Réžia:
Pavel HášaScenár:
František PavlíčekKamera:
Petr PolákHudba:
Petr MandelHrajú:
Viktor Preiss, Jana Preissová, Blažena Holišová, Josef Abrhám, Petr Čepek, Radovan Lukavský, Lenka Skopalová, Jaroslav Kepka, Martin Růžek, Marek Eben, Martin Zounar, František Němec (viac)Obsahy(1)
Tragický osud člověka posedlého vášní umělecky tvořit. Nedostává se mu talentu ani vzdělání, dopouští se krádeže hudebních motivů, jen aby splnil to, co si jako sedmnáctiletý předsevzal - složit operu. To je příběh nedokončeného posledního díla Karla Čapka. Sedm postav podává subjektivní svědectví o tom, kdo byl hudební skladatel Bedřich Foltýn. Od citově sympatických svědectví pokračuje tato škála až k naprostému odhalení jeho podvodnosti, šarlatánství a nečestnosti. Čapkův mistrovský portrét však zároveň zahrnuje i hluboce lidské pochopení hrdiny a jeho touhu stvořit něco krásného. To činí z Foltýna jednu z nejzajímavějších a v dobrém smyslu nejvíce rozporuplných postav moderní literatury... Čapkův Foltýn je z rodu věčných znovu se vracejících dramatických námětů o konfliktu talentu s netalentem, profesionality s diletantismem, povolanosti s parazitismem všeho druhu. Není divu, že se takové téma vrací, že je stále aktuální, třebaže se s objevením Amadea stalo dokonce tématem patřičně módním. Čapkova nedokončená próza jako by příznačně vyjadřovala i věčnou nedokončenost tohoto sváru a také mnohoznačnost jeho pohledů a chápání, což ostatně naplno využívá i televizní scénář Františka Pavlíčka. Viktor Preiss, představitel titulního hrdiny, před televizní premiérou na počátku roku 1993 řekl: "Herec mívá tendenci svou figuru obhájit, dělat jí alibi, zázemí k plnému pochopení. Snažíme se s režisérem Pavlem Hášou, aby Foltýna divák třeba i politoval, přestože Foltýn podniká snad až sisyfovskou práci - od úplatků až po skutečné kumštýřské snažení." (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (16)
Průměrná televizní hra, která ovšem hrubě zplošťuje smysl Čapkova posledního, nedokončeného románu. Svou relativistickou metodu v něm totiž Čapek dovedl až k zobrazení naprosté vnitřní prázdnoty, bezsubstančnosti, hlavního hrdiny, netalentovaného hudebního pseudo-skladatele Foltýna, jenž jako by byl složen z klamů, sebeklamů a konvencí. Hášova inscenace tento náročný filozofický motiv zjednodušuje na mravoličný příběh tradičního typu, díky solidním hercům neklesající pod sledovatelnou úroveň. ()
Nesnadná literární předloha největšího českého spisovatele Karla Čapka zůstala pro jeho předčasnou smrt torzem. To spolu s čapkovskou metodou "nasvěcování" pomocí svědectví postav blízkých Foltýnovi postavilo adaptátory před vděčný i nesnadný úkol zároveň. Zhostili se ho se ctí, dramatický tvar přesně odkryl složitý půdorys uměleckého i lidského mrzáctví hlavní postavy, zachován zůstal i fašizující odér, do nějž ho Čapek před sedmdesáti lety umístil, "zabalil". Herecké výkony jsou dalším podpůrným prvkem tohoto výkladu; v první řadě to platí pro skvělou kreaci Viktora Preisse. V jistém slova smyslu se tu podařilo prognózovat atmosféru druhé republiky v případě jejího dalšího možného pobřeznového pokračování. Toto nadprůměrné literární dílo by určitě zasloužilo svou digitální verzi. Umění srovnatelných kvalit totiž dnes určitě není nazbyt. ()
Pavel Háša povýšil Čapkovu předlohu na nesmírně zajímavé drama plné napětí, emocí a epizodních příběhů, které směřují neúprosně z k základnímu Čapkovu záměru. Zatímco knížka se pro její kompoziční složitost čte mírně obtížně, televizní film plyne, také díky dokonalým hercům, logicky, srozumitelně, zajímavě. Stejně jako u Nerudových povídek se mi chce poděkovat Pavlu Hášovi za trpělivou a pokornou službu české literární klasice. ()
