Sedmokrásky

Do předem vyprázdněné narace přidáme půl kila neortodoxní střihové režie, balení kamerové virtuozity, kapku s obrazem provázané a kapku obrazu protiřečící hudby, nevyčíslitelně drzosti, čtvrt litru odvahy experimentovat, špetku unikátní umělecké optiky a na závěr dva zlobivé okvětní plátky sedmikrásky, které s předstihem vybavíme dětsky nedětskou naivitou. Podusíme, promísíme, protřepeme a vyjde nám trocha příliš dlouhé anarchie s (ne)závažným(i) poselstvím(i). Krásný to reprezentant experimentálního klíčku Nouvelle Vague po československu. Jen toho feminismu by mohlo být méně... :) (01.02.2009)

Sedmikrásky Věry Chytilové se řadí mezi nejen nejvýznamnější díla stále opěvované československé nové vlny, ale zároveň mezi nejprobíranější tuzemské snímky mezi filmovými historiky. V několika nedávných anketách si dokonce vysloužil umístnění mezi nejlepšími filmy natočenými režisérkami. Chytilová, která před tímto opusem z roku 1966 natočila několik důsledně realistických dramat (O něčem jiném, Pytel blech a Strop), zde skloubila emancipační angažovanost s vyjadřovacími prostředky výsostně filmové avantgardy. Více zde. (03.12.2022)

Sedmikrásky, můj pubertální strašák objevování československých filmů 60. let. No dobře, jdeme na to po čase znovu... Z uměleckého hlediska je film velmi zajímavě natočen, figuruje tu působivá kamera, zajímavá hra s barvami a obrazem. Pokud jde o děj, ten je, jak to už u některých filmů tzv. nové filmové vlny 60.let bývá, hodně chabý a originalita způsobující nadšení upadá do stereotypu a po nějakém čase může i nudit. Film je plný nadsázek, dá se při něm i zasmát, zvlášť scény z nočních podniků považuju za povedené, přítomní pánové u stolu jsou zajímavým osvěžením filmu, v jednom baru zase k tanci zní skvělá skladba Jiřího Šlitra se scatem v podání Evy Pilarové. Ovšem některé pasáže, ve kterých účinkují pouze "ty dvě žáby", jsou k nevydržení a působí až příliš provokativní i po 50ti letech od vzniku. A to jsou obě "žáby" neherečkami zahrané velmi trefně! Tady koukám, se jmenují obě Marie, ve filmu jsou ale oslovovány různými Jinými Jménami, většinou od J (Jarmilka, Jiřina, Julie,...). Z posledních 20ti minut mě zaujala snad jen scéna, jak jedou v malém nákladním výtahu. Velká luxusní hostina by myslím vyzněla lépe, kdyby se aspoň na chvíli v hotelu objevilo víc účinkujících. Pasáž s upratováním haly, kde si obě Marie šeptají, jaké jsou už dobré a hodné a budou konečně pracovat, a při tom servírují rozbité talíře a na to zvyšky pováleného jídla, tohle Chytilové opravdu nezbaštím, byť její myšlenky z tohoto filmu více méně chápu (alespoň myslím :o)). 55% (16.09.2016)

