Žoldnéř
Il mercenario
Salario para matar
The Mercenary
A Professional Gun
Réžia:
Sergio CorbucciKamera:
Alejandro UlloaHrajú:
Franco Nero, Jack Palance, Tony Musante, Giovanna Ralli, Ángel Álvarez, Francisco Nieto, Eduardo Fajardo, Raf Baldassarre, Franco Giacobini, Simón Arriaga (viac)Obsahy(2)
Mexický baník Paco (Tony Musante) sa odváži postaviť tvrdému majiteľovi bane Alfonsovi Garciovi (Eduardo Fajardo), čo ho takmer stojí život. Pre revolučné nálady okolia sa Garcia rozhodne zveriť svoje striebro poľskému žoldnierovi Kowalskému (Franco Nero), aby ho dopravil cez hranicu do bezpečných Spojených štátov. Čiaru cez rozpočet však všetkým zainteresovaným stranám urobí bandita Riccioli (Jack Palance), ktorý dostane chuť konečne zbohatnúť. Chce sa zmocniť nielen vydolovaného striebra, ale aj majetku všetkých baníkov. (TV JOJ)
(viac)Recenzie (77)
Zpočátku jsem se bál, že to bude takový ten „tradiční“ western o dobrém pistolníkovi proti zlému pistolníkovi, ale čím více stopáže ubíhalo, uvědomoval jsem si, že tohle není jen tak obyčejného. Už jen ty hlavní postavy - jedna dokáže až neskutečně krutě vraždit své oponenty (nebo kohokoliv, kdo mu není sympatický), ale pořád se křižuje, i když jede kolem kostela, druhá je neskutečný snílek, blázen a fantasta, ale myslí věci upřímně, jen je potřeba, aby ho někdo krotil, nu a třetí je chladný mozek, který většinu věcí dovede předvídat dopředu, dokonale střílí, ale je dost na prachy a nedá si vzít sobecky vlastní pohodlíčko. A to celé zpočátku zarámované do „socialistického“ boje chudých proti bohatým, kde ale ani tato rovina není tak jednoznačná, protože i ti revolucionáři jsou zde vykresleni spíš jako šašci, a to v určité chvíli doslova. Navíc film nabízí mnohé druhé plány v záběru, místa, kde si divák musí věci domyslet, jak se staly (typicky příjezd Poláka na farmu dolujících bratrů a první záběr přes studnu), a také jemný humor (Chopin? To je ten chlápek z Chiuachity?). Navíc děj rychle odsýpá, každou chvíli je navrchu někdo jiný, každou chvíli se změní prostředí, ale vše do sebe ústrojně a logicky zapadá. Dojde dokonce na bombardování města (!), natočené vskutku realisticky. A k tomu navíc dokonalá Morriconeho hudba. která ve scéně souboje v aréně je naprosto dokonalá. ()
Je zajímavé, že i když mi u Leoneho dolarovek vůbec nevadilo, že hlavní hrdinové jsou podrazáčtí vydřiduši, kteří jsou kvůli té troše peněz schopní odprásknout libovolné množství lidí, tady mě to neustálé zrazování a vyděračství spíš lezlo krkem. U obou hlavních hrdinů jsem nebyl schopný najít aspoň pár důvodů, proč s nimi sympatizovat a nepřát jim nějaké to střelné zranění. Spíše na škodu je také upozadění Jacka Palance a předčasné finále za zvuků geniální Morriconeho skladby L'arena. Žoldnéř není špatný western, Sergio Corbucci režíruje hravě a s citem pro detail a i kamera se směle může měřit s legendárními Leoneho fláky. Jenže Nero není Eastwood a Musante v sobě nemá ani špetku Wallachova sympatického rošťáctví. ()
