Obyčajný fašizmus

Jednoznačně nejlepší dokument o druhé světové válce, jaký jsem kdy viděl. Ačkoliv se mi velmi pravděpodobně tak moc líbil za velkého přispění skvělého Miroslava Horníčka. Myslím že ten lehce nahořkle sarkastický komentář mohl velmi lehce posunout lidské myšlení směrem, kterým v té době bylo třeba se ubírat. Komentáře zesměšňující nejvyšší nacistické a fašistické vůdce dávali do dokumentu určitou jiskru svobody, určitý nadhled nad událostmi a naději, že to všechno už je navždy pryč. Ale o tom dokument není. Nevypráví jak to bylo dříve špatné a jak je to teď skvělé. Snaží se spíše upozornit na vzrůstající pravděpodobnost návratu podobného režimu. Apeluje na lidi aby vždy byli sami sebou, aby milovali a uvědomovali si svojí individualitu. Aby zbytečně nerozdmýchávali planoucí ohně, které pálí mosty mezi entitami. Aby v odlišnosti viděli krásu, jedinečnost a příležitost k vlastnímu sebeobohacení. Aby se nepovyšovali nad jiné. Je to vlastně svým způsobem takový lehce moralistický snímek, který sice nabízí člověku obrovské množství způsobů jak prožít svůj krásný život, ale zároveň striktně vymezuje hranice, kde se tato svobodná volba střetává s projevy nehumánními, s projevy potírajícími principy nekonfliktního a spokojeného bytí. Moc oceňuji i úměrnou obrázkovou, věrně mapující stránku věci. Velmi naturalistické výjevy z hrůz, které páchali "unterlidé" na lidech, důkazy, že totalitní režim je parafrází na vraždu svobody. Že bloknutí vlastního zdravého rozumu vede k přetváření jedinců na něco, čím byli před tisíci let - zvířaty. Pohledy na fotografie, kde je jasně vidět matka se svými dvěma malými syny, kde mají všichni tři na čele stopu po kulce jasně ukazují na to, že Hitler nevychoval nadlidi ale ten nejhorší odpad lidské společnosti - vrahy. Zabíjel inteligenci, pálil knihy=pálil a zabíjel lidskost. Při některých scénách jsem se nemohl ubránit slzám, ač jsem o hrůzách minulosti slyšel již hodně a navštívil jsem Terezín i Osvětim, pořád nejsem sto pochopit, jak se může něco takového stát. Svině se nemohou považovat ani za podlidi, natož nadlidi a to samé platí i o jejich příznivcích bohužel se vyskytujících i v dnešní společnosti. (24.02.2010)

Výnimočný dokument ide tak povediac úplne pod kožu, detailne analyzuje vznik a podstatu fašistického zriadenia a naratívnym spôsobom zobrazuje jeho priebeh. Už prvý prestrih na začiatku, keď sme svedkami scén povojnovej mládeže s obrázkom zastreleného dieťaťa, nasvedčuje stavbu dokumentu. Ale netreba očakávať obrázky z vojny ako takej, celý film je o podhubí fašizmu. Sarkastický a ironický komentár ( Miroslav Horníček ) len dokresľuje absurditu režimu. Paradoxom zostáva, že totalitná krajina akým bol Sovietsky zväz, sa zhostila kritiky iného totalitného zriadenia. Bolo by zaujímavé vidieť podobným spôsobom natočený film "Obyčajný komunizmus". Ale to je už o niečom inom. V každom prípade sa jedná o veľmi zaujímavé, jedinečné dielo a mal by si ho pozrieť každý. (07.04.2011)

Je možné se u dokumentu o fašismu upřímně zasmát? Ano, je. Miroslav Horníček nám tady se svým typickým nadhledem a silnou dávkou ironie a sarkazmu, představuje pohled na individuálnost osobnosti, ale také na samý opak. Ztrátu individuality a podřízení se bezmyšlenkovité vizi. Rekapitulace druhé poloviny 30.let nejen v Evropě, je zde obohacena o záběry, které nelze nikde jinde vidět. Nacistické týdeníky i Hitlerova soukromá sbírka. Jediné co zde bohužel záměrně chybí, je obraz 30. let v Rusku, kde vládl neméně krvavou rukou druhý fanatik. Naopak ruský soldát, je zde ukázán jako hrdinný a skoro osamocený bojovník proti fašismu. Nebýt této nejspíše nutné zaujatosti, jednalo by se o naprosto bezchybný a objektivní obraz proměny jednoho civilizovaného a kulturně bohatého národa v loutky, které nemyslí, nýbrž pouze jednají. (02.04.2013)

