Jana Eyrová

Byla doba, kdy Jana Eyrová bydlela jen v mé představivosti a měla jsem docela jasnou představu o jejích způsobech vystupování i vzhledu. Filmové podoby oblíbené knížky ovlivnily mou představu a některé se k ní velmi přiblížily. Osobně váhám, zda je lepší Samantha Morton nebo Charlotte Gainsbourg (zaujala mě i Jana 2006, ale srdcem jsem k ní nepřilnula jako k těmto dvoum). Zeffirelli měl neobyčejně šťastnou ruku při výběru ústřední hrdinky a to jak v jejím dětském vtělení v Anně Paquinové, tak v ztělesněném vnitřním půvabu Jany Eyrové dospělé, které Gainsbourgová dala neobyčejnou oduševnělost, která se zračí v každém pohybu, její vnitřní krása je magnetická a zjemňuje asketickou, vážnou tvář předčasně dospělé dívky. Zeffirelli nám poskytuje dostlova obrazové hody. Každý záběr je poezie a propracovaný dokonale barevně vyvážený obraz. Interiéry skvostné. Kostými přesné. Taky nám nabízí poměrně značnou část filmu věnovanou období dětství, ale těžko odolat když má k dispozici Annu Paquinovou jako malou Janu, má úžasnou Helene a úžasnou Amandu Root jako slečnu Templovou a Geraldine Chaplinovou jako její protiobraz. Lowoodská škola má nezvykle projasněné vyznění, kdy nezobrazuje jen tyranii učitelů, ale ukazuje i sílu s světlo, které tam Jana objevila právě díky slečně Templové. Navíc při změnách, které Zeffirelli dělá, mě k velké potěše nezapomíná na osudy dětí v Lowoodské škole. Nechává laskavou slečnu Templovou strážit jejich blaho a ani Jana Eyrová na ně nezapomíná a když nenadále zbohatne nedělí se pouze s rodinou bratrance, ale chce dát peníze právě i Lowoodské škole. Líbí se mi i že Jana v den svatby vzpomíná na nepřítomnou Adélu a je jí líto, že byla poslána do školy, líbí se mi, že o Adéle mluví Jana v závěru stejným dechem jako o svých dětech. Při posledním shlédnutí jsem ocenila i některé chytré zkratky, které tam Zeffirelli udělal. Pokud jde o zpodobnění pana Rochestera. Podle mého je těžké říci, zda někdy je tato důležitá, ale velmi komplikovaná postava zpodobněna naprosto. Jeho jde interpretovat různými způsoby a každý z herců, který se této ujal k tomu přistoupil jinak. Osobně mě nejvíc lahodí pojetí Daltona, ale nemohu zatratit ani ostatní. Osobně mě potěšil i tento smutný, rozčarovaný muž, jehož pojetí bylo jemné, smutné a sarkastické. Hurtův Rochester mi připadá také nejlaskavější, což se mi moc líbilo. Vedlejší postavy jsou obsazeny luxusně. Z filmového hlediska splňuje právě tato adaptace předsatvu filmových hodů, kdy jsou mi servírovány skvělé kamerové scény, dokonale volená hudba, dotažené herecké kreace. Čtěnář chce více a nechce zkratku a chce tam tu a tu svou oblíbenou scénu, ale přesto nemohu jinak. Oblíbený režisér si hraje s mým oblíbeným příběhem a umí. Krása, poezie a laskavost dominuje tomuto zpracování. (21.10.2007)

Snažím se pokud možno neporovnávat filmové příběhy s jejich knižními předlohami (v těch řídkých případech, kdy je znám), ale tentokrát mi prostě nic jiného nezbývá. Nezáleží na tom, že moje představy o osobnosti hlavní hrdinky splňovala Jana Eyrová jen v dětském věku (o panu Rochesterovi raději vůbec nehovořím). Jde čistě o příběh. Jakmile malá Jana dospěla, byl postupně víc a víc osekávaný a zjednodušovaný, až z něj nakonec nezbylo prakticky nic, co by stálo za zmínku. Zůstala jen podprůměrná romantika s hezkými záběry kamery a s několika citáty z knížky Charlotte Brontëové, které díky nepovedenému zpracování námětu ztratily hlubší význam. (19.04.2010)

Hodnotím nadpremerne štyrmi *, ale aj tak mám voči niektorým veciam výhrady. Sú konkrétne dve: 1. Málo vášne medzi hlavnými predstaviteľmi a 2. Koniec, ktorý tvorcovia len tak preleteli. Mali sa mu venovať viac(mám na mysli čas odlúčenia Jany a Rechestera) a kľudne mohli ubrať z úvodu(Janino detstvo). (25.09.2008)

Celou dobu si říkám, jak je to skvělá adaptace, ale půl hodiny před koncem to začíná pokulhávat a konec filmu je prostě zmršenej, poslední třetina příběhu (neméně důležitá, než ty předchozí dvě) by se dala redukovat mnohem vkusněji a pochopitelněji pro diváka neznalého předlohy. Přitom ani ta redukce by nebyla vyloženě nutná, myslím, že filmu by delší stopáž neuškodila... (31.03.2014)

Unylé, ač atmosféra měla být ponurá, špatný výběr herců, hlavně u Rochestera a jeho choré ženy - místo šílence popisovaného v knižní předloze vypadala spíš jako po proflámované noci a smích, který se měl děsivě rozléhat po domě, zněl jako ze studiové pohádky na nedělní odpoledne. Seriál si pamatuji velmi matně, ale v případě T. Daltona vím, že splňoval mé představy týkající se vizáže knižního hrdiny. (01.03.2009)