Hezké chvilky bez záruky

"Vždyť je to úplně normální !! V Americe má každej slušnej člověk svýho psychoanalytika.." (10.03.2016)

Divné až laciné dílo Věry Chytilové, které mě vůbec nechytlo. Velké zklamání byl také Bolek Polívka. (21.09.2011)

Kdyz je clovek nalazen tak se to da shlednout. 50% hodnoceni tomu odpovida. (07.04.2008)

Ač mi nefilmové experimenty sedí, tady to nefungovalo. Člověk - muž - se u Hezkých chvilek vlastně nemá s kým a ani s čím identifikovat. Ano, postav a děje tam je spousta ale ty jen tak vplují do a zase zmizí. No a hlavní postava Válkové - Janěkové... Chápu Chytilovou, a chápu, že ženy to berou zase jinak, ale za mě prostě ne. (05.02.2011)

Chytilové rukopis - bez záruky. (01.05.2012)

No zase jsem jednou neposlechla svou intuici. Už v 9 minutě jsem tušila, že to nedám. Přesto jsem seděla a zírala na tu hysterii dalších 20 minut. Záchvat Báry Hrzánové už byl na mne moc. Dálkové ovládání udělalo cvak...... (07.04.2008)

Film emocemi a lidskými příběhy úplně prekypuje, bohužel v té samé akci, kdy vběhávají choří lidé do ordinace, nedokážete se ani nadechnout, nemluvě o tom, že ve filmu snad není statického záběru. Z kina tedy chodíte pak zrelaxovaní jako z ordinace milé psycholožky :) Záměr to není špatný, jen mě mrzí, že postavy se ve filmu vynořují a pak zase mizí a pak divák má pocit, že je film nedokončený, příběhy nedořešené a proto oběvující se postavy zbytečné. (07.09.2008)

V žádném případě se nejedná o průměrný film. Jen si nezaslouží víc hvězdiček. Tento film je hodně divný. Kamerou, příběhem, hereckými výkony, hudbou. Všechny složky jdou proti zažitým konceptům. Což u Chytilové vlastně není tak neobvyklé. Chytilová zachycuje některé současné problémy až příliš intenzivně a pravdivě (nevěra, stáří, citové odcizení, stísněnost velkoměsta). Při sledování mě až mrazilo, kolik věcí z tohoto filmu je smutně pravdivých. Bohužel je člověk kolem sebe normálně nevidí. Na druhé straně ovšem slušně vymodelovaný model současné společností zbytečně bourá přítomnost rádobyvtipných vložek v podobě znásilnění na lodičkách, postava Bolka Polívky (Dub), partnerských hádek (samozřejmě týkajících se naprostých zbytečností a malicherností). Některé postavy působí až moc chladně, odevzdaně a ve filmu se takové karikatury zjevují zcela nenávazně nepochopitelně. Film trpí přemírou postav, kterých se v průběhu děje objeví opravdu spoustu a na většinu z nich si ani nevzpomenu, protože jsem na ně a jejich problémy raději rychle zapomněl. Pro mě osobně měl film zvláštní nádech, protože se zčásti odehrával v mém rodném městě a místní galerii. Před sledováním snímku jsem o tom neměl ani potuchy a tak jsem byl chvilky v šoku, když jsem na filmovém plátně konečně viděl mně tolik známá a milovaná místa. (15.01.2007)

Největší slabinu vidím v hudbě a v obsazení (Kraus a spol.). Nejnepříjemnější na filmu je bezvýchodnost daná okrouhaným scénářem. (18.02.2015)