Drama chorobné ctižádosti. ()
Čapkův poslední román se nám dnes nabízí v několika formách, tedy i v několika verzích: jako kniha, jako soubor PDF, jako rozhlasová hra (v režii a dopracování Olgy Scheinpflugové a Františka Pavlíčka) a jako film (režie Pavel Háša podle Pavlíčkova scénáře). Co zvolit? Dám nejspíš přednost rozhlasové hře z roku 1963; tváře tu nejsou třeba, ušetřeme je pro facebook, stačí jen slova a jejich modulace (Ilja Racek mi sedí více než Viktor Preiss), výpovědi a hudební koláž (hudba je tu původní, složilo ji šest hudebníku, mezi jinými i Petr Kotík). Hra je laděna z jedné strany jako satira a z druhé jako drama, přitom neopovídá ani Čapkově estetice a není ani zcela původní. Proč by ale Čapek svojí poslední práci (myslím si, že věděl, že je poslední) věnoval tomu, aby prokázal pošetilost a zatvrzelost jednoho umělce? Proč by chtěl opustil svůj kanon pronikavě vizionářkých děl, proč by měl oči stočit dolů, když se vždy díval dopředu? Proč by se věnoval malosti, když se vždy obracel k lidstvu? Nebo svou cestu neopustil a setrval na ní až do samého konce? Abychom se mohli něčeho dobrat, musíme pečivě vymezit skladatele Foltýna jako člověka a jeho místo v našem světě; ano v dnešním světě, protože Čapkovo dílo (i v roce 1938, kdy Foltýna dokončil kafkovským gestem) směřuje k dnešku. Foltýn je iracionalista, popírá regulační funkci rozumu, upřednostňuje bouřlivé city, považuje se za nadčlověka (byť ne-nietzschovského). Sbírá data (osobní údaje, slova a hudba), snaží se je třídil a využívat, jsou pro něj komponenty, které začleňuje do své práce. Samotná data kupuje, vymáhá je násilím, případně je krade. Foltýn je eklektik, vybírá, třídí, mísí a skládá (je přece skladatel) z cizího. Dílo, které vytváří není celistvé, i při menším zatížení se rozpadá. Přitom však má jakousi auru, pro níž žádný z "kritiků" ho není schopen odsoudit úplně, zůstává vždy něco, co by mohlo být dobré, kdyby... něco dobrého zůstalo. Foltýn či Folten může sloužit k označení naší dnešní struktury sociálního systému, našeho paradigmatu obecně, sám je typem "velkého manažera", slepě řídícího slepenec věcí, kterému se říká svět. Čapek tu vkládá poslední vzorek puzzle, někam mezi Absolutno, Bílou nemoc, Krakatit, R.U.R, Mloky a Makropulos. Čapek své dílo dokončil. ()
Když se do hudby, která má být pro radost vláme ego... ()
„Kde končí božské vnuknutí a začíná lidská posedlost…“ Karel Čapek tenhle svůj román, pokud vím, nedokončil a trošku nedokončeně tak působí i samotný závěr tohoto jinak dost pěkného Hášova televizního filmu (s krásnou hudbou Petra Mendela). Ono celkové pojetí filmu (a předpokládám i samotného románu), kdy se o skladateli Foltýnovi dozvídáme postupně víc a víc díky různým útržkům vzpomínek některých lidí z blízkého skladatelova okolí, které dohromady vytváří jakousi mozaiku, určitě není nezajímavé. Postupně se tak před námi odkrývá obraz člověka posedlého touhou složit operu, ač je sám ve skutečnosti hudební neumětel a plagiátor na kvadrát…. Co tomu jediné asi chybí (ale to už je spíš o samotném Čapkově románu) je, že divák nějak úplně nechápe vnitřní motivaci oné Foltýnovi „posedlosti“. Herecky určitě zaujme výborný Viktor Preiss, který si manželskou dvojici ve filmu zahrál s vlastní ženou Janou. A v maličké roli si nelze nevšimnout tehdy ještě mladičkého Marka Ebena... ()
