Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Akčný
  • Komédia
  • Dráma
  • Animovaný
  • Sci-Fi

Obľúbené filmy (10)

Hra

Hra (1997)

Snímek Hra od Davida Finchera patří k těm nejlepším filmům, jaké jsem kdy viděl. Neuvěřitelně originální a nápaditá zápletka, skvělý herecký výkon Michaela Douglase, podmanivá hudba a překvapivé zvraty, to vše tento film nabízí. Děj se točí okolo jednoho nepříliš sympatického milionáře, který ke svým narozeninám dostane od svého bratra jako dárek jakousi záhadnou hru. Zpočátku vše vypadá jako taková neškodná legrace, ale postupem času začne přituhovat a ke konci už půjde doslova o život. Divák přitom po celou dobu neví, co je vlastně smyslem této hry a jestli se vůbec jedná jen o pouhou hru či o zcela reálný, promyšlený a dobře organizovaný teror. Právě tato stálá nejistota člověka udržuje pořád v pozoru a napětí. Jeden nečekaný zvrat střídá druhý a děj se žene nekompromisním tempem kupředu. Nechybí zde strhující akce, vyhrocené situace, napětí, ale také klidnější a hloubavější pasáže a místy dokonce i vtipné momenty. Film navíc perfektně funguje také v psychologické rovině. V určitých chvílích dává člověku hned několik zajímavých podnětů k zamyšlení. Když to shrnu všechno dohromady, je zde úplně vše, co by si jen filmový divák mohl přát. Hra je dokonalým a zcela bezchybným filmovým dílem, které rozhodně stojí za zhlédnutí.

Casablanca

Casablanca (1942)

Casablanca je opravdu nesmrtelná filmová klasika, na kterou se kdykoliv rád podívám. Síla příběhu vlastně spočívá v jeho jednoduchosti. Máme zde tu nejtradičnější zápletku milostného trojúhelníku. Je tu muž v nouzi, který potřebuje pomoc a spolu s ním také jeho oddaná manželka. Dále zde máme hlavního hrdinu, který se na první pohled nechce do ničeho zapojovat a v podstatě dělá jen to, z čeho má největší užitek. Postupem času se však ukáže, že všechno není tak černobílé, jak se zpočátku zdálo a divák bude možná ke konci i poměrně překvapen. Film nabízí zajímavý vývoj postav, vynikající herecké výkony, lákavé prostředí exotické země, romantiku, napětí i překvapivé zvraty. Hodně se mi líbí také morální podtext filmu, který v podstatě říká: Když můžeš udělat něco správného, tak to udělej. Především ve válečném filmu, kde se různí němečtí důstojníci ohání tím, že jen plní rozkazy, je takovýto morální postoj velmi důležitý. Na filmu bych vyzdvihl také to, že ačkoliv vznikl v roce 1942, tak neztratil vůbec nic ze své působivosti a strhující atmosféry. Není zde jediné hluché místo a i v dnešní době se jedná o úžasný filmový zážitek, který diváka chytne a až do konce nepustí. Právě z těchto důvodů Casablancu oprávněně považuji za jeden z nejlepších filmů všech dob.

Šofér slečny Daisy

Šofér slečny Daisy (1989)

Řidič slečny Daisy patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl. Jedná se o dojemný příběh jedné starší dámy a jejího oddaného řidiče, kteří spolu zpočátku tak trochu válčí. Hlavní role zde úžasným způsobem ztvárnili Morgan Freeman a Jessica Tandy. Významnou roli v příběhu hraje také syn hlavní hrdinky v podání Dana Aykroyda, která zde rovněž předvedl znamenitý výkon. Film je úchvatný především tím, že pracuje s velkým množstvím různých témat. Máme zde problematiku stárnutí a to, jak se s ním člověk vyrovnává. Dále jsou zde věkové, sociální, kulturní a povahové rozdíly, se kterými se musí obě hlavní postavy vypořádat. K tomu pak ještě problematická doba, které vládly rasové předsudky i antisemitismus. Když to pak vezmu všechno dohromady, musím uznat, že jen málokterý film nabízí tolik podnětů k zamyšlení jako právě tento. Konfrontace dvou naprosto odlišných světů a životních postojů byla jen v málokterém případě zpracována tak úžasně jako právě zde. Zajímavé je samozřejmě také to, jak se tyto dva světy srazí a vzájemně ovlivní. Zároveň zde máme unikátní průřez jednou epochou amerických dějin zobrazený ze dvou různých pohledů. Z pohledu vzdělané židovské ženy z lepší společnosti a z pohledu obyčejného černošského nádeníka. Povrchní a plytké selanky typu Nedotknutelní by se mohli od tohoto filmu učit. Řidič slečny Daisy divákovi ukazuje skutečné postavy z masa a kostí, jejich nepříliš veselé osudy a jejich vzájemnou interakci. To, jak moc jde přitom do hloubky, je skutečně úžasné a právě díky tomu patří k mým nejoblíbenějším filmům.

