Planéta opíc

Některým filmům věk neprospívá. Já, člověk počátku 21. století, éry bouřlivě se rozvíjejících technologií, jsem viděl archeologický nález na poli filmů, dokládající dřívější poměrně slušnou úroveň kultury s barevnou filmovou keramikou. Jenže - úžas se nedostavil. Viděl jsem roztomilý film, plný převrácených odkazů na lidstvo a asi i na hodně nepovedenou karikaturu církve (?), fanatismu (hodně přepáleného), nic víc. Ten drtivý dopad mě minul. Napětí nula voltů. Že by snímku opravdu uškodila úplně jiná doba a společenská situace? Možná. Taky mi vadí jisté drobnosti - opičky mluví anglicky? Nesmrtelný to jazyk, když lidé tu nemluví vůbec. A kde se vzali koně? A pušky? Zbrojařský průmysl kvete, a přitom se neumí vyrobit ani zubní protézu? Přesto stálo za to obětovat mu 2 hodiny svého pozemského času. Jen nevím, komu bych v budoucnosti fandil, pokud by evoluce došla tak daleko, že by nám tu běhal Kocour z Červeného trpaslíka nebo Dr. Zeius. (16.07.2017)

Konečně viděno v plné kvalitě na BD. Planeta opic je mistrovským dílem, které ani po 55 letech neztratilo nic ze své působivosti a naléhavosti. Takhle silně znepokojivý snímek se jen tak nevidí. Hodně velký podíl na kvalitách má samozřejmě dost strašidelná hudba Jerryho Goldsmithe, ale také sebejistá Schaffnerova režie a fantastická kamera Leona Shamroye, který vytvořil obrovské množství nádherných panoramatických záběrů, které by se daly zarámovat. Opičí masky z rukou Johna Chamberse jsou i dnes dost věrohodné a právem byly odměněny Oscarem. Hereckému obsazení vévodí stále sošný Charlton Heston a ani herci v opičích maskách se neztratí, byť jim ty masky dost znemožňují větší herecké kreace. Planeta opic je nestárnoucí a stále aktuální klasika, jejíž zdrcující závěr právem vešel do dějin světové kinematografie. (30.06.2023)

Jak lehce se dá stvořit kult. Stačí navléknout herce do masek primátů a nechat je pobíhat po Utahu a Californii:) Při zhlédnutí jsem ani příliš neměla pocit, že se jedná o sci-fi. Nadčasové pro mě byly rozhovory o rase opic a lidí. Co vše dokáží lidé způsobit a vůbec celkový popis její, vlastně naší, existence. Závěrečnou pointu, která byla v televizním programu citována jako "šokující závěr, který jen těžko vymažete z paměti" jsem odhalila zhruba půlhodiny před koncem, takže u mě se žádný šok nekonal, ale "Socha..." byla i tak skvělou apokalyptickou tečkou. (30.07.2012)

Byť jsem předtím už četl legendární knihu Pierra Boullea, byl jsem filmem nadšen. Zcela zaslouženě se stal klasikou žánru sci-fi, ale vlastně i klasikou vůbec. Za samostatnou zmínku stojí už třeba jen na tehdejší dobu dokonalé masky opic. Závěrečné Hestonovo zjištění, kde že se to vlastně nachází, je jedna z nejpůsobivějších scén v historii filmu. Myslím, že žádný remake tuto legendu nemůže nikdy kvalitativně překonat. (22.12.2002)

Mohlo by se zdát, že Planeta opic přece nemá patřit do sekce zaměřené na téma cest do vesmíru. Ale to pouze značí, jak se vnímání filmu od dob jeho prvního uvedení posunulo, potažmo jak jeho zásadní zvrat dnes již náleží do popkulturního povědomí. Nemalou mírou k tomu přispěl fakt, že úspěch prvního filmu dal vzniknout rozsáhlé franšíze, která zahrnuje čtyři filmová pokračování, hraný a animovaný televizní seriál, komiksy, audio příběhy a po dekádách hibernace také nový filmový reboot, jehož třetí část vstupuje do kin pár týdnů před konáním letošní LFŠ. Ačkoli film vychází z mezinárodně úspěšné knižní předlohy francouzského spisovatele Pierra Boulleho, od předlohy se v mnoha ohledech zásadně liší, takže i diváci seznámení s knihou byli svého času pointou snímku překvapeni. Tvůrci se ve vyprávění drží linie, že skupina amerických astronautů ztroskotá na nehostinné planetě, kde posléze narazí na primitivní ekvivalent lidí a následně i zdejší pány tvorstva –civilizaci opic. Zatímco Boulle spřádal fantazii, kde člověk díky své inteligenci a znalostem ohromí vyspělou opičí společnost, film kvůli požadavku studia na snížení nákladů staví hrdinu proti výrazně méně vyspělé civilizaci, kde touha po vědění a pravdě několika vědců naráží na až inkvizitorskou konzervativní doktrínu špiček zdejší hierarchie. Zatímco původní scénář z pera legendárního Roda Serlinga předlohu obohatil o protiválečnýou reflexi hrůzných výhledů studené války, právě jeho úsporami iniciované přepracování od Michaela Wilsona výslednému filmu dalo jeho proslulé protirasistické téma. Hlavní hrdina v podání hvězdného Charltona Hestona se ocitá v pozici, která silně evokuje zacházení s otroky, a byť se vyprávění jinak drží klasických klišé o bílém spasiteli a alfasamci, současně jej staví do role zosobněné viny otrokářské minulosti Ameriky. Díky tomu Planeta opic mnohem zásadněji rezonovala se společností doby hnutí proti rasové segregaci a diskriminaci Afroameričanů, než rádoby aktuální a uvědomělé, ale v jádru konejšivé snímky jako o rok starší Hádej kdo přijde na večeři (Guess Who's Coming to Dinner, 1967), a nutno dodat že dodnes v tomto ohledu neztratila nic ze své působivosti. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)