Réžia:
Jindřich ProcházkaKamera:
Petr KožušníkHrajú:
Dalibor Janda, Jiřina Jandová, Jan Krůta, Josef Vlček, Miloš Skalka, Richard Genzer, Xindl X, Jiří Burian, RaegoObsahy(1)
Dalibor Janda, výrazná osobnost naší populární hudby, který je na scéně již více než padesát let, oslavil letos v březnu sedmdesáté narozeniny. Jeho nezaměnitelný chraplavý hlas jej vynesl na počátku osmdesátých let na vrchol pop music, víc než deset let pak patřil k nejhranějším a také nejprodávanějším interpretům a jeho hity se hrají dodnes. Dokument Dalibor Janda – oheň, voda, vítr sleduje životní cestu chlapce z malé moravské vesnice Drahotuše, který si i přes nedůvěru okolí nakonec třikrát došel pro Zlatého slavíka. A cesta to nebyla jednoduchá – Dalibor, tehdy ještě Václav, místo kariéry zpěváka začal svou cestu coby pracovník letiště Ruzyně. Velké zklamaní mu pomohla překonat jeho životní láska Jiřina, se kterou se v práci seznámil. Ambiciózní Václav se však nevzdal, založil kapelu, a postupně se přes vystupování v pražském klubu Alhambra, nahrání prvního hitu Dívka z prázdné tramvaje, dostává do hledáčků slavných textařů. Navazuje přátelství s Honzou Krůtou, který se posléze stává jeho dvorním textařem a autorem Daliborových největších hitů, jako je "Jahodový koktejl", "Kaskadér" apod. Další úspěchy na sebe nenechají dlouho čekat, přichází vítězství Děčínské kotvy a později i ocenění největší – Zlatý slavík – hned tři roky za sebou. Jenže z vrcholu následuje strmý pád – Sametová revoluce nebyla jen politická, ale i kulturní. Všechno minulé najednou přestalo mít ve společnosti místo a spousta umělců, včetně Dalibora, se s tím musela vypořádat. Dokument citlivě hovoří nejen o náročné cestě zpátky na podia, o tragédiích všedních dnů, ale i o největší tragédii, kterou může člověk zažít – ztrátě syna. (Česká televize)
(viac)Recenzie (12)
Hudba Dalibora Jandy se mi místy i líbí, a označení "hudba Dalibora Jandy" je v tomto případě na místě, protože v osmdesátých letech patřil (ve středním proudu) k nemnoha muzikantům, žádným "navedeným pumprlíkům," potažmo volům ve stáji Janečků a jim podobných. Sympatický chlap, u něhož dvojnásob zamrzí, že si moc neuvědomuje (nebo je to fakt symptom konce osmdesátek?), že i jeho socialistická cenzura víceméně semlela, ačkoli zpíval "jen" o "holkách a životě." Škoda, Václave. ()
Dalibor Janda a jeho písně patří k hudebním klasikám 80. let. Já osobně u dokumentů oceňuji vždycky komplexnost a otevřenost. To vše zde najdeme. D. J. navštíví stará místa, přičemž ho doprovází jeho dcera. Zavzpomíná a s ním i staří známí. Nechybí připomenutí jeho začátků, ale i současnosti. A nutno dodat, jelikož nejsem jeho skalní fanoušek, že mě překvapilo, s jakými všemi současníky spolupracoval. Nevyhne se ale ani tragické sebevraždě syna. K dalšímu nepříjemnému tématu patří dočasná ztráta popularity po revoluci, to jsme my Češi, když do pytle tak hromadně a se vším a ne rozlišovat barvy, ale jen černá a bílá. Podle všeho je Dalibor celkem fajn chlap, který si na nic nehraje a to je vždycky příjemné zjištění. ()
Dalibor Janda je sympaťák, ale tenhle lehce nepřehledný dokument o jeho životě navíc v naprosto fádní formě se bohužel nemůže rovnat modernějším konkurentům jako byl třeba Meky (2020). Tohle je jen pro nostalgiky a fanoušky. Ovšem to nejlepší info, je, že to byl snad jediný osmdesátkový československý zpěvák hlavního proudu, který nikdy nepřevzal ani jednu zahraniční písničku na rozdíl od ostatních. Prostě frajer! ()
Pekné povídání s Daliborem, ktorý Daliborem nie je, ale v skutočnosti sa volá Václav. To ma prekvapilo, ale nečudujem sa, veď Václav už má jedno celé námestie a sedí na koni a ešte tu bol ten Vašo Patejdl... 👀 V každom prípade jeho spomienkovanie bolo pekné, len tých pesničiek pramálo a keď sa to volá, že Oheň, voda, vítr, tak tu mohli pustiť aspoň nejaké zábery na jeden zo živlov, napríklad skrze Živú panorámu, a nie pol refrénu z najväčšieho hitu. ()
Vyrostl jsem na jeho prvních třech albech, která mi nikdy nezestárla. Na konci 80. let býval největší popovou hvězdou a mrzí mě, jak se jeho kariéra i tvorba zlomila. V zapomnění měli upadnout jiní interpreti. Naštěstí byl v posledních letech rehabilitován a i na koncert jsem si tak mohl zajít. A dokument mi udělal radost. Na druhou stranu by si určitě zasloužil lepší péči. To zásadní v něm sice je, ale hlubší emocionální zážitek se jaksi nekoná. Mustr těchto televizních medailónků se bohužel dvacet let nezměnil. ()
Reklama