Skafander a motýľ

Krása motýlích křídel převedená na filmová plátna s razancí kladiva. Julian Schnabel nechává diváka doslova "vykoupat" v klaustrofobii a bezmoci hlavního hrdiny, aniž by byť na pouhý moment propadl lacinému sentimentu. Krásný film ve své opravdovosti, který je ve svém účinku nádherně životodárný a opojný. (02.07.2009)

Film, ktorý je v prvom rade neskutočne nepriepustný a svojím spôsobom neskutočne emotívny. Film, ktorého najväčšou doménou je kamera a herecké výkony, a pomalá klavírna hudba. Skafander a motýľ predstavuje novodobú emotívnu bombu, ktorej hlavnou doménou je to, že každý jeden cit, a každú jednu scénu pociťujete ako na vlastnej koži. Amalric podáva jeden z najsugestívnejších výkonov, a celkovo všetko vôkol neho dotvára krásnu ba až melancholickú náladu, ktorá doznieva ešte dlho po skončení filmu. Vsuvky zo života pred mozgovou príhodou, sú krásne experimentálne a striedajú obyčajné z neobyčajným okorenené rovnako o veľmi silné momenty. Tvrdé strihy, nás ale okamžite dostanú späť do reality, ktorá je bezútešná a jednotvárna. a aj keď dopredu tušíme ako hlavný hrdina skončí, jeho koniec je podaný najkrajšou možnou formou akú som mal možnosť vidieť. po dlhej dobe film ktorý si budem ešte dlho pamätať. (02.05.2009)

Zase jedna megamasakrálna pecka, ktorá na mňa zaútočila bez vyzvania a v domnení, že si idem pozrieť oddychovú drámičku som sa musel vysporiadať so životným údelom Jean-Dominiqua Baubyho, ktorý aj napriek tomu, čo mu všetko naložil život na plecia, sa so svojim osudom dokázal vysporiadať a dokázal niečo, čo nedokáže ani väčšina zdravých ľudí - napísať knihu a to aj napriek tomu, že dokázal len žmurkať jedným okom. Zase sa mi potvrdzuje stará pravda o tom, že najbrutálnejšie príbehy sa nerodia v hlavách scenáristov, ale priamo v kolobehu života. (10.11.2009)

Stylově neskutečně vymakaná citovka s Noirtierem 21.století v hlavní roli, jen těch Valentin ho obskakuje víc. Neviděla jsem film, v němž bych se od prvních vteřin tak silně ztotožňovala s hlavní postavou. Díky kameře jsme od úplně prvního záběru uzamčeni v Baubyho těle, prožíváme jeho hrůzu a bezmoc – ne nadarmo se o syndromu uzamčení tvrdí, že je ta nejvěrnější nápodoba pohřbení zaživa. „Skafandr a motýl“ má vlastní a promyšlený styl vyprávění a dějový oblouk, který bohužel tak úplně nefunguje. Jak Bauby objevuje, že se může ze své paralýzy vymanit pomocí svých představ a paměti, i kamera přestává simulovat jeho oko a začne se rozhlížet kolem. Pro film to ovšem znamená postupný návrat k tradičnějším postupům, v podstatě rezignaci na svůj unikátní styl a ono zpočátku silné ztotožnění s postavou znatelně klesá, až ze Skafandru v poslední půlhodině nezbyde nic než obyčejné drama se slušnou kamerou a solidně okopírovaným Tiersenem. Škoda, těch pět bych bývala dala děsně ráda. PS: první titulky po snad 10 letech, které jsem dobrovolně dokoukala do konce. (19.11.2009)

Jean-Dominiquesova choroba byla vzácná. Stejně vzácný je i tenhle hluboce lidský snímek. Avšak jako jeden z mála citově nevydírá. Snad jen konec je opravdu emotivně přežehlený, ale vždyť to k tomu patří. Hlaně díky Evropské produkci film stojí při zemi a amerikánismus se ho nedotýká. _ Byl to muž, který diktoval do ticha. Byl to muž, který se nevzdal a přes všechno žil dál s ůsměvem v sobě, když jeho rty nesloužily. (01.05.2008)