Príbeh je v podstate jednoduchý: skupinka banditov (alebo ak chcete revolucionárov) vykonáva za chvíľami dobrovoľnej pomoci eastwoodovskeho ostrostrelca (Nero) spravodlivosť po svojom. Výborný drsný italo-western nabitý akciou odľahčený ironickým humorom hlavného hrdinu (výborný Franco Nero s úžasným štýlom zapaľovania cigár). K tomu parádna hudobná zložka od Ennia Morriconeho dotvára film, ktorý síce nemá dokonalosť žánrových vrcholov Sergia Leoneho, ale aspoň po akčnej stránke sa im viac než približuje. Pre mňa osobne veľmi príjemné prekvapenie (nečakal som určite scény ako úvodný masaker s guľometom alebo letecké dobývanie banditov v závere). No a nevedel som, že Jack Palance bol zamladi taký škaredý:)) ()
SNI DÁL, PACO, ALE S OTEVŘENÝMA OČIMA! Žoldnéř není zrovna nejlepší western, ale po jeho skončení jsem se usmíval. Díky rozjuchané hudbě s mexickými motivy a prostředí jihozápadu, na mě dýchnul špageťácký smrádek, který ve mě vyvolal nostalgii. Ne snad, že bych tu dobu pamatoval, nebo ujížděl na westernech, ale ... ani nevím. Svůj velký podíl na tom, že jsem se převážně nenudil, mají Franco Nero a Tony Musante. Resp. jedny z nejsympatičtějších postav tohoto žánru, Paco a Polák. Interakce mezi jejich postavami fungovala skvěle. Uhlazený, za všech okolností racionální Kowalski, který nehne prstem dokud nedostane zaplaceno a vedle něj Paco, rozjívený srdcař, který chce dělat revoluci, ale vlastně ani neví co to obnáší. I díky tomu kontrastu byla radost sledovat, jak se snaží jeden druhého využít, ale současně se nenechají ve štychu. V komentářích zazní, že je ten humor cynický. Mě to ani nepřišlo. Snad malinko drsnější a škodolibější, ale jistě nevyčníval tak, abych o tom během filmu uvažoval. Vlastně ho bylo zvlášť v prostřední části málo. Žoldnéřovi tam dost silně docházel dech; byla tam několikatiminutová pasáž bez dynamiky. Zrovna tam mohly střihačské nůžky zaúřadovat a srazit zbytečně nataženou stopáž, na přijatelných 90 minut. Díky tomu jsem byl rozhodnutý, že to za víc než tři hvězdy není. Ale ten pozitivní závěr mě opravdu potěšil, takže všechny cípy té čtvrté hvězdy, jsou prachem zaváté, ale dám ji. ()
Galéria (63)
Zaujímavosti (2)
- Tento film hned dvakrát citoval Quentin Tarantino ve svých dílech. Stejný hudební motiv od Ennia Morriconeho, jaký zazní v závěrečném souboji, použil ve filmu Kill Bill (2003), když se hlavní hrdinka prokopává ven z rakve. Trefu skrz karafiát v klopě a krev vyhrnuvší se z květu pak použil v Nespoutaném Djangovi (2012). (Pompeius)
- Polák koupí na začátku filmu kulomet Hotchkiss M1914 s 24ranými nábojovými pásky, poté používá pistoli Astra 400 v ráži 9 mm Bergmann-Bayard. (HectorHagman)
Jedná se o první film z Corbucciho „zapata trilogie“ – tedy westernů zasazených do období mexické revoluce. Dalšími příklady je třeba Leoneho poslední příspěvek do westernového žánru, Kapsy Plné Dinamitu nebo třeba Vera Cruz z období klasického westernu. Žoldnéř mě z nich bavil ale nejvíce. Vlastně je to jeden z nejlepších spaghetti westernů (westernů z Itálie, které jsou natolik svébytné, že si vysloužili vlastní kategorii v rámci širšího revizionistického westernu) a můj nejoblíbenější westernovej Corbucci, kterej se nespecializoval na formát epických fresek, ale dělal spíše menší a kratší, špinavější, hrubější a temnější, tematicky méně košaté a hluboké westerny, které však dostatečně esteticky vynikaly: Velké Ticho mě bavilo nejméně, ale to je dáno tím, že má nejblíže k anti-westernu, jenž se vzpřičuje zábavnostním aspektům, které dělají westerny zábavnými. Django