Návštěvní hodiny

Dost děsný televizní film. Ne že by to byl špatný příběh, ale dialogy jsou tu jak prkno a téměř žádný herec svůj part nezvládl. Jediný Hrušínský dokáže být fajn a přesvědčivý, ale na to jsme u něj zvyklí. Stropnický jako hlavní postava zároveň získává cenu za nejprotivnější postavu - to už mu víc věřím když hraje toho ustaraného ministra obrany. (15.04.2015)

Příběh o starém otci, který je v nemocnici a navštěvují ho čtyři jeho potomci. Otec celý život stavěl dvougenerační vilku v Hájích a rád by tam udržel svoji rodinu pohromadě. Nejen o tom, jak dopadne dům (jestli se prodá nebo ne), ale i o životech charakterově zcela odlišných sourozenců se na ploše necelých 70 minut odehrává solidní drama. Starého otce si zahrál Rudolf Hrušínský a jeho věčně urýpaného souseda v nemocničním pokoji Jan Skopeček. Sourozenecké obsazení také charakterově bezvadné (Molčík, Frej, Hadrbolcová, Stropnický) a o kvalitní podívanou je postaráno. Výborná role pro Broňu Poloczeka jako zetě starého otce. K tomu osobitá televizní režie Pavla Háši a krásná hudba Jiřího Šusta. (20.11.2016)

Zástupce televizního nadstandardu, kterému z kapsy nápadně vykukuje kvalita. Hereckou jistotu má jasnou. Je jí Rudolf Hrušínský, kterému se dá věřit každé gesto, které udělá. Sestava kolem něj je neméně silná. Většina herců z ní je herecky už dost ostřílená, takže nebyl problém ani u nich. Podstata příběhu tkví v tom, že smrtelně nemocný otec z nemocničního lůžka zjišťuje, jak rakovina obrazně rozkládá i jeho rodinu a jejich rodinné vztahy. Předmětem sporu se stává rodný dům, o který už nikdo nemá zájem. Pavel Háša režíruje místy poněkud jednotvárně, ale jede v dobře nasazeném tempu. Z nemocnice, do nemocnice, úplný odpich se nekonal. Postavy mají různorodé charaktery, není jim cizí sobecký, manipulační a pokrytecký přístup. Následné neurčité vyznění jejich charakterů působilo dost unáhleně, protože divák poměrně tápal, zda brát postavy souhrnně za negativní. Sice s umírajícím otcem vždy na rovinu a čestně nejednaly, ale posléze přece jen k nějakému stmelení dojde. Divák vesměs sledoval přetahovanou o dům ve zkušeném režijním provedení. Převládal kolovrátkový průběh s řadou neshod a výměn názorů mezi rodinnými příslušníky. Herci ale ze svých dobrých kreací nic nesleví a v pohodě dotáhnou tenhle mírně neurovnaný počin až do optimálního závěru. Scenáristická důslednost i vybroušenost by určitě neškodila. Dá se to vidět, ale je třeba tolerovat rok vzniku. 60% (18.10.2015)

Filmů o umírajícím dědečkovi na kterého potomci z vysoka kašlou je spousta. Máša na to šel jinak, šlo mu o gen. konflikt. Je pravdou, že mnozí sourozenci dnes žijí tak odděleně, že jediné co je dokáže spojit ( a také rozdělit a rozhádat) je smrt v rodině a dělba majetku. Sledujeme 50minutovou bitvu dvou představ o životě, potomci Hrušinského si chtějí žít po svém, on jim chce vnutit svoji představu: život na venkově v multigeneračním baráku. Krom toho také dochází k mnoha hádkám mezi sourozenci. Spoiler: Máša sám chtěl, aby příběh skončil špatně a nikdo si dům nenechal. Dramaturgyně Slavíková ho přesvědčila, aby nechal konec aspoň otevřený, později, až po Mášově smrti, se kála a uznala, že Mášův konec by byl reálnější. Scénář je skvělý, líbí se mi zejména pečlivě odpozorované povahy, napříkald prostřední sourozenec, který je typický slaboch měnící pod tlakem názory jako ponožky. (12.05.2012)

Podle mě výborná hra, která stojí jen a pouze na hereckých výkonech. Sourozenci se totiž mezi sebou neustále dohadují a vedou konverzační války. Rudolf Hrušínský byl také výborný. Zajímavé je, jak se doma mění. Zatímco tenkrát se hádali o to, co bude s domem a nikdo jej nechtěl, dnes by se nejspíš servali o to, čí dům bude. Doba se sice mění, ale povahy lidí ne. Bratři a sestra se hádají o barák a postupně se to stává ústředním tématem jejich návštěv. Scénář je horší. (27.07.2020)