Sedmokrásky

V Polsku se dodnes jako výraz nepochopení říká úsloví "je to jak v českém filmu". Používá se to prý od dob, kdy Polákům pustili do kin Chytilovou.....Je to, že má film chaotický střih a kameru, divnou hudbu nulovou story a a nudný děj známkou umělecké kvality? Když tady koukám na místní výkřiky typu "Vadí, nevadí, miluju paní Chytilovou", "sedmikrásný film" "skvěle jsem se bavil" apod. mám trochu pocit, že jsem z jiné planety. Souhlas s gudaulinem (takovéhle filmy můžou vzniknout jen když stát dotuje "umělce" opravdu štědře) a s dobytkem (radši koukat z okna). (01.02.2009)

Chytilovej sa podarilo natočiť pre niekoho mnohoznačný, pre druhého zase prázdny umelecký film bez deja, s prvkami surrealizmu, plného anarchie a s nestráviteľnými hrdinkami, ktorý má napriek všetkému spomenutému výborné tempo a rýchlo odsýpa. Toto dosiahnuť je myslím skoro až zázrak. Symbolika a metafory tu sú pospomínané, ja by som snáď len ten feminizmus tu zobrazený nebral až tak smrteľne vážne. Hlavne, že sú Márie skutočne šťastné. Pre mňa budú pomerne nadčasové Sedmikrásky navždy filmom anarchistickým a nie feministickým. A možno viac výtvarným dielom, ako hraným filmom. (03.02.2014)

Ak by to nebol akože protest proti režimu, tak je to odpad. Rádoby umelci si aj dnes myslia, že proti režimu treba protestovať neartovou dekadenciou. Za slobodu treba bojovať, ale sloboda nie je anarchia. Žiaľ tento názor zdá sa rezonuje už aj v takzvanej demokratickej spoločnosti dodnes. Slobodu si zamieňajú s tým, že si každý môže robiť, čo len chce. (03.10.2018)

Skutečně je těžké nesrovnávat Marie s Hanou a Hanou (postavy z komiksu zveřejňovaného v Reflexu v době, kdy jsem se jej nestyděl číst), rovněž dvěmi naivními dospívajícími dívkami, jež odposlouchanými frázemi bezelstně komentují podivnost světa a (nevědomky) i svou. Jejich obludná marnivost nechává dospělé netečnými. Kritika tudíž nemíří jenom do řad nihilistické mládeže. Ušetřeni nejsou ani lidé pracující (muž na zahradě, dělníci jedoucí z továrny), vůči okolnímu dění stejně lhostejní jako obě Marie. Film Chytilové, Kučery a Krumbachové zároveň sem tam, nejvíc hned první scénou, připomíná rozhýbaný komiks, jež má rovněž fragmentární strukturu. S jakousi „papírovostí“ hrdinek jsou spjaty opakované snahy o (sebe)vystřižení a vylepení někam na zeď. Zajímavý způsob, jak si pojistit, že po mně něco zůstane. Jako stránky komiksu zploštěné záběry vedou naši pozornost nikoli do hloubky, ale k povrchu a povrchní jsou také lidé, na něž režisérka svým filmem primárně útočí. Nadmíra užitých formálních prostředků přitom není samoúčelným testováním, kolik toho divák snese (tento pocit jsem měl u Ovoce stromů rajských). Prudké střídání barevných filtrů odpovídá roztěkanosti holčin, neschopných dlouhodobějšího soustředění (jejich mantrou by mohlo být „Mě už to nebaví“). Stejnou drzostí jako vizuální stránka vyniká dramaturgie filmu. Namísto lineárně vystavěného dramatu sledujeme diskontinuitní sled epizod. Podobnou strukturou se v éře němého filmu vyznačovaly anarchistické grotesky, k nimž přímo odkazují některá gesta Marií. Zatímco v groteskách to byl zpravidla muž, kdo ničil, v Sedmikráskách jsou naopak ničeni muži. Ať přímo (podvádění nevěrníků), symbolicky (stříhání falických objektů) nebo symptomaticky (vzpoura proti řádu jako vzpoura proti patriarchátu). Řešení hrdinek, proč existují, jak existují a jestli jim náhodou nevadí, že neexistují jinak („nevadí!“), smete coby irelevantní upřímné závěrečné věnování, z něhož číší úsměvně zarputilá mladická naštvanost na svět páprdů, kteří si myslí, že mají v rukou veškerou moc. Bez orgií s apokalyptickým přesahem, bez absolutní negace, by tohle provokativní, obrazově úchvatné zveličení jejich/našich individuálních prohřešků nikdy nebylo kompletní. 80% Zajímavé komentáře: Lavran, Šandík, mortak (08.07.2012)

Sedmikrásky, můj pubertální strašák objevování československých filmů 60. let. No dobře, jdeme na to po čase znovu... Z uměleckého hlediska je film velmi zajímavě natočen, figuruje tu působivá kamera, zajímavá hra s barvami a obrazem. Pokud jde o děj, ten je, jak to už u některých filmů tzv. nové filmové vlny 60.let bývá, hodně chabý a originalita způsobující nadšení upadá do stereotypu a po nějakém čase může i nudit. Film je plný nadsázek, dá se při něm i zasmát, zvlášť scény z nočních podniků považuju za povedené, přítomní pánové u stolu jsou zajímavým osvěžením filmu, v jednom baru zase k tanci zní skvělá skladba Jiřího Šlitra se scatem v podání Evy Pilarové. Ovšem některé pasáže, ve kterých účinkují pouze "ty dvě žáby", jsou k nevydržení a působí až příliš provokativní i po 50ti letech od vzniku. A to jsou obě "žáby" neherečkami zahrané velmi trefně! Tady koukám, se jmenují obě Marie, ve filmu jsou ale oslovovány různými Jinými Jménami, většinou od J (Jarmilka, Jiřina, Julie,...). Z posledních 20ti minut mě zaujala snad jen scéna, jak jedou v malém nákladním výtahu. Velká luxusní hostina by myslím vyzněla lépe, kdyby se aspoň na chvíli v hotelu objevilo víc účinkujících. Pasáž s upratováním haly, kde si obě Marie šeptají, jaké jsou už dobré a hodné a budou konečně pracovat, a při tom servírují rozbité talíře a na to zvyšky pováleného jídla, tohle Chytilové opravdu nezbaštím, byť její myšlenky z tohoto filmu více méně chápu (alespoň myslím :o)). 55% (16.09.2016)