mustafa

Nerozumím, proč tento film vzbuzuje tolik kontroverzí. Bohužel jen reflektuje krutou realitu, což si patrně někteří idealisté odmítají připustit a chtějí v tom vidět oplzlé dílo pro pedofily.

Velice vtipný dokument o naivitě a (ne)důležitosti jedné skupinky berlínských hipíků. Ústředním tématem snímku je samozřejmě reflexe problémů, smýšlení a několikaletého úsilí této ekoaktivistické skupiny, která je v závěru konfrontována s velmi nepříjemným zjištěním, které naplno vyjeví naivitu, omezenost a vlastně i zbytečnost uskupení Fuck for Forest. Nic to ovšem nemění na faktu, že při pozorování jednání, promluv a bizarního filozofování ústředních představitelů se člověk opravdu velmi slušně pobaví a zasměje, což je umocněno i pojetím dokumentu, který v určitých sekvencích připomíná spíš inscenovanou, dobře vypointovanou komedii o hipících.

Gone, Baby, Gone je zajímavým počinem, jehož atmosféra a kriminální zápletka vás vtáhne, ovšem závěrečné rozuzlení se rovná scénaristické sebevraždě. Snaha zapůsobit oslňujícím, nečekaným koncem se proměňuje v pouhou konstrukci, která při hlubším zkoumání nedává valný smysl. A v mých očích to nezachrání ani fakt, že se autoři obrací směrem k divákovi a dají mu prostor k přemýšlení, jak bychom se zachovali a nastálou situaci vyřešili my (tedy diváci). Oceňuji zasazení příběhu do stísněných ulic bostonského podsvětí, které kriminálnímu příběhu tvoří vynikající kulisu. Vyšetřování je vedeno zvláštním způsobem, nabízí se otázka o motivaci jednotlivých postav. Absolutní posedlost soukromého detektiva po odhalení pravdy je násilně efektní a k rozřešení případu je potřeba spoustu zbytečných postav, které jsou pouhými typy a do výše popsaného prostředí svou úlohou, zjevem a především výstředním chováním nezapadají. Scény z bostonských čtvrtí tak na jednu stranu působí velmi emotivně a zároveň nepochopitelně. Hlavním tématem snímku je rodičovství, ale snímek naštěstí nefunguje na jednoduché tezi a schématu o dítěti jako smyslu života. Únos dítěte se v tomto snímku stává klíčem k otevření řady témat. Celkově se jedná o snímek, který obsahuje výpověď o současné společnosti, klade divákovi otázky a právem si tak vynucuje svou pozornost.

Úchvatná komedie, nesoucí se ve stylu Zoolandera či Vybíjené. Podobnost příběhu s těmito snímky je zřetelná. Snímek vrcholí prvkem Železný lotus, podobně tomu bylo u Zoolandera s Modrou ocelí. Jenže o příběh v tomto filmu vůbec nejde, kouzlo snímku spočívá v dialozích a extrémně vtipných záběrech z krasobruslařského prostředí. Ledově ostří jsou vlastně typicky stavěné sportovní drama, které je okořeněno o nepřeberné množství narážek, odkazů a vtipných momentů. Snímek si krásně pohrává s žánrovými konvencemi, které ovšem neporušuje, pouze je přetváří až do parodické roviny. Nejedná se o geniální, nýbrž kouzelný film. Od začátku do konce jsem se královsky bavil a to považuju za základní prvek úspěšné komedie. Dále snímek vyniká velmi efektním a velice originálním způsobem snímaní záběrů z krasobruslařských závodů. Hra s úhly a pohledy kamery dodovají přenosu šťávu a umožňují lépe vyniknout gagům, které se na ledě odehrávají. Ledově ostří jsou zcela jistě jednou z nejpovedenějších komedií posledních let.

Sweeney Todd je prezentován jako muzikál, tedy největším problémem jsou průměrné písně s hloupými texty. Ačkoliv Johny Depp i Helena Bonham Carter zpěv zvládají, jejich hudební vystoupení mě zklamaly, často jsem je vnímal jako rušivý element. Choreografie je omezena na minimum a časté opakování jednoho hudebního motivu mi přijde nešťastné. Touha hlavního hrdiny po spravedlivé pomstě je postupem času zaslepena bezhlavým násilím, které vyústí v tragédii, která není zajímavá, natož šokující. Temná vize burtonovské poetiky mi hodně neseděla, postrádal jsem hravost a jakýkoliv moment překvapení. Sweeney Todd toho překvapivě vlastně moc nenabízí a jedná se o překvapivě průměrnou podívanou, která zaujme snad jen těmi masovými bochánky...

První třetina snímku je struhující, chaos a zmatek je zachycen strhujícím způsobem. Úprk před neurčitým monstrem, které zničehonic začalo bořit iluzi dalšího všedního dne plného zbytečných problémů, je jednoduché a svým způsobem pobuřující, protože monstum je pouhý tvar, neurčité zlo. Po chvíli to ovšem omrzí a divák čeká, s čím dalším snímek přijde. S ničím. Monstrum se začne proměňovat v naprosto průměrný konvenční žánrový přírůstek. Zhruba v polovině se začíná příběh rozvíjet a hlavní hrdinové začínají přemýšlet a moralizovat, tím snímek ztrácí své kouzlo a monstrum ustupuje do pozadí, aby tvůrci mohli zachytit základní lidské emoce. Navíc podobnost příběhu s nedávným 30 dní dlouhá noc bije do očí. Využití ruční kamery mi poté přišlo spíše jako laciný prostředek, jak zakrýt naivnost a konvenčnost příběhu, který se pro tyto typy snímků stává základem. Monstrum není ničím víc než hezky zabaleným cukrátkem, které se navenek hezky třpytí, ale uvnitř nic nenabízí.

