdmi oněch bytů a kanceláří už nebylo nic a žilo tu jen pár lidí) a nevyrovnanost hereckého ansámblu (báječná Plodková proti Sandře Nováková, která bez ustání naivně "hraje"). (20.09.2009)

Kdo má jedno varle, ať zvedne pravou ruku..! Tak ten rakouský syfilitický čalouník tvrdil, že Čech je cyklista, co se nahoře hrbí a dole šlape a já za sebe dodávám, že pokud má úsměv na tváři, vyjede i sebeprudší kopec. A bez řetězu.. Skvělý výkon českého Pee-Wee Hermana M.Daniela, zvuk a hudba snesoucí světová měřítka (ten "cyklistický" motiv je úchvatný, úplné Vertigo) a temná atmosféra protektorátní Prahy, jenž vypadá, jako by se nad ní střídala polární noc se smogovou inverzí, nicméně s ohňostrojem superlativů bych byl u Najbrtova dramatu o odvaze a zbabělosti v odporné době přeci jen zdrženlivější. Místy se mi totiž nezdála ta příběhová zkratkovitost, některé přes koleno lámané (kvazi)alegorie (neberu ovšem na ně autorovi svaté právo), či třeba "ordinační" výkon nositelky dvou lentilek pod kobercem S.Novákové, ale na druhou stranu si člověk říká, že k českému filmu je nutno dlouhodobě přistupovat jako k vlastnímu dítěti na koncertě flétny. Komu odpustíte nějakou tu falešnou notičku, když ne mu..? (11.05.2010)

Neskutečně hravý a přitom tak mrazivý film světových rozměrů. Smutné oči Jany Plodkové, dobová hudba zohýbaná ve prospěch moderního prostoru a podmanivý vodovkový vizuál v nečekaně uhrančivém balení. Splněný cinefilův sen a má další láska na první pohled. 10/10 PS: ať žije "pérák" Marek Najbrt - superhrdina bojující a vzdorující současné české filmařině. (18.05.2010)