Ten film lety jen získal, já jsem do něho dorostl, Chytilová odešla ve velkym stylu, život je tragikomedie a Chytilová to v Hezkých chvilkách zachytila se vší parádou. Ten film je přehlídkou všech možnejch lidskejch ubohostí, slabostí, neřestí a jiných -stí. Před lety jsem tomu filmu moc nevěřil, ale dnes jsem ho byl schopnej teprve naplno docenit. Chytilová měla neuvěřitelnou odvahu a koule, kerý chyběj většině filmařů, chlapům nebo ženskejm. Chytilová se nebála říct, co si myslela a jak to myslela. Hezké chvilky bez záruky jsou důstojným završením kariéry velký filmařky, jaká nemá obdoby a je mi jedno, jak přehnaně nebo pošetile to může znít, ale VCH byla fakt diabolic woman. (11.03.2016)

Umění to asi bylo. Akorát mi posleství tohoto příběhu zůstalo ukryto. Že by obžaloba současného životního stylu? Ukázka nezdravých společensko-sexuálně-kulturních vztahů? Nebo jenom výkřik do prázdna? A proč to točil kameraman v pokročilém stádiu parkinsonovy choroby? A co na to Jan Tleskač? To jsou otázky, které mě budou trápit po zbytek ... těch dvou minut, než dopíšu tenhle komentář a pudu dělat něco jinýho. (29.08.2010)

Roztřesená ruční kamera , velké skoky v nesouvislém ději (jestli se to dá vůbec dějem nazvat) , rozporuplné herecké výkony některých protagonistů a snaha šokovat diváka , to jsou hlavní body tohoto snímku ze současné doby o problémech obyčejných lidí očima psycholožky Hany , která se pod tíhou všech těchto problémů svých klientů a v neposlední řadě také nesrovnalostí a ztrát ve svém osobním životě stane také pacientkou a to sebe sama. Vyzdvihnout si z herců zaslouží hlavně Jana Janěková a Jana Krausová , které podávají nadprůměrné výkony a drží snímek vcelku pohromadě. Jedná se o poněkud zvláštní tragikomedii , která mi moc nesedla a zanechala ve mě hodně rozporuplných pocitů , kterým nepřidal ani pro mě nelíbivý vizuální kabát a již zmiňovaná často zmatená a roztřesená kamera. 45% (06.04.2008)

Pomohu si parafrázovaným přirovnáním z jednoho filmu: Posbírala v prádelně kousky hodně špinavého prádla, naházela je do automatické pračky a spustila. A teď se to tam všelijak převaluje jedno přes druhé, barvy se míhají, hlava se točí, na chvíli se to nezastaví, ale smysl to nemá! --- Před pár dny jsem se zde zabýval filmem Hra o jablko. Mám dojem, že tenkrát Chytilová propagovala právě to, s čím za třicet let chodili lidé do „její“ psychologické poradny. A říká o filmu: „Pátrám po tom, proč nejsme schopni nadhledu, proč jsme tak všichni sebestřední.“ --- Ve filmu defilují postavy, jejichž sobectví dosahuje nadprůměrných hodnot. Proč takoví lidé chodí raději k psychologovi než ke knězi? U psychologa nehrozí moralizování, neuloží pokání. Příchozí není hříšník, protože není jasné, jaké jednání je hříšné. Příchozí je pacient, a ten cítí bolest. Nejde o to ho napravit, protože není jasné, jaké jednání je správné. Psycholog má jen odstranit tu bolest. V ideálním případě dát všem nějakou pilulku, aby se začali chovat tak, jak si pacient přeje. Pak z ordinace odhopká a je sám se sebou spokojen. --- Proto, paní režisérko, proto jsme tak sebestřední, protože žádný střed vně nás samých nemáme. Každý má právo na svůj vlastní názor, na svůj vlastní střed. Někdy se to nazývá mravní relativismus. Vaše hrdinka sestra Šímová (Hra o jablko) byla v bourání „středu“ jedním z průkopníků. Cože, co to teď na stáří povídáte? „Svět možná, asi, zcela určitě spěje do záhuby.“ Ale stále nechápete, kde se to tu vzalo, viďte? (31.08.2010)

I když je ihned jasný rukopis Věry Chytilové (hlavně stále se pohybující kamera), tak je to bohužel i její nejhorší film. Od hrozných hereckých výkonů až po otřesný scénář a námět. Jednu hvězdu dávám jen z úcty k paní Chytilové, které si budu stále vždycky vážit. (11.03.2016)