Prelet nad kukučím hniezdom

Prelet nad kukučím hniezdom (1975)

Přelet nad kukaččím hnízdem je mistrovské dílo, které je současně psychologickým filmem, antiutopií, politickým dramatem a částečně i komedií. Je to mrazivá alegorie a zároveň i tak trochu satira. Je zajímavou shodou náhod, že adaptaci Keseyho knihy natočil právě režisér Miloš Forman, který má na kontě také film Hoří, má panenko. Tyto dva filmy jsou totiž dle mého názoru v lecčem podobné. Oba zobrazují určitý kolektiv lidí, ve kterém není něco v pořádku. Rozdíl je samozřejmě v tom, že zatímco film Hoří, má panenko je laděný především komediálně, Přelet nad kukaččím hnízdem je veskrze seriózní, znepokojivý a místy dokonce děsivý snímek. Jedná se o příběh věčného rebela Randla McMurphyho, kterého jeho divoká a vzdorovitá povaha dostane až do vězení. Aby si Mac trest trochu zmírnil, rozhodne se předstírat duševní vyšinutí a dostat se tak do zdánlivě poklidného prostředí psychiatrické kliniky. Mac však bohužel záhy zjistí, že být pacientem psychiatrie je ve skutečnosti ještě mnohem horší než být vězněm ve vězení. Jeho přirozeně vzdorovitá povaha navíc tvrdě narazí na brutální diktaturu panovačné vrchní sestry Ratchedové. Ta patří dle mého názoru k těm nejlepším záporným postavám filmového plátna. Chladná a bezcitná žena, která chce svým pacientům "pomoct" i za cenu toho, že z nich ve skutečnosti udělá naprosté lidské trosky. Kromě hlavního hrdiny a vrchní sestry jsou zde samozřejmě i další důležité postavy, z nichž nejvýznamnější je bezesporu obrovitý indián přezdívaný Náčelník. Právě ten uplatňuje na rozdíl od Maca zcela opačný způsob jak v dané "totalitní společnosti" přežít. Závěr filmu bezpochyby patří k těm nejemotivnějším momentům celé kinematografie. Já osobně však za nejsilnější moment považuji scénu s hlasováním, která vlastně přesně vystihuje, jak fungují všechny demokratické volby. Rozumná menšina je zde přehlasována nemyslící většinou. Dokonalé zpodobnění smutné reality v naprosto bezchybném a dokonalém filmu. Přelet nad kukaččím hnízdem je prostě nezpochybnitelné mistrovské dílo.

Útek zo Sibíri

Útek zo Sibíri (2010)

Neuvěřitelně působivý snímek, který mě naprosto uchvátil. Útěk ze Sibiře popisuje osudy několika lidí, kteří v období druhé světové války uprchnou z ruského pracovního tábora a poté musí přejít přes nehostinnou divočinu, skrz zasněžené lesy i vyprahlou poušť. Ačkoliv je filmů s podobnou tématikou více, tak jen málokterý z nich nabízí takovou psychologickou hloubku a propracovanost hlavních postav. Film je velmi realistický. Takové věci jako boj s drsnou přírodou a snaha za každou cenu přežít jsou zde vyobrazeny nebývale intenzivně a sugestivně. Zajímavé je také různorodé složení skupiny uprchlíků. Každý pochází z jiných poměrů a z jiné kultury. Máme tu obětavé Poláky, tajemného Američana, drsného ruského kriminálníka a křehkou dívku. Každá postava má své jedinečné charakterové rysy a svůj vlastní příběh. Stejně jako všude jinde však i tady platí, že přežijí jen ti nejsilnější. Divák tak může jen doufat, že hlavní hrdinové nakonec dojdou až do svého vytouženého cíle. U tohoto filmu bych chtěl kromě působivé atmosféry, zajímavých postav a napínavého děje vyzdvihnout také nebývalou hloubku příběhu a skvělé herecké výkony všech představitelů. Největší pozornost na sebe zaslouženě strhává čtveřice Jim Sturgess, Ed Harris, Colin Farrell a talentovaná Saoirse Ronan. Díky těmto hercům film perfektně funguje a mezi hlavními hrdiny není nouze o skvělé dramatické momenty. Mimořádně působivé je také prostředí, ve kterém se snímek odehrává. Nezáleží na tom, jestli jde o pracovní tábor, zasněženou pustinu či nekonečnou poušť. Pokaždé mě dané místo doslova vtáhlo děje. Útěk ze Sibiře právoplatně patří k oněm výjimečným filmům, které mám tak rád a které dokážu náležitě ocenit.