Věřím, že tematika filmu dovede diváka zaujmout a vyvolat v něm nějakou emotivní reakci, zvlášť když se jedná o děti, o kterých se raději bojí přemýšlet. Určitě se jedná o problém, o kterém se v širším povědomí nemluví. Jenže se nedovedu zbavit dojmu, že snímek působí prvoplánovitě a a příliš naivně. Želvy mohou létat totiž nenabízí nic víc než neustálé drásavé scény s dětmi zachycující jejich utrpení. Morbidní příběh se nakonec dostává do roviny, kdy se holčička snaží zbavit dalšího dítěte, aby se o něj nemusela starat. Dále se mi ve filmovém příběhu nelíbil fakt, že sotva desetiletá děcka dovedou hlásat rozumy a jejich moralizování nad světem působí jen jako hezká scenáristická hříčka. To si ty děcka opravdu ani na chvili společně nehrajou, nedovedou zapomenout alespoň na chvíli na realitu a prožívat dětství? Příběh je tak chudý, že si tvůrci musí vypomáhat příběhem o chlapci, který vidí budoucnost. Tato vložená rozvíjející se dějová linie mi ve filmu naprosto neseděla a příběh tím ztrácí na tempu, které je ovšem při akčnějších scénách strhující. Navíc ať je to jak chce, dětští představetelé zkrátka nejsou herci, neumí hrát a jejich strojové opakování naučených replik, pohledů a gestikulace mě neustále vytrhávaly z filmového příběhu. Je mi líto, ale podle mě tento snímek nabízí trochu málo a nehodlám tleskat jen proto, že bych kvůli společenské povinnosti asi měl...

Ohromně kruté sociální drama. Ve všech ohledech. Náměstí spasitele se tematicky zřejmě nemůže zalíbit vůbec nikomu, protože destrukce hlavní hrdinky okolím je tak naturalisticky natočená, že divákovi nezbývá nic jiného než postavu litovat, obdivovat, ale jen těžko by se chtěl s ní identifikovat. Náměstí Spasitele je snímkem, který není lehké vstřebat a hlavně sledovat. Příznávám, tyto filmy ve mě nevyvolávají estetické potěšení, ale oceňuji, že se těmto tématům tvůrci nevyhýbají a nepřikrášlují je k obrazu svému. Domnívám se, že snímku se daří postihnout polskou realitu všednosti a stává se tak výpovědí nejen jedné rodiny, nýbrž i společnosti. Snímek je prostoupen společenskými událostmi a vystřízlivění hrdinů z celoživotního snu je nanejvýš hořké, stejně jako vyrovnávání se s minulostí. Ačkoliv postava Barteka během snímku prodělává řadu rychlých proměn o jejichž logice a reálnosti by se dalo velmi pochybovat, daří se zejména díky výbornému výkonu Arkadiusze Janiczeka přetvořit postavu Barteka-otce v Barteka-monstrum. Jeho podmračený, nečitelný výraz, neprojevování jakýchkoliv emocí, řídká mluva a strojové replikace cizích názorů je ztělesním totálního záporného hrdiny, ke kterému divák pociťuje odpor a to je dobře, protože tento snímek chce v divákovi vyvolávat emoce a donutit se zamyslet nad tím, co se vlastně na plátně odehrává...

Velmi poutavý a zajímavý dokument. Na jedné straně dokáže i naprostému laikovi přiblížit a prezentovat celoživotní dílo tohoto architektera, přiblížit autorský rukopis a především osobu Louise Kahna. Nejvýznamnější stavby dostávájí díky putování nemanželského syna Nathaniela Kahna až duchovní rozměr. Na druhé straně se jedná o osobní dokument, který pojednává o problematických vztazích v rodině. Snímek se tak stává osobní výpovědí svědků, kteří jsou až neobvykle přístupní vůči kameře. Nathaniel Kahn nechává divákovi možnost podniknout vzrušující cestu ve stopách svého společně s ním. Nebojí se konfrontace či negativních zpráv, které jsou mu díky svědectví prezentovány. V pozadí vždy zůstane jen touha po poznání otce, jehož Nathaniel nikdy neměl. Bohužel některé emočně vypjaté scény působí samoúčelně (zpověď vlastní matky) a snímek tím ztrácí na objektivnosti. Přesto snímek dokáže divákovi podávat ucelené informace o architektuře, které jsou zabalené pod vrstvou zajímavého rodinného dramatu.

Předlohu neznám. Film na mě působil chaotickým dojmem, především co se děje týče. Nějak jsem nepochopil úvodní scénu, která je osvětlena až ke konci filmu a svým způsobem mi nejpřijde nějak zásadní. Působí spíš samoúčelně a zavání neschopností tvůrců film plnohodnotně uvést. Některé dějové zvraty jsem nepochopil a podezřívám tvůrce, že to nebylo kvůli mé neznalosti této počítačové série. Na druhou stranu oceňuju, že akční scény byly přehledné a v akci jsem se orientoval, což je v dnešní době rychlého střihu skoro zázrak. Proti Timothy Olyphantovi nemohu napsat jediné kritické slovo, protože mi přijde, že jen díky němu je film drží pohromadě. Jeho strojená chůze a pozice kamery především při akčních scénách mi přišla jako celkem vtipné připomenutí faktu, že se jedná o adaptaci počítačové hry. Věřím, že Hitman si své publikum najde a to by ho mohlo zhodnotit plnohodnotněji než já.