Asi jako kdyby Ivo Jahelka zfilmoval své soudní historky :) Slepenec mikropříběhů, mimo ně skoro žádný děj. Něco je vtipné, něco méně vtipné, ale ke konci už docela otravné. Jako by Chytilová nevěděla, kam se vlastně chce dostat: film nikde nekončí, nikam nedojde, najednou přestane, když předtím už notnou chvíli diváka nudí. Jsou to takové trochu lepší 2* (Btw, na projekci mě ze všeho nejvíc pobavil Polívka, který po doběhnutí titulků v sále prohlásil: "Tož, byl jsem dobrý...") (12.07.2006)

Tohle fakt nemusím. Všelijací magoři se slézají u psycholožky, která by sama potřebovala psychologa. Psychické rozpoložení všech těch individuí měla nejspíš umocňovat kamera, která byla neustále v chaotickém pohybu, jakoby nervní. Možná to mělo být jakési podobenství o dnešní době. To nedokážu přesně posoudit. Ať už ano či ne, děkuji, nechci. (23.05.2008)

Porevoluční filmy Chytilové jsou vesměs bída, to jsem tu alespoň jednou psala. Od Hezkých chvilek bez záruky jsem proto raději už nic nečekala. Ale ony mě docela překvapily a více méně bavily. Neříkám, že je to suprový film, to vůbec ne, mám k němu dost výtek, ale bavily mě osudy některých postav, bavila mě Jana Krausová i Jana Janěková, vcelku příjemně mi to uteklo... Jsem ráda, že se s Chytilovou loučím na docela pozitivní vlně. (03.04.2012)

Lidská důstojnost, myslím lidská, nikoli mužská či ženská, veškerá žádná. V době, kdy už se spíš starám, aby si mě odnesla blažená smrt a nikoli ta truchlivá, je mi toto téma dosti ukradené. Už i proto, že příznakem blažené smrti je důstojnost. A to ještě nejsem zdaleka tak starý jako režisérka při natáčení tohoto filmu. Samozřejmě důstojnost není žádná konstatnta, ale proměnná v závislosti na času a stavu společnosti, jiná byla u stoiků a jiná u Jednoty bratrské, a jiná bude za sto let, pokud ještě něco, co se dá označit tímto slovem. Babička Chytilová (mám trochu trapný pocit vida čím se zabývá a čím by se měla) se pokusila vykydat z milostných chlévů kupky hnoje a navršit je na jednu velkou hromadu, proti čemuž ovšem nelze nic namítat filosoficky ani empiricky. Nicméně z toho zůstane stále jen kupa hnoje a nikoli nové paradigma. Podstatu (pseudo)problému zde vystihl Tomtomtoma: A pak je tu zdůrazňováno, že člověk skočí po hlavě i do špatného vztahu. A to jen proto, že nechce být sám. A to je opět věcí důstojnosti. A podobně i sv. Pavel: ... je lepší žít v manželství než se trápit (1K, 9). Ale ani jeden neříká, že by se mělo žít v podvodu, klamu, přelétavosti, lítosti, násilí a zanedbávání či týrání toho, kdo či co z lásky obvykle vyplyne. (04.01.2023)

Upřímně míněná, nervní zpráva Věry Chytilové o době vymknuté z kloubů a našem každodenním šílenství se rozpadá na epizodky, přičemž nejedno z letmo nahozených témat by v pohodě vystačilo na silný film. Škoda taky názvu, Příběhy obyčejného šílenství by slušely daleko více, kdyby je ovšem již neobsadil Petr Zelenka pro své divácky jistě vděčnější, ale prakticky bezobsažné dílko. (10.01.2008)

Příjemné překvapení od paní režisérky vyžadující 100% pozornost diváka a oetvřenou mysl přijmout specifický styl vyprávění příběhu Věry Chytilové. (05.10.2006)