Jana Eyrová

Byla doba, kdy Jana Eyrová bydlela jen v mé představivosti a měla jsem docela jasnou představu o jejích způsobech vystupování i vzhledu. Filmové podoby oblíbené knížky ovlivnily mou představu a některé se k ní velmi přiblížily. Osobně váhám, zda je lepší Samantha Morton nebo Charlotte Gainsbourg (zaujala mě i Jana 2006, ale srdcem jsem k ní nepřilnula jako k těmto dvoum). Zeffirelli měl neobyčejně šťastnou ruku při výběru ústřední hrdinky a to jak v jejím dětském vtělení v Anně Paquinové, tak v ztělesněném vnitřním půvabu Jany Eyrové dospělé, které Gainsbourgová dala neobyčejnou oduševnělost, která se zračí v každém pohybu, její vnitřní krása je magnetická a zjemňuje asketickou, vážnou tvář předčasně dospělé dívky. Zeffirelli nám poskytuje dostlova obrazové hody. Každý záběr je poezie a propracovaný dokonale barevně vyvážený obraz. Interiéry skvostné. Kostými přesné. Taky nám nabízí poměrně značnou část filmu věnovanou období dětství, ale těžko odolat když má k dispozici Annu Paquinovou jako malou Janu, má úžasnou Helene a úžasnou Amandu Root jako slečnu Templovou a Geraldine Chaplinovou jako její protiobraz. Lowoodská škola má nezvykle projasněné vyznění, kdy nezobrazuje jen tyranii učitelů, ale ukazuje i sílu s světlo, které tam Jana objevila právě díky slečně Templové. Navíc při změnách, které Zeffirelli dělá, mě k velké potěše nezapomíná na osudy dětí v Lowoodské škole. Nechává laskavou slečnu Templovou strážit jejich blaho a ani Jana Eyrová na ně nezapomíná a když nenadále zbohatne nedělí se pouze s rodinou bratrance, ale chce dát peníze právě i Lowoodské škole. Líbí se mi i že Jana v den svatby vzpomíná na nepřítomnou Adélu a je jí líto, že byla poslána do školy, líbí se mi, že o Adéle mluví Jana v závěru stejným dechem jako o svých dětech. Při posledním shlédnutí jsem ocenila i některé chytré zkratky, které tam Zeffirelli udělal. Pokud jde o zpodobnění pana Rochestera. Podle mého je těžké říci, zda někdy je tato důležitá, ale velmi komplikovaná postava zpodobněna naprosto. Jeho jde interpretovat různými způsoby a každý z herců, který se této ujal k tomu přistoupil jinak. Osobně mě nejvíc lahodí pojetí Daltona, ale nemohu zatratit ani ostatní. Osobně mě potěšil i tento smutný, rozčarovaný muž, jehož pojetí bylo jemné, smutné a sarkastické. Hurtův Rochester mi připadá také nejlaskavější, což se mi moc líbilo. Vedlejší postavy jsou obsazeny luxusně. Z filmového hlediska splňuje právě tato adaptace předsatvu filmových hodů, kdy jsou mi servírovány skvělé kamerové scény, dokonale volená hudba, dotažené herecké kreace. Čtěnář chce více a nechce zkratku a chce tam tu a tu svou oblíbenou scénu, ale přesto nemohu jinak. Oblíbený režisér si hraje s mým oblíbeným příběhem a umí. Krása, poezie a laskavost dominuje tomuto zpracování. (21.10.2007)

Soudit, že dílo velkých anglických spisovatelek přelomu XVIII. a XIX. století náleží k výtvorům neblaze proslulých románků tzv. červené knihovny typu Vlasty Javořické, je názor, který více než o spisovatelkách vypovídá o svých nositelích. Srovnání Zeffirelliho a Jordánové nevyznívá pro českou verzi špatně. Zeffirelli je více britský, více romantický a také zřejmě více křesťanskopuritánský. (Jde ovšem o rozdíly v odstínech a o dílčí posuny v kvalitě, tedy o věci, které jsou subtilní a vždy tak trochu věcí názoru.) Vyniká i rozdíl ve výpravnosti daný odlišnostmi televizní černobílé a klasické barevné filmařské metody. Kačerův Rochester je v porovnání se Zeffirelliho představitelem méně ostrý, více civilní a celkově jaksi "češtější". Britské exteriéry jsou samozřejmě autentičtější. V obou případech jde o zdařilé zvládnutí klasické evropské literární látky a o velký zážitek. Bude zajímavé sledovat, nakolik Zeffirelliho adaptace bude odolávat zubu času. Domnívám, že její šance jsou v každém ohledu značné. (05.11.2007)

Ani kdyby me predavkovali estrogenem , privazali do kresla, roztahli ocni vicka a nutili me se divat na tento film neuronil by slzu nez z palicich se cocek, nenasli by emoci nez nenavist. .......A to ani kdyby me dali pred plazmovou televizi. (14.01.2009)

Knihu jsem nečetl, žádnou jinou adpataci na Janu Eyrovou jsem neviděl (takže srovnávání můžu přeskočit). Mě byl nastíněn vcelku romantický film, který podlě mě docela dobře předkládá divákovi dobu 19. století nejen v Anglii. Od mamky jsem se dozvěděl, že podle knihy Jana neměla být vůbec hezká (a je faktem, že to filmaříi dodrželi). Sice jsem se nenudil, ale to jiskření mezi milenci mi připadalo docela slabé. O tom, že byla úplně přeskočena část misijní cesty jsem se dozvěděl až po filmu, ale nějak zvlášť mi tam nechyběla (ikdyž myslím, že čtenáři knihy nejspíš ano). Ale i já cítil, že ten konec byl takový useknutý a ani mi moc nedával smysl (a jak jsem se dozvěděl, moje domněka, že byla blbost, když se Rochesterovi vrátil zrak, byla správná). Takže musím hodnotím průměrem. (02.07.2008)

Krásný film podle knižní předlohy Emily Brontöové. Samozřejmě, že kdo četl knihu, tak leccos ve filmu postrádá, ale tak se na film nemůžeme dívat. Dle mého názoru pan ZEFFIRELLI to natočil krásně, vybral výborné herce, jak Charlotte GAINSBOURG (jako Janu) tak Williama HURTA (do role pana Rochestera). Knihu jsem četla když mi bylo 16 let a pro mě to tehdy byla moderní pohádka o Popelce. Nyní jsem si to koupila na DVD a upřímně musím říci, že film bude zařazen mezi můj osobní "zlatý fond". Tak se dívejte ! (24.07.2008)