Takový je můj život

Švédsko je severská krajina a vidieť to aj tu na postavách a hercoch. Postavy sa mi naozaj zdali ako, keby sa ešte len rozmrazovali z tuhej zimy, ale to nie je problém len tohto filmu, ale zatial čo som sa zoznámil so Švédskou kinematografiou, týmto neduhom trpí veľa filmov z tejto krajiny. Takže je tu pomalé tempo, všetko sa tu neskutočne naťahuje a tá krutá stopaž je tu naozaj dosť prehnaná, lebo tento film nepatrí do kategórie dynamických, práve naopak, je pomalý a plynie pozvoľna. Najväčšou chybou filmu vidím v mapovaní totálne nezáživnej postavy, ktorá i keď žila v drsnom svete, tak jeho život aj tak nebol výnimočný a ani mimoriadny. Ten začiatok, keď sa hlavná postava pretĺkala ťažkou robotou a len moment ho delil od smrti na mna ešte zapôsobil. Lebo prehliadka pracovných pozícii a pracovných návykov bola slušne prezentovaná, ale ako náhle sa chalan rozhodol zmeniť zamestnanie, tak tá pútavosť začala rapídne klesať. Lebo poslíček v kine alebo robotník pri lokomotíve už nie sú ani drsné a rozhodne ani pozoruhodné. Aj keď aspoň to kino ukázalo silu filmu a aj keď ešte v tej dobe sa film len rodil už vtedy bol silnou súčasťou bežných ľudí. Je fakt, že práve tento film by som púšťal na školách, aby detská vedeli ako žili a hlavne vyrastali niektoré generácie a hádam by si konečne začali vážiť v akej dobe vyrastajú teraz. Film ma v sebe pekne posolstvo, ktoré je aktuálne aj teraz, len škoda, že sa pán režisér rozhodol na tak krutú stopaž. Keby sa film skrátil, rozhodne by bol atraktívnejší a zaujímavejší, takto bol často jednotvárny a nezáživný. Je to 22 film z  diskusie V.R.K a žial tento počin má až tak nenadchol, silné 3*. (07.09.2023)

„Tu máš svoj život,” ako na tanieri, Olof Persson, ktorý si jednak "túlavé topánky" dostal, keďže si dlhšie nikde neposedel, a tak si svoje zamestnania, ako také ponožky (vy)striedal, a to od  počiatočného - splavovania vyťaženého dreva, ďalej cez tvrdú prácu v tehelni, a potom i na píle, cez konečne lepšiu pozíciu v kine, kde sa stávaš lepičom plagátov a predavačom cukroviniek (možno sa nakoniec vypracuješ až na premietača, chlapče ?), po lopotnú robotu na železnici, kde dokonca založíš odbory a bojuješ i o stávku za vyššie mzdy, o čom mimochodom prostredníctvom famózneho čiernobieleho obrazu (vy)rozprával švédsky režisér, kameraman a strihač v jednom - Jan Troell, a to konkrétne vo svojom oslnivom a majstrovskom debute z roku 1966, v ktorom si hlavnú úlohu zahral Eddie Axberg, ktorý sa následne objavil aj v režisérových skvostoch Vysťahovalci a Nová zem... Tento, takmer 3-hodinový snímok sa odohráva počas 1. svetovej vojny, kde sa síce nezastavím na kus reči s vojakmi v zákopoch, ale i napriek tomu je naprosto viditeľné, že sa nenachádzam v inej dobe, ako tejto, pretože skrátka dobovú výpravu i kostýmy, si nemožno spliesť s úplne iným časovým úsekom, než práve s týmto, a to ani nehovoriac o nemých filmoch za doprovodu sprievodnej hudby, na ktoré sa spolu s Olofom pozerám... Možno som očakával o málo viac, no ľutovať strávený čas tomuto filmu nehodlám ! (12.06.2021)

Filmový Bildungsroman, ve stylu Goetha, Kellera nebo Gorkého (jeho jméno zde také padne). Střední škola "mimo lavice": nové předměty, noví učitelé, nová prostředí, nové myšlenky, a samozřejmě nové ženy. A přitom neuhnout od toho, co je dané uvnitř, ať už jakýmkoli způsobem. Jan Troell tady není takový pefekcionista (jako později), občas zkusí to a občas ono, podobně jako Olof Persson, sympatický hlavní hrdina. Pozn. 1: Tak jako Olof začínala tehdy spousta komunistů. Moje matka (92 let), která byla vždycky proti společnému majetku, mi o nich někdy vypráví, zvláště o zakládajícím členu KSČ ve Žďáře nad Sázavou, Tobiášovi, který ji (jako holku) měl velmi rád. Pozn. 2: Nevím proč zrovna u tohoto filmu jsem si uvědomil, jak jsem jím nakažen, či zkažen; když vidím klády, tak s tím, že na někoho spadnou, když vidím katr, tak s tím, že se někdo pořeže, když vidím železniční vagony, tak s tím, že někoho rozmáčkou - a přitom sekvence z nádraží byly v tomto filmu velmi zdařilé. (25.01.2017)

Musím přiznat, že obecně neoblibuji formát dospívání na pozadí historických událostí, protože z valné části si stárnoucí režisér řeší vzpomínky na první lásky, první sex, práci a pak někdo umře, třeba ta první láska nebo rodič, ale život jde dál, ačkoliv v zákopech se pořád bojuje či tak podobně... A někdy jde jen o řadu nechutných scén jako v Nabarveném ptáčeti, jindy pouze sled sexuálních scén, prostě podle nátury a vzpomínek (případně tužeb) rejžy. Podle tohoto filmu existuje v životě jen práce a smrt. Nikde nic veselého, milého, hezkého. Všichni umřeli, nebo umřou. V první hodině, jakmile dělal v nějaké nové práci, hnedle jsem si říkal, kdy někdo vyletí do vzduchu nebo si ruku uřízne, zavalí ho klády či tak něco. Depka. Co osm minut, to jedna tragická smrt. Pak se přejde od tvrdé práce k planému filozofování a od planého filozofování k politice a komunismu - ale ráj možná bude nakonec v USA. Navíc ten kluk byl ve své podstatě parchant - což víme už od té úvodní scény v lese - a sledovat nesympatického hrdinu tolik desítek minut je utrpení. (Budu se opakovat, ale zlaté Vonnegutovo pravidlo.) Pardon, ale ani jedno z těch nadhozených témat mne nebralo. Ale jinak kamera super, lokace, krajina, moc hezké, to klobouk dolů. Jen škoda, že Max von Sydow se v podstatě jen mihne. (15.03.2024)

Myslela jsem, že dám tento skoro tříhodinový film alespoň nadvakrát, ale dopadlo to tak, že jsem se od něho nemohla odtrhnout a najednou byl konec. Prožívala jsem Olofovy pracovní peripetie, s obzvláštním zaujetím pak všechno, co se týkalo začátků kinematografu. Drsnější a krušnější chlapcovy zážitky, kterých byla většina, dobře vyvažovala hravá kamera a hudba. (26.08.2023)