Planéta opíc

Planéta opíc (1968)

Jen málokterý film na mě dokázal zapůsobit tak moc jako právě Planeta opic. Dokonce bych si troufl říct, že se jedná o to nejlepší sci-fi, jaké jsem kdy viděl. Příběh spočívá v tom, že trojice astronautů přistane na tajemné vzdálené planetě, kterou na jednu stranu obývají divocí primitivní lidé a na stranu druhou inteligentní opice. Hlavní hrdina Taylor pak musí bojovat o svá nejzákladnější práva a dokázat, že je víc než jen zvíře. Tento film obsahuje velkou spoustu hlubokých a podnětných myšlenek. Má úžasně pochmurnou a tísnivou atmosféru, kterou ještě podtrhuje surová a znepokojivá hudba. Divák je zde vlastně svědkem toho, čemu se říkalo opičí proces, ovšem zcela naruby. Taylor navíc nebojuje o nic menšího než o svůj holý život. Film varuje především před totalitní společností, náboženským tmářstvím, potlačováním svobody, principem síly, diskriminací, válkou, zbrojením a odmítáním jakýchkoliv odlišných názorů. Nepřipomíná vám to hlavní problémy dnešní lidské společnosti? Těch témat k zamyšlení je zde opravdu hodně a musím uznat, že na rozdíl od mnoha jiných rádoby hloubavých snímků, jde Planeta opic skutečně až k podstatě věci a nebojí se poskytnout i dosti nepříjemné odpovědi. Jak říká doktor Zaius Taylorovi: "Nehledejte pravdu. To, co najdete, by se vám nemuselo líbit." A přesně tak tomu taky je. Tím se dostávám až k samotnému závěru filmu, který má pravděpodobně tu nejpřekvapivější pointu v celých dějinách kinematografie. Opravdu mě nenapadá žádný jiný film, který by obsahoval překvapivější závěrečný zvrat. Kromě toho všeho bych ještě rád vyzdvihnul také úžasné masky a skvělé herecké výkony všech hlavních představitelů. Ačkoliv film vznikl v šedesátých letech, neztratil nic ze svého napětí a působivosti. Není zde jediné hluché místo a divák je hned na začátku vtažen do strhujícího děje, který ani na moment nepoleví. Myslím, že přesně takhle vypadá naprosto dokonalé filmové dílo bez jediné vady na kráse. Planeta opic je pro mě dokonalý filmový vzor, podle jehož měřítek posuzuji kvalitu všech ostatních filmů. Musím říct, že jen výjimečně se nějaký snímek dostane až na tuto úroveň.

Pravidlá muštárne

Pravidlá muštárne (1999)

Pravidla moštárny jsou bezpochyby krásný příběh, který vypovídá velmi mnoho o obyčejném lidském životě. Sledujeme zde osudy mladíka Homera, jenž vyrůstal v sirotčinci a naučil se zde lékařským dovednostem. Homerovým mentorem a učitelem byl doktor Larch, který tajně prováděl potraty. Když mladík dospěl rozhodl se vydat svou vlastní cestou. Tento film je zajímavý tím, jak poutavě dokáže popsat životy obyčejných lidí, jejichž cesty se spojují a zase rozcházejí. Spousta věcí zde není řečena doslovně a divák tak musí o ději přemýšlet a hledat věci, které jsou skryty pod povrchem. Právě tohle dokážu u filmu ocenit. Například celá ta věc s pravidly. Tady se musí člověk opravdu zamyslet, aby pochopil, jak to vlastně bylo myšleno. Film navíc pracuje s poměrně zapeklitým tématem potratů, což je něco, o čem se vedou diskuze i dnes. Homer se musí dostat opravdu daleko od domova, aby pochopil, kam vlastně patří a co je jeho životním posláním. Něčím podobným prochází asi každý mladý člověk, který se v životě teprve hledá a neví, jakým směrem se vydat. K tomu pak hlavní hrdina prožívá i první romanci, která je tak trochu zakázaná, protože dívka jeho snů je zadaná. O dramatické okamžiky pak není nouze ani ve společnosti černošských dělníků, kteří mezi sebou nemají zrovna ideální vztahy. Všechny tyto dějové linie dohromady tvoří jeden velmi silný a dojemný příběh obsahující hluboké myšlenky a životní moudra. Pravidla moštárny jsou filmem, který na diváka silně zapůsobí a na dlouhou dobu mu utkví v paměti. Lze tu nalézt velké životní ponaučení a to je přesně to, čeho si u filmů velice cením.