Tenhle film byl natočen Sověty, o fašistech. I přes tento trochu nedůvěryhodný fakt se jedná o zajímavý snímek. Dozvíme se sice, že fašisti pocházejí převážně z podnikatelů, a válka že se v podstatě začala až roku 1941, kdy fašisti vtrhli do Sovětského svazu, ale to je tak vše, co se dá zpochybnit. Nejzajímavější jsou rozhodně různé dobové dokumenty, kupříkladu fašistický instruktážní film pro mladé manžele – ti by si v zájmu zachování árijské rasy měli tolerovat nevěry. Takřka okouzlující jsou i fotky Hitlera před zrcadlem, zkoušejícího si jednotlivá gesta. Ironický komentář Miroslava Horníčka (tedy Horníčkovo dabování komentáře původního) tento obraz vtipně prováže s praktickým použitím těchto gest na jakémsi srazu. Nemůže být účinnějšího zesměšnění německého diktátora, než obnažení jeho hereckých praktik. Stejně, snad i více, vtipně se film naváží do Mussoliniho. Na něm není směšná jeho přetvářka, ale on sám. Jeho grimasy ve chvílích, kdy doufal, že ho nikdo nesleduje stojí vskutku za všechny peníze. Nedá se samozřejmě říci, že se jedná o dokument, ve smyslu „to, co se vskutku stalo“. „Obyčejný fašismus“ si vybírá jen to co chce, jen to, co mu poslouží k zesměšnění fašistické ideologie. O to zajímavější je, že si nevymýšlí žádné vlastní cestičky, ale jednoduše čerpá z nacistických archivů – jen ať se zesměšní sami. Tedy než dokument, lze tento útvar označit za jakousi filmovou karikaturu. Karikaturu, která vás obohatí, i pobaví. (27.10.2005)

(SSR) OBYČEJNÝ FAŠISMUS je střihový dokument, jehož hodnocení ideologické stránky se u nás nese v duchu "jeden totalitní režim paradoxně kritizuje ten druhý", ale i přes negativní komunistickou historickou zkušenost je naopak výsledná odezva pozitivní, protože valná většina lidí snímek zná s dabingem Miroslava Horníčka. Negativní vyjádření k ideové náplni je dle mého dáno dvěma faktory: 1.) nedostatečnou obeznámeností s historicko-kulturním kontextem, jelikož dokument vznikl ještě za doby Chruščovova tání, které se vyznačovalo destalinizací (a Michael Romm se za svého propagačního LENINA V ŘÍJI veřejně kál a přestříhal ho); 2.) čtením proti textu samotného dokumentu, protože juxtapozicí obrazové a zvukové stránky se odkrývají konstitutivní mechanismy moci, a tak se fašismus dává do kontextu s komunismem a analogicky se varuje před hrozícím nebezpečím návratu krajních podob daných režimů (rok 1964 a 1965 - nahrazení "tajícího" Chruščova "přituhujicím" Břežněvem). Oběma body ale nechci zpochybnit, že je patrná určitá tendenčnost (ignorování paktu Ribbentrop-Molotov, zatímco se poukazuje na ignoranství vladařů ostatních zemí při řešení válečné otázky, poukázání na buržoázní původ u negativních postav ad.), protože se používají prostředky propagandy (náladotvorná hudba, hraní na city spíše než na rozum v podobě přítomnosti dětí a juxtaponované sekvence bez ironického komentáře - matky s dětmi vs. oběti v koncentračních táborech). Výše zmíněné námitky jsou pak smazány oproti originální verzi o poznání ironičtějším dabingem Miroslava Horníčka, k jehož osobě a práci se poutá určitá nostalgie spojená s léty předlistopadovými v jejich idealizované podobě. Rommův původní komentář je mnohem subitlnější, proto je pochopitelné, že originální verze se dočkala výhradně odmítnutí, když dostatečně slyšitelně není patrný sarkasmus a ironie. Při jejím sledování, když se více nesoustřeďujeme právě na zvukovou stopu, zůstává ale nezpochybnitelná obrazová hodnota, která je dána užitím mnoha archivních, předtím nezveřejněných materiálů. (30.01.2011)