Čapkův román o ambiózním, leč netalentovaném skladateli Foltýnovi (inspirovaný mimochodem skutečnými životními osudy spisovatele Sabiny a skladatele Hörnera) je jedním z nejlepších a nejtragičtějších příběhů, jaké v české literatuře vznikly. Nicméně s debilním, příšerně amatérským scénářem Františka Pavlíčka (vzniklo to tuším paralelně s ještě o něco horší rozhlasovou hrou na scénář téhož autora), v podstatě nulovými prostředky, kamerou, která se snaží vykrádat Amadea a zvukem, se kterým vám jedna půlka urve uši a druhá je neslyšitelný nezřetelný šepot, lze i z něj vykřesat debilní televizní inscenaci, v níž se ztrapní i tak skvělí herci, jako Preiss, Abrhám (jehož postava mi přišla naprosto nelogická), Eben, Čepek a především tentokrát příšerný Lukavský. Poprvé v životě taky prohlašuji, že na masky se nedalo dívat, a to si takových detailů většinou nevšímám. Nezachovává to ani v nejmenším pozoruhodnou formu knihy, respektive zachovává, ale bez předchozího přečtení vám to nic neřekne. Jediné, co se mi na tom opravdu líbilo, byla hudba. Foltýnovy vlastní skladby jsou přesně takové, jaké by dle knihy být měly (a ono není nic jednoduchého vytvořit záměrně špatné dílo), filmová hudba v užším slova smyslu celkem věrně suplovala abstraktní atmosféru knihy, která se ztratila úplně. Zničenou myšlenku ale nedokázalo nahradit nic. ()
Jedna z nejlepších literárních adaptací komunistické televize. Měl jsem to štěstí být u toho a pozorovat pana Hášu a plejádu úžasných herců. Asi proto nejsem zcela objektivní. ()
Příšerná nuda! [324. hodnocení, 10. komentář, 81%] ()
Pavlíčkův scénář povýšil zdánlivě neuchopitelnou a navíc nedokončenou Čapkovu prózu do dramatického tvaru, Háša jej přesně uchopil za pomoci herců, z nichž jeden je lepší než druhý a nejlepší je Preiss - klobouk dolů! (90%). ()
Velmi solidní a důstojná adaptace Čapkova posledního a nedokončemého románu, jehož tématem je jednak relativita a limity poznání lidského jedince (rámec a forma románu) a jednak otázka poctivosti a autentičnosti umělecké tvorby (ideově-tématická složka románu). Hášova inscenace se zaměřuje na druhou rovinu a vykresluje Foltýna (Foltena) jako politováníhodného a trapného hochštaplera, nýmanda, vykradače a člověka, pro nějž je umělecká tvorba pouhou pózou a umanutou manýrou a jemuž se nedostává poctivosti, trpělivosti a pohříchu ani talentu. ()
82% za přehlídku hochštaplerů? Hmm. Fajn. ()
Román(?) jsem nečetl a docela těžce jsem se ve filmu orientoval. Skládat celkový příběh formou svědectví jednotlivých aktérů - nevím jaké tomu dát adjektivum. Nečekal jsem to. Ovšem Jana Preissová, ta hříšná Manon po 20 letech, stále ještě svěží a přitažlivá pro mužské oči. Rovněž mi moc nedochází nějaká souvislost mezi dobou vzniku díla a motivací autora, proč v tak těžké době "zrovna tohleto"?? ()
Takova predloha a takhle ji podelat, no co na to rict. Leda by to mel byt komentar k talentu hlavni postavy... ()
Skoro by se dalo říci, že je to vynikající zpracování. Přesně jak to Čapek napsal. Želbohu těmi nýmandy, kterým měl být Beda Folten, jsou tvůrci sami. Místo toho, aby bylo vidět, jaký je Foltýn, ukazují jej téměř jako umělce, kterého doba nepochopila. Pokud by člověk román nečetl, měl by z incenace zcela jiný pocit, protože autoři doplňují věci, které nejen, že v románu nejsou, ale ba přímo jsou proti jeho smyslu (dívka-žena Jitka, která má být múzou k Juditě). Preiss neustále řve, ale po vyobrazení podstaty Foltýna není ani vidu, ani slechu. Takže umění srovnatelných kvalit opravdu není nazbyt :-). ()