Jana Eyrová

Knihu jsem nečetl. A hodlám u toho zůstat, protože červená knihovna 19. století mě příliš nebaví. Zeffirelliho film však nepostrádá jisté kvality, které od podobných snímků očekáváme (byť obě poslední celovečerní adaptace knih Jane Austenové - která má jistě s Brontëovou mnoho společného - se mi líbily více). Všichni jsme zajatci doby, v níž žijeme, a není prostě možné (ale často ani účelné) ubránit se mnohým stereotypům, které jsou nám dnes a denně vtloukány do hlavy. Podíváme-li se s tímto vědomím na Janu Eyreovou, zjistíme, že se jedná na svůj čas o poměrně moderní (a vzhledem k jeho trvající popularitě i celkem zásadní) příběh. Tento film je tak přinejmenším nutno ocenit jako povedeného zprostředkovatele onoho příběhu pro ignoranty mého kalibru. - Nakolik je film podařený ve srovnání s knihou nechť posoudí jiní. (28.10.2006)

Byla doba, kdy Jana Eyrová bydlela jen v mé představivosti a měla jsem docela jasnou představu o jejích způsobech vystupování i vzhledu. Filmové podoby oblíbené knížky ovlivnily mou představu a některé se k ní velmi přiblížily. Osobně váhám, zda je lepší Samantha Morton nebo Charlotte Gainsbourg (zaujala mě i Jana 2006, ale srdcem jsem k ní nepřilnula jako k těmto dvoum). Zeffirelli měl neobyčejně šťastnou ruku při výběru ústřední hrdinky a to jak v jejím dětském vtělení v Anně Paquinové, tak v ztělesněném vnitřním půvabu Jany Eyrové dospělé, které Gainsbourgová dala neobyčejnou oduševnělost, která se zračí v každém pohybu, její vnitřní krása je magnetická a zjemňuje asketickou, vážnou tvář předčasně dospělé dívky. Zeffirelli nám poskytuje dostlova obrazové hody. Každý záběr je poezie a propracovaný dokonale barevně vyvážený obraz. Interiéry skvostné. Kostými přesné. Taky nám nabízí poměrně značnou část filmu věnovanou období dětství, ale těžko odolat když má k dispozici Annu Paquinovou jako malou Janu, má úžasnou Helene a úžasnou Amandu Root jako slečnu Templovou a Geraldine Chaplinovou jako její protiobraz. Lowoodská škola má nezvykle projasněné vyznění, kdy nezobrazuje jen tyranii učitelů, ale ukazuje i sílu s světlo, které tam Jana objevila právě díky slečně Templové. Navíc při změnách, které Zeffirelli dělá, mě k velké potěše nezapomíná na osudy dětí v Lowoodské škole. Nechává laskavou slečnu Templovou strážit jejich blaho a ani Jana Eyrová na ně nezapomíná a když nenadále zbohatne nedělí se pouze s rodinou bratrance, ale chce dát peníze právě i Lowoodské škole. Líbí se mi i že Jana v den svatby vzpomíná na nepřítomnou Adélu a je jí líto, že byla poslána do školy, líbí se mi, že o Adéle mluví Jana v závěru stejným dechem jako o svých dětech. Při posledním shlédnutí jsem ocenila i některé chytré zkratky, které tam Zeffirelli udělal. Pokud jde o zpodobnění pana Rochestera. Podle mého je těžké říci, zda někdy je tato důležitá, ale velmi komplikovaná postava zpodobněna naprosto. Jeho jde interpretovat různými způsoby a každý z herců, který se této ujal k tomu přistoupil jinak. Osobně mě nejvíc lahodí pojetí Daltona, ale nemohu zatratit ani ostatní. Osobně mě potěšil i tento smutný, rozčarovaný muž, jehož pojetí bylo jemné, smutné a sarkastické. Hurtův Rochester mi připadá také nejlaskavější, což se mi moc líbilo. Vedlejší postavy jsou obsazeny luxusně. Z filmového hlediska splňuje právě tato adaptace předsatvu filmových hodů, kdy jsou mi servírovány skvělé kamerové scény, dokonale volená hudba, dotažené herecké kreace. Čtěnář chce více a nechce zkratku a chce tam tu a tu svou oblíbenou scénu, ale přesto nemohu jinak. Oblíbený režisér si hraje s mým oblíbeným příběhem a umí. Krása, poezie a laskavost dominuje tomuto zpracování. (21.10.2007)

Knihu jsem nečetl, žádnou jinou adpataci na Janu Eyrovou jsem neviděl (takže srovnávání můžu přeskočit). Mě byl nastíněn vcelku romantický film, který podlě mě docela dobře předkládá divákovi dobu 19. století nejen v Anglii. Od mamky jsem se dozvěděl, že podle knihy Jana neměla být vůbec hezká (a je faktem, že to filmaříi dodrželi). Sice jsem se nenudil, ale to jiskření mezi milenci mi připadalo docela slabé. O tom, že byla úplně přeskočena část misijní cesty jsem se dozvěděl až po filmu, ale nějak zvlášť mi tam nechyběla (ikdyž myslím, že čtenáři knihy nejspíš ano). Ale i já cítil, že ten konec byl takový useknutý a ani mi moc nedával smysl (a jak jsem se dozvěděl, moje domněka, že byla blbost, když se Rochesterovi vrátil zrak, byla správná). Takže musím hodnotím průměrem. (02.07.2008)

Dosti průměrné. Na naši verzi z r.1972 či na tu z 2011,to nemá ani omylem. Navíc jsem se zde poprvé (a bohužel ne naposled) seznámil s tou nejhnusnější a navrch až děsivě nesympatickou herečkou (jo,já vím,že knižní Jana je popisována jako nehezká až ošklivá,ale až takto?) kterou jsem kdy viděl a která mě pak bohužel oblažovala v několika Trierových filmech. Ne,už nikdy. Díky. Jednou to bohatě stačilo. Raději si přečtu knihu. Nebo zkouknu některou jinou ze zbývajících 5 verzí,co mám. (18.09.2018)

Protože jsem před filmem zhltla knižní předlohu, byla jsem z filmu lehce zklamaná. Spousta věcí v něm chybělo nebo bylo jinak, Jane byla ve filmu charakterově nedokreslená a chybělo mi tam větši rozpracování jejích vnitřních pocitů, o postavě Edwarda Rochestera nemluvě. Ale na druhou stranu musím říct, že mě potěšil zjev herečky Anny Paquin. Asi takhle nějak jsem si Jane Eyrovou představovala... (01.02.2007)