má sice nezapomenutelnou titulní skladbu, ale přišel mi příliš dějově vyprázděnej a zkratkovitej (- kdyby film artikuloval onen konkrétní Tarantinův headcanon, jenž interpretuje děj za hranice toho, co je nám řečeno, tak bych byl mnohem více uspokojen), ale nutno mu přiznat jisté béčkové kvality, spojené hlavně s jednou konkrétní vyhrocenou akční scénou. Žoldnéř je svým cynismem bližší Velkému Tichu, ale současně zvládá být zábavnější než béčkovej Django: Z této trojice je sice nejdelší, ale pocitově mi utekl nejlépe, díky dobře rozfázovanému ději i v něm vystupujícím 3 hlavním postavám, z nichž každá je skvěle zahraná a od sebe charakterově odlišitelná. Tony Musante hraje Mexikánce Paca, v němž se pod útlakem majitelů stříbrného dolu probudí třídní vědomí, a započne tak svou cestu vůdce revoluce. Není však natolik inteligentní a schopný ji vést, a tak sjedná partnerství s cynickým Polákem Kowalskym, kterého hraje Franco Nero a který mu v tom má pomoci, ačkoliv ten se chce na revolučním odhodlání jen napakovat. Tím jsou Pacovy ušlechtilé zájmy kompromitovány a na jeho charakteru se buduje konflikt hodnot, který později přechází mezi konflikt hodnot, jenž každá z postav zastává. Zde vidíme, že scénář má s čím pracovat. Proti jejich nejednotným snahám stojí záporák Ricciolo v podání Jacka Palance, jehož výsměšná servilnost, která je ve skutečnosti povyšováním, i jeho charakteristické křižování mu dodávají na povahové plasticitě, ačkoliv jeho postava nemá v příběhu tolik prostoru. Mnoho diváckého potěšení plyne rovněž z toho, jak dobře natočen Žoldnéř je: I dnes působí film dosti živě, dynamicky a nápaditě. Tarantino také prohlásil, že Corbucci byl jedním z režisérů, který stál na vrcholu tvorby cinematické akce (action-cinematic game), kterou označuje za tvorbu, jež je nejvíce cinematická (- V žádném jiném odvětví nebude tak strhující a podmanivá jako ve filmu! ...Snad jenom ve videohrách, které jsou na akci postaveny, což je dáno jejich mírou interaktivity, ale nutno uznat, že videoherní akce bývá čím dál tím více cinematicky estetizovaná). Toto postavení lze Corbuccimu přiznat hlavně díky tomuto filmu, který má skvělé akční sekvence navzdory tomu, že v nich absentuje explicitní násilí (k jehož vyobrazení se nejvíce uchýlil ve Velkém Tichu), což mi většinou zkazí dojem, protože mi to nepřijde přesvědčivé. Peckinpah se toho vůbec nebál a (nejen) proto mám tak rád jeho Divokou Bandu. Jelikož však Corbucci natočil Žoldnéře natolik dobře, tak ani nebije do očí, že filmaři nepoužili bullet hit squib (praktický pyrotechnický efekt výstřiku krve, jehož smyslem jest simulovat dojem zásahu kulkou, ačkoliv se ve filmech střílí slepýma). Mě třeba ona akční scéna s kulometem mitrailleuse v Djangovi příliš nestrhla, protože nepřátelé uměle popadali z koní, aniž by z kohokoliv vytryskla jen kapka krve, což stálo v rozporu se snahou nás přesvědčit, že je protagonista rozstřílel na maděru. Podobného failu se dopustil i Leone v Pro Hrst Dolarů. Corbuccimu se z toho ale povedlo vybruslit a nesnadno mi je rozpoznati, čím to jenom je: Snad vybalancováním kvalitativních aspektů, jimiž jsou záběrování, střih a praktické efekty výbuchů a kouře, které dalo spíše prominout tomu, že v přestřelkách chybí prskance krve. () (menej) (viac)