My máme Sedmikrásky, Francouzi Célina a Julie si vyjely na lodi a Američani Thelmu a Louisu. ____ Není pod sluncem slova, jehož více nenávidí šosák, než toto schoulené, vzdorovité, záhadné a zavilé jméno: experiment. Proč vlastně v 60. letech vznikaly, jaké byly okolnosti? Inu, prý tomu nahrávala liberalizace tehdejšího režimu, objevení Bohumila Hrabala, signály ze zahraničí (francouzská nová vlna, neorealismus), kritická odezva na schematismus let padesátých apod. Já vidím ještě jeden důvod, zamlčený a mnohem zásadnější! Tehdejší generace filmařů se zhusta – Forman, Vávra, Chytilová – rekrutovala z lidí, jež nevystudovali režii a neovládali z tohoto důvodu „řemeslo“ a klasické postupy. Proto natáčeli po svém. Kritici zavětřili a s velkorysostí sobě vlastní tomu přimkli terminus „moderní narace“ (tj. subjektivní prožívání času, otevřený konec, autonomní prostředí, individuální režisérský rukopis, nelinearita apod.) Stále šlo ovšem ze strany řady českých režisérů o projev diletantismu – povstávající z neznalosti kanonizovaného filmového jazyka –, který se za intelektuální hru s divákem pouze vydával – třebaže takový Forman se z dokumentární roviny přesunul k excelentním dramatům (trochu kuriózně chápeme přízvisek „formanovský styl“ coby autorský rukopis pro ony dokumentární začátky, sic je zřejmé, že se Forman mnohem více nadřel a do filmů zasahoval, když pracoval v Americe). U Chytilové je v Sedmikrásách až markantní, jak uměle vytváří spontánní situace, jak racionálně manipuluje s barvou a střihem, aby dosáhla nekonvenčního tvaru, stále dokola tímtéž postupem (Sedmikrásky jsou ve své podstatě velice logicky uspořádané dílo a je to dané právě tím mechanickým způsobem, jimž jsou hnětený), a jak naopak nechává vystupovat improvizaci a adaptaci tehdy, kdy se jí nedostává invence, o je to o to nestoudnější, oč takový Kubrick valnou část Vesmírné odysey natočil bezděčně pod vlivem LSD (zeptejte se kohokoliv po silné dávce LSD, aby vám odvyprávěl, co viděl a zažil, a zmerčíte s 2001 mrtě analogií). Tvrdím, jinými slovy, že vytvářet umění není totéž, co vyrábět umění. (17.03.2009)

Skutečně je těžké nesrovnávat Marie s Hanou a Hanou (postavy z komiksu zveřejňovaného v Reflexu v době, kdy jsem se jej nestyděl číst), rovněž dvěmi naivními dospívajícími dívkami, jež odposlouchanými frázemi bezelstně komentují podivnost světa a (nevědomky) i svou. Jejich obludná marnivost nechává dospělé netečnými. Kritika tudíž nemíří jenom do řad nihilistické mládeže. Ušetřeni nejsou ani lidé pracující (muž na zahradě, dělníci jedoucí z továrny), vůči okolnímu dění stejně lhostejní jako obě Marie. Film Chytilové, Kučery a Krumbachové zároveň sem tam, nejvíc hned první scénou, připomíná rozhýbaný komiks, jež má rovněž fragmentární strukturu. S jakousi „papírovostí“ hrdinek jsou spjaty opakované snahy o (sebe)vystřižení a vylepení někam na zeď. Zajímavý způsob, jak si pojistit, že po mně něco zůstane. Jako stránky komiksu zploštěné záběry vedou naši pozornost nikoli do hloubky, ale k povrchu a povrchní jsou také lidé, na něž režisérka svým filmem primárně útočí. Nadmíra užitých formálních prostředků přitom není samoúčelným testováním, kolik toho divák snese (tento pocit jsem měl u Ovoce stromů rajských). Prudké střídání barevných filtrů odpovídá roztěkanosti holčin, neschopných dlouhodobějšího soustředění (jejich mantrou by mohlo být „Mě už to nebaví“). Stejnou drzostí jako vizuální stránka vyniká dramaturgie filmu. Namísto lineárně vystavěného dramatu sledujeme diskontinuitní sled epizod. Podobnou strukturou se v éře němého filmu vyznačovaly anarchistické grotesky, k nimž přímo odkazují některá gesta Marií. Zatímco v groteskách to byl zpravidla muž, kdo ničil, v Sedmikráskách jsou naopak ničeni muži. Ať přímo (podvádění nevěrníků), symbolicky (stříhání falických objektů) nebo symptomaticky (vzpoura proti řádu jako vzpoura proti patriarchátu). Řešení hrdinek, proč existují, jak existují a jestli jim náhodou nevadí, že neexistují jinak („nevadí!“), smete coby irelevantní upřímné závěrečné věnování, z něhož číší úsměvně zarputilá mladická naštvanost na svět páprdů, kteří si myslí, že mají v rukou veškerou moc. Bez orgií s apokalyptickým přesahem, bez absolutní negace, by tohle provokativní, obrazově úchvatné zveličení jejich/našich individuálních prohřešků nikdy nebylo kompletní. 80% Zajímavé komentáře: Lavran, Šandík, mortak (08.07.2012)