Réžia:
Carlos SorinKamera:
Hugo ColaceHrajú:
Juan Villegas, Walter Donado, Rosa Valsecchi, Mariela Díaz, Claudina Fazzini, Kita Ca, Micol Estévez, Pascual ConditoObsahy(1)
Příběh o instinktech, osudu a přátelství, jímž režisér navazuje na svá předchozí minimalistická dramata o lidech, kteří sice neoplývají pozemskými statky, ale kteří jsou o to bohatší lidskými hodnotami, nás zavádí do argentinské Patagonie. Nežije se tu snadno, zvlášť když přijdete o práci. Padesátník Juan Villegas, který se právě ocitl v této situaci, však neztrácí klid, i když se zdá, že jeho perspektivy jsou více než mizerné. Přestože je šikovný mechanik, ne a ne se chytit. Osud se mu však odmění zvláštním dárkem, je jím čistokrevný psí exemplář argentinské dogy, zvaný Bombón. Je to dárek nad dárky, protože němá tvář, byť velikosti telete, dokáže rozjasnit i ty nejchmurnější dny. Starostlivá péče, kterou si pes a muž vzájemně prokazují, může přerůst nejen v přátelství, ale také změnit celý život. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Recenzie (24)
Tak ani nevím, kdo z těch dvou působil jako větší dobrák, zda to psisko nebo jeho nový majitel Juan, za jehož dobromyslným úsměvem se přesto skrývalo nejedno zklamání i smutky nad trpkým údělem osamělého padesátníka, co vyřezává nože, jež nikdo nekupuje, bez soukromí bydlí v přeplněném domku své dcery a jen těžko hledá práci. Ti dva se zkrátka hledali, ale jsem ráda, že se jejich soužití nezvrhlo pouze v pohádku o roztomilém pejskovi a jeho páníčkovi, co ke štěstí došel, takových rodinných snímků je všude hafo, kdežto nenápadných civilních filmů, jak vystřižených ze života už tak moc zase ne. A tento je navíc docela i vtipný. To, jak Bombón tvrdošíjně odolával snahám spářit ho s nějakou tou ušlechtilou fenou mě upřímně rozesmálo. ()
Dost neuvěřitelná pohádka o tom, jak chuďas k prvotřídní argentinské doze přišel. Pes byl pečlivě opečováván a de facto vycvičen jak k obraně, tak na výstavy, a ačkoliv byl dlouhá léta nesocializován, všechno zvládnul na jedničku, a to hned týden po změně majitele. Výstavu buď filmově pěkně odflákli, nebo takhle pofidérním způsobem v Argentině běžně probíhá (viz knírač v postroji), což ani v jednom případě není lichotivá situace. Ani ve druhé půlce mě film nepřesvědčil, že jde především o psa. Hlavní hrdina měl navíc po celou dobu v ksichtě jakousi křeč, kterou jsem nezvládla identifikovat ani jako úsměv, ani jako jakýkoliv jiný pojmenovatelný výraz. Podtrženo shrnuto... mohlo to být o dost lepší. ()
Tenhle fim je pro pejskaře... A to ještě spíše pro ty, co mají rádi tyhle obrovské potvory, jimž se vyhýbám na sto honů... Chovatelé psů, ti, kteří umí pochopit psí duši, to mají s tímhle filmem snazší, mně moc neřekl. Jen to, jak to má všude těžké člověk po padesátce, který těžko nachází své uplatnění; a ještě k tomu takový dobrák jako Juan, který neumí být falešný, je neprůbojný, neumí si život zařídit k prospěchu svému. Snadno pak narazí na chytráky,, jakým byl protřelý žvanil Walter. Ještěže se ten pes nakonec šťastně pomiloval. Děj je chudý, scénář průměrný... U Juana Villegase vynikla především jeho mimika, tvář prozrazovala velkou dobrotu a čistotu srdce. To byl největší klad filmu. ()
Tragická téma nezamestnanosti, ktorú príbeh spracováva aj nehostinné prostredie Patagónie, kde sa odohráva, je neočakávane presiaknutý pozitívnou energiou a ľudskosťou. S 52 ročným protagonistom, ktorý prišiel o prácu to ide dolu vodou, ale nepodáva sa a nestráca životný optimizmus. Jedno priam osudové stretnutie napokon postupne zmení jeho život k lepšiemu. Najskôr sa ale dozvedel, že: "... ten pes je návšteva z vesmíru..." Čo k tomu dodať? Tie najväčšie zázraky sa živote neraz dejú banálnym spôsobom.. ()
Skutečná dobrota člověka se může projevit v naprosté čistotě a svobodě jen vůči tomu, kdo žádnou sílu nepředstavuje. Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější (uložená tak hluboko, ţe uniká našemu zraku) záleží v jeho vztahu k těm, kteří jsou mu dáni na pospas: ke zvířatům. Milan Kundera : Nesnesitelná lehkost bytí 9/10 ()
Galéria (18)
Fotka © Guacamole Films
Reklama