Takový je můj život

Musím přiznat, že obecně neoblibuji formát dospívání na pozadí historických událostí, protože z valné části si stárnoucí režisér řeší vzpomínky na první lásky, první sex, práci a pak někdo umře, třeba ta první láska nebo rodič, ale život jde dál, ačkoliv v zákopech se pořád bojuje či tak podobně... A někdy jde jen o řadu nechutných scén jako v Nabarveném ptáčeti, jindy pouze sled sexuálních scén, prostě podle nátury a vzpomínek (případně tužeb) rejžy. Podle tohoto filmu existuje v životě jen práce a smrt. Nikde nic veselého, milého, hezkého. Všichni umřeli, nebo umřou. V první hodině, jakmile dělal v nějaké nové práci, hnedle jsem si říkal, kdy někdo vyletí do vzduchu nebo si ruku uřízne, zavalí ho klády či tak něco. Depka. Co osm minut, to jedna tragická smrt. Pak se přejde od tvrdé práce k planému filozofování a od planého filozofování k politice a komunismu - ale ráj možná bude nakonec v USA. Navíc ten kluk byl ve své podstatě parchant - což víme už od té úvodní scény v lese - a sledovat nesympatického hrdinu tolik desítek minut je utrpení. (Budu se opakovat, ale zlaté Vonnegutovo pravidlo.) Pardon, ale ani jedno z těch nadhozených témat mne nebralo. Ale jinak kamera super, lokace, krajina, moc hezké, to klobouk dolů. Jen škoda, že Max von Sydow se v podstatě jen mihne. (15.03.2024)

Přínosem tohoto snímku je v podstatě jeho úchvatná dokumentární hodnota, divák může vidět všechny možné druhy prací, které už dnes v reálu nikde neuvidí.. Příběh mladého Olofa se mi pod kůži však nedostal, putoval z jedné práce do druhé, od jedné ženy k další, byl přelétavý jako motýl a asi bych si možná mohla myslet, že byl nezodpovědný, takový fluktuant bez jakékoli kotvy... Natočené je to zajímavou formou, některé nápady výborné, chápu i ten kritický osten do let 1916-1918, dokážu pochopit, že podmínky byly nesmírně drsné, za spoustu práce (většinou dřiny) málo peněz.. A jen douška na závěr - nějak mi nebylo jasné, kam mizí postavy, např. ten mladý anarchista, pak ta dívka Maja, zapůsobilo to na mě divně.. (27.08.2023)

Filmový Bildungsroman, ve stylu Goetha, Kellera nebo Gorkého (jeho jméno zde také padne). Střední škola "mimo lavice": nové předměty, noví učitelé, nová prostředí, nové myšlenky, a samozřejmě nové ženy. A přitom neuhnout od toho, co je dané uvnitř, ať už jakýmkoli způsobem. Jan Troell tady není takový pefekcionista (jako později), občas zkusí to a občas ono, podobně jako Olof Persson, sympatický hlavní hrdina. Pozn. 1: Tak jako Olof začínala tehdy spousta komunistů. Moje matka (92 let), která byla vždycky proti společnému majetku, mi o nich někdy vypráví, zvláště o zakládajícím členu KSČ ve Žďáře nad Sázavou, Tobiášovi, který ji (jako holku) měl velmi rád. Pozn. 2: Nevím proč zrovna u tohoto filmu jsem si uvědomil, jak jsem jím nakažen, či zkažen; když vidím klády, tak s tím, že na někoho spadnou, když vidím katr, tak s tím, že se někdo pořeže, když vidím železniční vagony, tak s tím, že někoho rozmáčkou - a přitom sekvence z nádraží byly v tomto filmu velmi zdařilé. (25.01.2017)

Režisér Troller dokázal film obohatit o mnoho úměleckých nápadů jako je náhlý flashback v barvě se sépiovým vizuálem, koláž projížděk Olofa na kole s dívčí kolegyní, stopování jednotlivých záběrů nebo kamerové nápady, kdy například zprvu zhora stolu vidíme boty a až pak obličeje postav. Uznání si tedy  zaslouží  nejenom zobrazení starých časů, kdy lidé uchvátily první filmy, ale z dnešního pohledu už také samotná starosvětská poctivá filmařina, kvůli které se mi nechce jít pod tři hvězdy. Protože jinak je to v podstat obyčejná sociální balada natáhnutá do skoro tříhodinového (!) filmu se stoprocentně realistickým hrdinou, který se celou dobu tváří stejně. Filmy, které na velkém prostoru zobrazují život jedné postavy, mohou být zajímavé, tady toho Olof vyzkoušet fakt hodně, ale zároveň jsem si  k němu nevytvořil žádný vztah. (29.08.2023)

„Cestuješ, vidíš nová místa, potkáváš nové lidi... je to opravdový život...“ Očekekával jsem schematickou agitku o třídně uvědomělém dělníkovi, dočkal jsem se krásného poetického dramatu jedince na pozadí jedné historické epochy. Inu, tohle je další skvost, který dokazuje, že švédský film 50. a 60. let není rozhodně jenom Bergman. Kousek cesty a filosofie v několika letech chlapce na prahu dospívání, životapoznání a v doprovodu tvrdé fyzické práce je zpracován v stopáži na první pohled děsivě dlouhé, ale současně v precizně vystavěném příběhu a jednotlivé scény jsou filmařsky nádherně nasnímáné tak, že film dokáže po celé tři hodiny plně upoutávat pozornost a nejednou i fascinovat. Velký epický příběh po celý čas doprovází stylizované lyrické pasáže, v nichž si režisér Troell často osobitě pohrává s barevnými filtry i střihem a přínáší ve výsledku pocitově bohaté filmové vyprávění, skrze které v další vrstvě zároveň vzdává krásnou poctu kinematografie. Nejen scény z promítání starých němých filmů, provozování kino podniku a rozprav Olofa s postavou režiséra na mě pocitově silně zapůsobily. „Žijeme v hořkých časech... a v této době nám může právě umění dodat sílu i radost,“ říká Olof při jedném z promítání pohyblivých obrázků na plátně. Skoro se chce mi říct, že to vnímám v aktuální koronavirové době úplně stejně. 90% (06.02.2021)