Život je krásny

Život je krásny (1946)

Život je krásný je úžasný snímek, který určitě patří k nesmrtelné filmové klasice. Sledujeme zde životní příběh jednoho obyčejného muže s neobyčejným osudem. Hlavní hrdina si musel své štěstí tvrdě vybojovat a když teď hrozí, že by měl o všechno přijít, tak se raději rozhodne skoncovat se životem. V té chvíli však zasáhne nečekaná pomoc a muž tak pochopí svůj omyl. Já mám tyto velké životní příběhy velmi rád. Když pak navíc ještě obsahují i nějakou tu hlubokou myšlenku a moudré ponaučení, jsem nadmíru spokojený. Stejně tak je tomu i u tohoto snímku z roku 1946. Člověk by možná čekal, že v té době ve společnosti převládaly trochu jiné hodnoty než dnes, ale ne. Život je krásný je i v dnešní době skvělým příkladem toho, jak by měl člověk přistupovat ke svým radostem i strastem, úspěchům i zklamáním. Je zde spousta různých úvah a podnětů k zamyšlení. Troufám si říct, že tento film předkládá své poselství o smyslu života mnohem zdařileji než mnoho jiných podobných snímků jako například Forrest Gump. Je s podivem, že se přitom v podstatě jedná o "vánoční film". Všechno by zde ale perfektně fungovalo i za předpokladu, že by tu žádná spojitost s Vánocemi nebyla. Jedná se zkrátka o jedinečné mistrovské dílo, které je i po mnoha desítkách let stále aktuální, dojemné a pravdivé.

Statočné srdce

Statočné srdce (1995)

Statečné srdce považuji za jeden z nejlepších historických filmů, jaké jsem kdy viděl. Velkolepá výprava, pěkné interiéry i exteriéry, skvělé historické kostýmy a samozřejmě také úžasné bitevní scény, které ve své době představovaly naprostou špičku. Na filmu oceňuji také to, že je z historického hlediska velice přesný, což u podobných snímků obvykle nebývá samozřejmostí. Mel Gibson se zde projevil nejen jako vynikající herec, ale také jako nadmíru zkušený a schopný režisér. Tento film dokáže diváka zcela pohltit a neuvěřitelným způsobem vtáhnout do děje. Člověk má pocit jako by se skutečně ocitl ve Skotsku ve 13. století. Celkový dojem ještě umocňuje úžasná hudba Jamese Hornera. Jen málokdy se nějakému herci podaří, aby se divák s jeho hlavním hrdinou tak dokonale sžil a oblíbil si ho. Melu Gibsonovi se to zde rozhodně podařilo a za to mu patří velké uznání, protože celý film doslova stojí a padá s ním. Za zmínku ovšem stojí i Patrick McGoohan, který si zde zahrál skvělého padoucha Eduarda I. zvaného Longshanks. Myslím, že mezi filmy s tématikou vrcholného středověku snad ani nelze nalézt nic zajímavějšího než právě Statečné srdce. Tento snímek jednoznačně doporučuji všem, kteří mají rádi historická dramata, ale i velkolepé a poutavé filmy obecně.

Spartakus

Spartakus (1960)

Spartakus je opravdu monumentální snímek, který dokonce ani v dnešní době neztratil nic ze své velkoleposti a působivosti. Sledujeme zde osudy otroka Spartaka, který se vzepřel svým pánům a poté se postavil do čela velké armády bojující za svobodu. Celý Řím se kvůli tomu otřásal v základech. Tento film od režiséra Stanleyho Kubricka je zajímavý také tím, že se hodně zabývá samotnou podstatou problému s otroctvím. Je zde pěkně vyobrazena nemorálnost zotročování obyčejných lidí a jejich využívání ať už na práci či pro zábavu. Tématika otroctví a touhy po svobodě je tu podle mě zpracována daleko lépe než třeba v přeceňovaném filmu 12 let v řetězech. Proti Spartakovi a jeho boji za svobodu stojí Crassus, který je na jednu stranu zlý a nelítostný, ale zároveň mu jde o udržení pořádku. Oba úhlavní nepřátelé jsou výtečně ztvárněni Kirkem Douglasem a Laurencem Olivierem. Film oslní také velkolepými scénami bitev, které musely být ve své době něčím zcela nevídaným. Za zmínku stojí určitě také samotný závěr filmu, který je velice silný a emotivní. Scéna obsahující slavné zvolání "Já jsem Spartakus!" zajisté patří do zlatého fondu kinematografie. Jen málokdy se mi u filmu stane, že by na mě nějaká scéna takto zapůsobila. Spartakus je zkrátka filmovou legendou a já jej podle toho také hodnotím.